Uprchlíci jsou jako my

16. 10. 2015 / Tomasz Oryński

Navzdory tomu, že už několik let se snažíme udržet si přesvědčení, že tragédie v Sýrii je „problém někoho jiného“, dnes ji už ignorovat nemůžeme – oni „jiní“ jsou už tady, oni jsou na našich hranicích, táboří na hranici se Slovenskem nebo se pokoušejí ve vratkých člunech přeplout Středozemní moře. Už nemůžeme strkat hlavu do písku: je teď čas na přemýšlení, jak se s tou krizí vyrovnat.

Naneštěstí v Polsku a ve Velké Británii diskusi dominují malicherní lidé, kteří se snaží vyvolávat strach ostatních zneužíváním lidových falešných představ a idiotských generalizací. Mnozí Poláci sledují xenofobní demonstrace v České republice nebo agresivní politiku Orbánovy vlády v Maďarsku. Diskusím na internetu dominují copy-paste verze xenofobních textů, protože je jednodušší kliknout na „sdílet“ než něco prozkoumat, a pak si o tom vytvořit vlastní názor. Facebook nabízí jen předem připravená řešení, která nikdo nezpochybňuje. „Důkazy“, které tito lidé používají, jsou populární YouTube videa, která zobrazují migranty jako divochy...

Celá věc je ale příliš důležitá, než aby se šířila mezi kamarády na sociálních sítích: chceme opravdu věřit materiálům, které nám posílá někdo, kdo po nás nedávno chtěl, abychom přeposílali spam, aby on pak dostal iPhone zadarmo? Pokusme se podívat na nejpopulárnější argumenty hysterických xenofobů a pak dát prostor opravdové a důležité diskusi.

1. „Můj švagr jednou potkal imigranta a nelíbilo se mu, co viděl“

Důvěryhodnost takového tvrzení se obvykle podporuje argumentem typu „Mám rodinu na řeckém ostrově“, „Můj kamarád žije v Calais“, „Pracoval jsem s muslimy“. Takové historky nejsou pro celou muslimskou populaci reprezentativní. Přece jenom každý z nás potkal členy vlastního národa, kteří podváděli, zneužívali sociální dávky, zná opilce nebo neotesance, kteří věří, že svět je jim za všechno zavázán. Ale jsme daleko od toho, abychom tvrdili, že to je norma pro celý národ, že ano? Děje se to, protože všichni si volí příklady, které podporují už existující přesvědčení. Myslíme si jen to všechno nejlepší o vlastním národě ve srovnání s cizími národy, o kterých nic nevíme. Bojíme se cizinců, a proto hledáme příklady, které podporují naše obavy a náš názor, že mají zůstat daleko od nás.

Východoevropané nic nevědí o islámu. Naše zdejší muslimská menšina je zanedbatelná a dá se říct, že průměrný Polák nikdy v životě nepotkal jediného muslima. Jediné „skutečné příběhy“ o muslimech do Polska přinášejí migranti, kteří je potkali v západní Evropě nebo na dovolené v severní Africe. Otázka je, zda to představuje spravedlivý portrét muslimů. Většina Poláků ve Velké Británii pracuje tam, kde jejich práce nevyžaduje žádné vzdělání, tito Poláci se setkávaji jen s lidmi z nižších sociálních vrstev. Často hledají levnější ubytování a bydli v obecních bytech nebo v horších částech města. Je to stejné s turisty: na cestě do Tuniska potkávají lokální prodejce nebo číšníky, nikdy politiky a univerzitní profesory. To znamená že, i kdyby to bylo pozorování tisíců Poláků, jejich zobrazení muslimů není reprezentativní pro celou populaci.

2. „Jsou to divní uprchlíci, většinou jsou to mladí muži. Kde jsou ženy a děti?“

To obvinění vychází z faktu, že většina uprchlíků, které vidíme v televizi, jsou mladí muži. Ano, to je pravda. Proč?

