Nejen že nechce prosazovat veřejný zájem, dokonce se ho snaží diskreditovat

Česká společnost je ne-mocná

15. 10. 2015 / Bohumil Kartous

O prosperující společnosti můžeme mluvit pouze tehdy, je-li možné zachytit a prokázat nějaké náznaky jejího rozvoje. Nikoliv v oblasti ekonomické, ale v oblasti občanské. Ekonomika je nezávislá na občanském zřízení a její výkyvy, kterým je věnována naprosto neadekvátní, směšně úpěnlivá pozornost, znamenají z hlediska sociální prosperity jen málo. K rozvoji občanské společnosti nebyl zdaleka vymyšlen tak důmyslný kontrolní aparát, byť na tomto faktoru závisí budoucnost mnohem více. Můžeme tak usuzovat pouze podle nepřímých indikátorů a reakcí na konkrétní témata. V podstatě ale všechno napovídá, že česká společnost je vážně nemocná.

Autor v úterý moderoval diskusi na téma inkluze ve vzdělávání, tedy začleňování dětí s handicapem, případně dětí zanedbaných do hlavního vzdělávacího proudu. Byť je díky zavedené praxi v mnoha jiných, rozvinutých systémech prokázáno, že začleňování těchto dětí výrazně pomáhá v jejich budoucím životě, aniž by jakkoliv ubližovalo těm ostatním, i když je prokazatelné, že tento přístup vytváří mnohem pevnější sociální soudržnost, v podstatě i zastánci tohoto principu přiznávají, že inkluzi v ČR se pravděpodobně nepodaří zavést. Naopak hrozí, že se tento princip podaří zdiskreditovat jako "nesmysl nadiktovaný Evropskou unií". 

Proč? Protože zde neexistuje společenská poptávka po tom, aby byla naplňována základní lidská práva, aby společnost byla více soudržná,  aby v budoucnosti lépe prosperovala. Není-li společenská poptávka, nelze zavádět žádné systémové změny, na nichž se musí podílet větší celky sestávající ze statisíců lidí, jako v případě školství. 

Což o to, experti se mohou mýlit pod dojmem řady nepodařených reforem z minulosti a mohou pouze odvozovat z těchto předešlých neúspěchů. Jenže jsou tu lidé, kteří o předchozích neúspěších nevědí zhola nic a přitom vykazují stejnou skepsi. V diskusi vystoupil otec tří dětí, z nichž jedno je postiženo Downovým syndromem. Děti s tímto typem postižení jsou v rozvinutých společnostech velmi často vzdělávány v běžné škole ku prospěchu jich samých i ku prospěchu ostatních. Tyto děti mají mnohem větší šanci stát se běžnou součástí společnosti, nikoliv od malička stigmatizovaným, vyloučeným, nepatřičným elementem. Ostatní děti mají možnost zjistit, že v této společnosti nejsme všichni stejní, tzv. "normální", že zde žijí lidé, kteří se nejrůznějším způsobem odlišují. Je to sociální koheze v praxi, součást vzdělávání, které by škola dětem měla dávat. Samozřejmě, že takové děti mají ve vzdělávání úplně jiné, z hlediska běžné populace "nižší" cíle, ale o to tady vůbec nejde.

Tento člověk byl znechucen tím, jak česká společnost lehce a ochotně podléhá mediálním manipulacím a hysterii, která evidentně zapůsobí vždy, když jde o nevyjádření sobectví a omezenost. Ještě donedávna se jejich okolí jevilo jako zcela v pořádku, že by dcera navštěvovala běžnou školu s ostatními dětmi. Po několika demagogických mediálních reportážích, které nepřímo říkají, že podobné děti do normálních škol nepatří, se začaly okamžitě objevovat pochybnosti. Řada lidí v jeho okolí už si nemyslí, že jeho dcera patří mezi ostatní.

