PŘEČETLI JSME:

Jiří Přibáň: Nesnesitelné podmínky v českých věznicích pro uprchlíky bude asi zkoumat i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku

17. 10. 2015

Citujeme z důležitého komentáře Jiřího Přibáně, právního odborníka z univerzity v Cardiffu. Vyšel v Lidových novinách dne 16.10.2015, avšak zatím není k dispozici na internetu:

Německá vláda nechala na konci září vytisknout arabský překlad prvních dvaceti článků ústavy pro uprchlíky, aby je seznámila s jejich ústavními právy, ale také povinnostmi v zemi, ve které žádají o politický azyl. Kromě samotného práva na azyl z důvodu politické perzekuce se tak azylanti mohou dočíst, že v Německu existuje rovnoprávnost pohlaví a zákaz diskriminace sexuálních menšin nebo svoboda vyznání a projevu, ale také zákaz šíření rasismu a antisemitismu.

Tato zpráva zcela zanikla v české diskusi o migrantech a uprchlících, které se od samého začátku zmocnili hlasatelé apokalyptických vizí se slovníkem ostrým jako břitva.

Pod cynickou maskou dodržování evropského práva se ve skutečnosti skrývá odpudivá politika „životního prostoru“ - lebensraumu. S tím souvisí i způsob, jakým Česká republika aplikuje pravidla evropské azylové politiky. Dublinská pravidla z roku 2013 totiž vynucuje tak přísně, že je u nás možnost získat azyl naprosto výjimečná. Uprchlíky, kteří se k nám dostanou z jiné země sdílející evropské nařízení známé jako „Dublin III“, totiž policie aktivně vyhledává a obratem vrací do těch zemí EU, na jejichž území tito žadatelé vstoupili jako první a kde podle evropského práva měli požádat o azyl.

S touto praxí navíc bezprostředně souvisí zajištění cizinců v detenčních zařízeních, ve kterých existuje takový režim omezování svobod, který je bližší tvrdým vězeňským podmínkám než zařízením humanitární pomoci.

Otázka, zda v detenčních zařízeních nedochází k porušování základních práv běženců, je relevantní již dnes a začaly ji řešit české soudy s tím, že celý proces potenciálně může skončit až před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.

Tam, kde chybí politická vůle, musí justice nyní řešit, zda nedochází k porušování lidských práv tím, že běženci jsou přepravováni v poutech a v oknech ubytoven jsou mříže, přestože se tito lidé dopustili maximálně přestupku při přechodu hranic nebo tím, že u sebe nemají platný doklad o totožnosti. Navíc musí soudy trvat na důsledném odlišování řízení za účelem předání osob do členské země EU, ve které má proběhnout azylové řízení, a řízení za účelem vyhoštění cizince podezřelého z nezákonného jednání. V případě řízení o předání do jiné země EU totiž dotyčná osoba požívá mezinárodněprávní ochrany žadatele o azyl, a proto neexistuje důvod pro takové omezení osobních práv a svobod, k jakým dochází v českých detenčních zařízeních.

O to důležitější jsou v takové situaci symbolické činy jako zmiňovaný arabský překlad německé ústavy. Mimo jiné se jím říká, že azylanti jsou v Německu vítáni jako lidské bytosti s rovnými právy a svobodami, ale také se od nich očekává, že je budou ve své nové zemi respektovat a stanou se součástí nikoli etnického národa definovaného jazykem, barvou kůže nebo náboženstvím, ale demokratického národa, spojeného poutem ústavních práv a politických ctností. Označit naproti tomu všechny běžence předem za „ilegály“ a kulturní cizince jen proto, že se odvážili vydat na cestu a na ní překročit hranice EU, je obzvlášť odporná forma politické zbabělosti.

0
Vytisknout
1921

Diskuse

Obsah vydání | 20. 10. 2015