Podívejme se na polskou komunitu ve Velké Británii. Na začátku většinou přicházeli muži. Byli to stavbaři, instalatéři, řidiči náklaďáků. Hlavy rodin přicházely jako první, aby našly práci, a potom, až zajistily základní podmínky, by přivezly ženy a děti. Neznám případ, že by ženy s dětmi přijely jako první, a pak by za nimi přijel manžel. Pro Poláky do Londýna stačí letět jen dvě hodiny Ryanairem, nebo v nejhorším případě dva dny jet  autobusem na autobusové nádraží Victoria Station v Londýně. Nikdo neriskuje vlastní život, nikdo nemusí bojovat o přežití, za cestu se nemusí prodat celý rodinný majetek, všechno jde legálně a civilizovaně. Je ještě někdo překvapen, že většinou muži podnikají nebezpečnou cestu, která je bude stát celé jmění a že mnozí na té cestě umírají, často v rukou zločinců, kteří je vydírají a slibují, že je převedou přes hranicí?

V pořádku, někdy se chovají agresivně a někdy vypadají jako divoká zvířata. Ale otázka je, jestli je to důvod, abychom vytvářeli generalizace o islámské kultuře? Není na tom nic divného. Internet je přeplněn záznamy ze supermarketů z celého světa, které se podobají tomuto:



A ted‘ přemýšlejte: tito lidé, na rozdíl od uprchlíků, nejsou zoufalými obětmi děsivé války, ve které přišli o všechno a teď bojují o šanci na nový začátek a život. Jsou to jenom lidé, kteří si chtějí koupit levnou plochou obrazovku. Nějak se mi zdá, že nikdo neříká „ano, takové agresivní chování je typické pro bílé lidi. Je to kvůli jejich křesťanské výchově...“. Na takových filmech nikdy nevidíme „normální lidi“. Protože normální lidé se takového nákupu vzdají a koupí si své obrazovky někde jinde za stovku dolarů navíc.

S uprchlíky je to stejné. Ti, kteří jsou méně agresivní, méně zoufalí nebo ti, kteří důvěřují mezinárodním zákonům, čekají na naší pomoc v uprchlických táborech v Libanonu, Turecku nebo v Jordánsku. Uprchlíci, které vidíme na YouTube záznamech z Maďarska, jsou ti, kteří vědí, že země, jako jsou Německo nebo Velká Británie přijímají jen omezený počet a chtějí vyhrát loterií a dostat se tam za cenu těch, kteří jsou ve větší nouzi. Opakují: nezapomeňme: není to o slevě o padesát dolarů za plochou obrazovkou. Je to o lidských životech a o budoucnosti jejich dětí.

3. „Nám nepomohl nikdo, když jsme pomoc potřebovali“

Opravdu, vážně? Zvlášť když toto tvrzení pochází od Poláků, zní opravdu komicky. Ze šedesáti miliónů Poláků, žije třetina mimo Polsko. Jak to často zdůrazňují pravicoví publicisté, byly to světové mocnosti, které se rozhodly, že půjdou během druhé světové války polští uprchlíci do Íránu. I když je to pravda, Poláci se tam cítili vítaní. Nikdo nepálil jejich byty, nikdo na ně neútočil na ulicích protože se lišili barvou pletI, nikdo nepsal v nejčtenějších novinách že „nechceme tyto primitivy tady, jsou to katolíci, a všichni víme, že katolíci jsou pedofilové, kteří znásilní naše děti!“

Po druhé světové válce byli Poláci byli už všude po světě. Některé země, například Mexiko, jim umožnily zůstat jen na určitou dobu. Ostatní, jako Nový Zéland, se od prvního dne chovaly k Polákům jako k starousedlíkům. Ale i v situacích, když nebyli vítaní s otevřenou náručí, například v poválečné Británii, nikdo na hranicích nestavěl ploty, aby jim zabránil přicházet.

Druhá světová válka nebyla jedinou dobou, když byli Poláci byli vítáni spolu s ostatními národy. Od doby Velkého stěhování v 19. století až do roku 1980. Poláci emigrovali – nejen aby si zachránili životy, ale aby dostali šanci na lepší život. Dva chlapci, kteří se v osmdesátých letech 20. století dostali do Švédska pod vlečkou nákladního auta, byli uvítaní s otevřenou náručí, a dostali byt, kapesné a nejlepší možné vzdělání. Je opravdu rozdíl mezi nimi a lidmi, kteří se snaží dostat do kamionů z Calais na cestě do Velké Británie?

Je to Polsko, národ, který po staletí bojoval o přežití, země, která představovala válečné pole pro největší válečné konflikty nedávných dějin lidského rodu. Zároveň míří do zahraničí za lepším životem i mnozí Britové . Jakou výmluvu mají oni?

4. „Ale jsou to mladí muži. Neměli by bojovat za svobodu vlastní země“?