Je to jen jeden z řady různých příkladů o tom, že česká společnost zoufale postrádá schopnost definovat veřejný zájem a usilovat o jeho naplnění. Ani veřejnost, ani učitelé ve většině nechtějí. To vytváří rezistenci a odpor, který dělá ze společenské poptávky společenské odmítnutí. Tím pádem ani výkonný aparát nejedná s ohledem na veřejný zájem, ale pouze s pocitem, že něco takového se "musí" a že je to nařízeno odjinud. Jak by to mohlo být v zájmu společnosti, když to společnost nechce? Důsledkem toho je zcela mechanické jednání založené na naprostém nedostatku hlubší úvahy. Je pochopitelné, že veřejný zájem takového charakteru, jakým je začleňování lidí do společnosti, není možné realizovat ze dne na den. V první fázi musí být předložen promyšlený, krok po kroku navazující plán v řádu let, který umožní, aby proces neselhal už na začátku. Vyhledání dobré praxe, pilotáž takto získaných opatření na vzorku škol, identifikace problémů a chyb, hledání cesty jejich odstranění, další pilotáž na větším vzorku škol, podobné kolo oprav, postupné zavádění  do celého systému. 

Existují velmi podrobné návody, jak systémové změny dělat. Jsou k ničemu, pokud chybí motivace a přesvědčení, že se má změna podařit. To samozřejmě navozuje dojem skepse už od počátku a celá změna tak probíhá za všeobecného přesvědčení, že se taková změna nemůže úspěšně zdařit. Od toho lze odvodit s jistotou hraničící pravděpodobnost, že se to skutečně nezdaří.

Podobné příklady najdete v řadě jiných oblastech možného společenského zájmu, ať už se jedná o jiná sociální témata, dopravu, životní prostředí nebo kulturu. Všude převažuje element ochrany či prosazování vzájemně se křížících partikulárních zájmů a absence něčeho, co by je převyšovalo. Ať už následně zvítězí kterýkoliv, vždy se najde někdo poškozený, ať už poškozený reálně je či není. Omezenost zájmů přirozeně způsobuje to, že na zájmy celku, v nichž by byly obsaženy zájmy ostatních, se nehledí. K obhajobě dílčích zájmů se užívají floskule převlečené za obhajobu zájmů vyšších. Opakovaně se ukazuje, že taková tvrzení selhávají a toto prostředí dává vzniknout trvalé nedůvěře v cokoliv veřejné, co jedinec nemá pod svou vlastní kontrolou. S touto nedůvěrou pak soubor takových jedinců, kteří jsou vzhledem k určitým shodným kulturním znakům považováni za společnost, cokoliv společensky prospěšného apriori odmítají jako doslova cizí. A jak už bylo řečeno, v takovém prostředí chybí elementární předpoklady k tomu, aby se něco společensky prospěšného podařilo úspěšně prosadit. 

Je zcela zřejmé, že toto není nějaký endemický problém české společnosti. Podobnou perpetuální a sebereprodukující nedůvěrou trpí všechny země, které prošly masovou degenerací veřejného na cizí. Na sklonku socialismu pochopitelně nikdo nevěřil tomu, že existuje cosi "veřejného". Nic takového nemělo hodnotu, hodnotu mělo pouze vlastní, to, o čem lze říct "je to moje". Logický důsledek nenaplněné doktríny, která měla ono veřejné a jeho prospěch vepsáno do záhlaví. Tento resentiment v české společnosti přežívá do dnešních dnů, naplněn novou nedůvěrou, že ani v tomto společenském zřízení veřejné neexistuje. 

Jenže to je velký omyl. Potenciál tohoto společenského zřízení dává české společnosti mnohem větší míru sebeurčení, než jaký kdy vůbec měla. Místo toho, aby se společnost naučila (ve vlastní prospěch i ve prospěch budoucí prosperity) tento potenciál využívat, okázale jej popírá a ničí. Odrazem toho budiž politická scéna, která by měla v demokratické společnosti zpřevodovat společenskou objednávku a pokusit se ji naplnit. Společnost, která takovou snahu a potřebu má, by se snažila o to, aby ji zastupovali lidé, kteří jsou skutečně schopni něco ve veřejném zájmu udělat. Místo toho jedná zcela opačným způsobem. Jedni reprezentanti partikulárních, zištných zájmů jsou nahrazováni jinými čistě na základě několika průhledných a zcela naivních hesel.