Situace na Blízkém východě dnes není tak jednoduchá, jako byla situace Polska, když na ně v roce 1939 zaútočily tři sousední země (i tehdy měly různé partyzánské organizace různé cíle, i když všechny bojovaly proti stejnému nepříteli).

Hranice severní Afriky nemají nic společného se skutečnými etnickými hranicemi: reflektují jenom smlouvy mezi koloniálními mocnostmi v 19. století. Zároveň je tento region v ohnisku zájmů všech vládnoucích sil dnešní doby. Nejedná se jen o ropu. Různé skupiny bojují za vlastní zájmy. Jsou tam partyzánské skupiny, které se identifikují s různými kmeny. Jsou tam islamistické skupiny sponzorovány bohatými arabskými státy. Jsou tam i prodemokratické skupiny, které podporuje Západ. Jsou tam ještě vojáci loajální Asadově režimu, podporovaní Ruskem. Jsou tam i ozbrojené bandy, které chtějí získat peníze a význam. Do které této skupiny by měl vstoupit syrský student, který do nynějška studoval na univerzitě a doufal, že se stane lékařem? Která z těch skupin přinese klid a normální stav věci? I když by se některá skupina o to opravdu snažila, jaké šance by měla v takovém komplikovaném boji?

Polská martyrologie, obdivující oběti, které padly v beznadějném boji je spíš výjimkou než normou. Většině lidi by se nelíbilo prožit život v zákopech, kdyby měli i pak sebemenší šanci žít normálně. V neposlední řadě, je jistě zajímavou otázkou zda by se Čechům nebo Polákům líbilo, kdyby v době komunismu všichni uprchlíci ze zemí za Železnou oponou byli odmítnuti z důvodu, že nejsou v přímém nebezpečí, a jestliže chtějí lepší život, měli by se ozbrojit a bojovat proti režimu namísto toho aby paraziticky využívali sociální systém v západních zemích?

5. „Ale co si s nimi máme počít? Nemáme pro ně práci, nemáme ani tlumočníky!“

Je to argument, který mě nejvíce popuzuje. Uprchlíci nejsou koťátka nebo děti, o které se někdo má starat a kterým se „něco má dát“. Jestli milióny lidi opouští Sýrii, to znamená, že mezi uprchlíky jsou přítomné různé třídy. Budou tam farmáři, dělníci, ale také holiči, učitelé, lékaři a architekti. Když se během druhé světové války Poláci octli v Íránu nebo v Mexiku, vytvořili v kempech plně funkční komunity, měli tam dokonce divadla, noviny a zubní ordinace. Syřané se také budou schopni postarat sami o sebe. Vezmeme syrského lékaře, a ten nebude jen cenným přínosem našemu zdravotnímu systému, ale také zredukuje potřebu tlumočníků, protože se postará o zdravotní potřeby ostatních Syřanů.

Tento argument jen zrcadlí to, co ve Velké Británii říká Nigel Farage o Polácích: „Nemáme pracovní příležitosti ani pro naše vlastní lidi, naše sociální služby jsou přetížené“, a tak dále. Ale navzdory dvěma miliónům migrantů z Východní Evropy, kteří se usadili ve Velké Británii během minulého desetiletí a navzdory faktu, že se teď migrace ustálila na 300 000 migrantů ročně, tato země ještě stále dobře funguje. Britské státní zdravotnictví je financováno nejen z daní, které platí Poláci nebo Pákistánci, ale bylo také výrazně posíleno lékaři, kteří získali své vzdělání mimo Velkou Británii. To znamená, že britské státní zdravotnictví získalo vysoce vzdělané odborníky, aniž by britský daňový poplatník dal halíř za jejich vzdělání. Migranti soutěží s  místními lidmi, ale také zaplňují mezery na trhu práce a často umožňují i otevírání nových pracovišť. Jestli jsou na jedné ulici ve městě Slough jenom tři polské supermarkety a jeden polský restaurant, jistě to mnohým Polákům zajistí práci. Většina zákazníků také budou Poláci, kteří nechají svoje peníze v Británii, a díky nim britský státní rozpočet ještě vydělá na daních, které zaplatí jejich podniky a zaměstnance...

Jestli se podíváte do archivu britského bulvárního deníku Daily Mail z doby před padesáti léty, najdete tam proroctví, že příjezd Indů a Pákistánců do Británie skončí špatně. Přesto je Velká Británie ještě stále silná a má z jejich kultury prospěch – nejoblíbenější britské jídlo je karí.