Po mnoha politických krizích se tak tato společnost dostala do situace, kdy je nejsilnějším politikem v tomto státě oligarcha s na místní poměry obrovským ekonomickým a mediálním zázemím. Od něj si ti nespokojení v této zemi slibují, že poměry napraví. Implicitně v něm vidí onoho krajně nedemokratického mocnáře, který, podoben báťuškovi carovi, vymete zlo a nastolí řád. Je zábavné sledovat, jak tento princ osedlává hydru a umně vede lid k tomu, aby si na její přítomnost zvykl a s lehkým srdcem se vzdal svobody za pofidérní příslib její ochrany. 

A nejde jen o takové výkonné politiky, sbory legislativců plné vysloveně průměrných, zato loajálních a poslušných ID (id), vzájemně se podpírající lokální bratrstva těch, kdo se - často úspěšně - snaží politikum zprivatizovat a učinit tak z "cizího" "vlastní". Tato společnost měla poprvé ve své historii možnost zvolit si reprezentanta, který má více než co jiného ztělesnit její charakter a vydávat o tom nějaké poselství. Člověk, kterého si tato společnost zvolila jako svého reprezentanta, je přímým ztělesněním oné nedůvěry, která v společnosti vládne. A zodpovědně o tom vydává svá poselství.

Jak podstatný rozdíl lze sledovat mezi tímto reprezentantem současné české společnosti a podobným reprezentantem společnosti německé. Jak naprosto nepředstavitelné je, že by někdo v ČR, požívající obecné vážnosti z titulu své přirozené autority nebo funkce řekl : Přes uprchlickou krizi máme šanci prokázat, co dělá Německo Německem: Dobrá organizace, „chopit se úkolu“ a úspěšně projekty řešit.

Těžko si slibovat, že se něco podstatného v dohledné době změní. Spíše se zdá, že tato společnost směřuje k autoritářskému pojetí společnosti typu orbánovského Maďarska, kde jsou u nás stále ještě běžné principy demokracie omezovány a shledává se, že to, co si myslí Češi i Maďaři o zbytečnosti některých těchto pravidel, lze vlastně vcelku úspěšně prosadit i právně. Ano, takový pokrok nás možná čeká, stačí jen potvrdit, že nedůvěra je trvalá a že na ní bude stavět úspěšná politika.

Jenže ono si není co výrazného slibovat ani od generace, která by se měla během následujících dvaceti let dostat do produktivního věku. Vyrůstat v prostředí, které popírá veřejný zájem, nevede k jeho pochopení či nalezení. Současná generace řekněme předproduktivních je více než co jiného konzervativní. Nechtějí v zásadě nic změnit, chtějí se přizpůsobit. Je jim díky relativnímu blahobytu a také díky více než dokonalé iluzi virtuálního světa, v němž je možné naplňovat veškerá nenaplněná přání, relativně dobře. Společenská změna, natož společenská vzpoura, je vůbec nenapadá a jen málokdo z nich si takové myšlenky vůbec připustí. Když už, shledávají se mezi vrstevníky zoufale sami a raději na to zapomenou. Čest výjimkám.

Vyplývá z toho, že za dvacet let na tom pravděpodobně nebude tato společnost o mnoho lépe, pokud se nestane nic, co by vychýlilo běžný chod věcí. Je paradoxní, že právě taková událost, pravděpodobně tragická, by mohla cosi změnit a ukázat, jak důležité je žít ve společnosti, která si dokáže uvědomit sebe sama. Anebo také ne. Taky by mohla přivodit jen další kolo krátké iluze a na ni navazující trvalé deziluze. Vyberte si. 

0
Vytisknout
6191

Diskuse

Obsah vydání | 20. 10. 2015