Na trhu práce Polsko i Británie nabízejí místa, o která se místní lidé nebudou ucházet. Mnozí lidé se vyjadřují na internetu: „Nechtělo by se mi kvůli takové práci ráno vstávat z postele, i kdybych měl jíst papír“. Je to právě důvod, proč mnozí uprchlíci zoufale chtějí do Evropy, protože „jíst papír“ v jejich zemích není jen metaforou. Jsou vědomí že sklízení zeleniny ve Skotsku nebo v Maďarsku je v porovnání s tím, co mají doma, opravdový ráj.

6. „Ale migranti nepracují, součástí jejich kultury je lenost!“

Tento argument se obvykle podporuje grafem, který ukazuje na statistické údaje z Holandska. Ale je potřeba umět statistické údaje interpretovat, než se začnou dělat závěry.

Podle statistiky využívá v Holandsku sociálních dávek více Syřanů než například Poláků. Je to proto, že Poláci začali jezdit do Holandska před deseti lety, když EU otevřela hranice polským dělníkům, nebo ještě předtím, a když nemohli najít práci, jako EU občané měli možnost jet do jiné evropské země nebo se vrátit domů. Syřané, kteří se octnou v Holandsku, jsou uprchlíci a nemají možnost tak jednoduše odjet někam jinam. A kvůli tomu, že tam tak dlouho nežili, neměli možnost naučit se lokální jazyk. Stačí podívat se na Poláky ve Velké Británii: mnozí z nich ještě zápasí s základní angličtinou, i když v zemi bydlí už desetiletí. Proč bychom tedy očekávali od uprchlíků z válečné zóny, kteří často trpí traumatem a zármutkem po mrtvých členech rodiny nebo posttraumatickou chorobou, že sem přijedou s lepšími výsledky?

Stačí podívat se na migranty, kteří bydlí ve své nové zemi už delší dobu. Když po druhé světové válce přijala Velká Británie migranty z Jamajky, z Pákistánu a z Indie, argumenty „ochránců západní civilizace“ se podobaly těm, které slyšíme dnes. Po padesáti letech, když se procházíte britskou ulicí, uvidíte hodně pákistánských obchůdků, indických restaurací a servisů mobilních telefonů, které vlastní černoch z Jamajky. Ti migranti jsou nejen integrováni do britské společnosti, ale jsou také přínosem britské kultuře. Karí je dnes oblíbenější jídlo v Británii než smažená ryba s hranolky.

Kromě toho, tito lidé za všechno, co mají, vděčí své těžké práci. Majitelé pákistánských obchodů jsou tam od rána až do večera. Mnozí z nich tráví 70 nebo více hodin za pultem. Chtěl bych vidět ty všechny Evropany, kteří křičí, že migranti jsou leniví, že nepracují…

7. „Nemůžeme si uprchlíky dovolit“

Vážně? Polsko utrácí více než miliardu polských zlotých na náboženskou výchovu ve veřejných školách, navzdory tomu, že taková praxe nemá základ v polském právu a konkordát ji také nedefinuje jako povinnost. Západní svět organizuje drahé sportovní akce a většina profitu patří zkorumpovaným organizacím jaká je například Fifa. Nemohli bychom opravdu najít nějaké peníze pro lidi v tísni?

Představme si, že našim sousedům vyhořel dům. Myslím, že by žádný z nás neváhal umístit nafukovací postel do obýváku. Jestli řekneme „nemůžeme si to dovolit, nemáme žádné peníze, mám ještě osm měsíčních splátek za svůj nový kabriolet a ještě k tomu mám jenom jednu plochou obrazovku, na které se dívám na Star Dance... Obávám se, že se moji sousedé zároveň budou chtít dívat na něco jiného a pak dojde ke konfliktu... Musíme si vymyslet něco jiného, co kdybychom ji dali nějaký igelit, aby si z toho vystavěli úkryt v zničeném domě?“... Zatímco budeme takto přemýšlet, naši sousedé se svými dětmi budou sedět na okraji chodníku a budou se dívat s nadějí na do našich oken...

Papež František vyjádřil nadějí, že každá farnost přijme jednu uprchlickou rodinu. V Polsku je více než 10 000 katolických farností. Kdyby polská katolická církev skutečně sledovala to, co papež říká, poskytla by útočiště většině migrantů, které by Polsko podle evropských smluv mělo přijmout (a musíme ještě připomenout, že Evropská unie poskytuje podstatnou finanční pomoc na pokrytí nákladů). Jestli optimisticky předpokládáme, že každý druhý Polák je katolík, to znamená, že by 1900 lidí pomohlo každé syrské rodině... Je opravdu nemožné pro 2000 lidí, s pomocí z EU, se postarat o jednu rodinu?

Katoličtí kněží by tady mohli uvést příklad, který by potvrdil, že jejich kázání nejsou jenom slova. Kněžím, kteří žijí v relativním pohodlí, by nehrozilo žádné nebezpečí, kdyby přijali uprchlíky pod svou střechu. Neublížilo by nikomu, kdyby se vepřové řízky vyměnily za kebaby, které by připravili hosté a hospodyně, osvobozená od povinnosti vařit pro kněze, by mohla Syřanům pomoci, aby našli nový domov...

Není ale ani důležité umístit uprchlíky na faru. Protože se v Polsku náboženství vyučuje ve školách, v mnohých farnostech jsou budovy, které se předtím používaly na náboženskou výuku, prázdné a v nich by mohlo bydlet hodně migrantů. Kvůli reformách školství a kvůli demografickému poklesu je prázdných hodně vesnických škol a děti stejně jezdí autobusy do větších škol. Jistě by bylo možné ubytovat uprchlíky v takových budovách a umožnit jim, aby takovými autobusy jezdili do větších měst za prací?

Podobně, co se týká vzdělání a zdravotní péče: mezi uprchlíky nejsou jen nevzdělaní pastýři, ale také lékaři a učitelé. Poláci, kteří se zachránili v uprchlických kempech během druhé světové války, vytvořili tam plně funkční komunity. Proč by se Syřané také nepostarali o sebe, kdyby měli tu možnost?

A co se týká financí: Polsko se rádo porovnává se zeměmi Západní Evropy a zjišťuje, jak je chudší. Jestli se ale díváme na celý svět, Polsko je jednou z nejbohatších zemí. Je bohatší, než bylo v padesátých letech dvacátého století, kdy naše skoro úplně zničená země byla ještě vykořisťována Sovětským svazem. Tehdy ale přijala více než 10 000 uprchlíků z Řecka a ještě k tomu děti prchající z korejské války…

8. „Ale to jsou leniví lidé a mezi uprchlíky jsou islamisté!“

Samozřejmě, že jsou. Jsou tam i lenoši a islamisté. Jsou tam nemocní, postižení a zločinci. Protože celá společnost se snaží zachránit si život.

Ale jsou mezi nimi i aktivisté za lidská práva. Různé typy nadšenců. Matematičtí géniové. Budoucí úspěšní podnikatelé, laureáti Nobelovy ceny, vynálezci. Idol všech hipsterů, Steve Jobs z firmy Apple, byl také syn syrského uprchlíka...

Není spravedlivé odmítnout přístup někomu na základě toho, že se některým islamistům může podařit dostat se do Evropy (zvláště vzhledem k tomu, že i Británie i Polsko se jako první připojili k Američanům při „vytváření demokracie“ v Iráku, musíme přijmout zodpovědnost za neúspěch tohoto projektu, jehož důsledkem byla totální destabilizace regionu. Jestli to odmítneme, posílíme mezi muslimy protizápadní nálady).

Samozřejmě otázku terorismu nelze ignorovat. Ale je to jenom důvod, abychom přijali uprchlíky podle našich podmínek a až po řádné bezpečnostní prověrce. Stejně sem přijedou, takže bychom měli něco říct o tom, kdo by měl být přijat?

Pravicoví prorokové katastrofy uvádějí jako příklad některé země Západní Evropy, ve kterých se vyskytuje islamistický fundamentalismus. Je to pravda, ale mělo by se vysvětlit, proč se to děje? Není to chyba idiotů, kteří všechno podřizují svojí vizi politické korektnosti? K islámu se chovají jako k svaté krávě , a to je důvod výbušné směsi.

Nejlegračnější je, že pravicoví publicisté, kteří se snaží zastrašit společnost islámským fundamentalismem, nevidí, že se v Polsku děje právě to, čeho se bojí. Plán muslimů ovládnout školy v Birminghamu, je malichernost v porovnání s tím, co provádí katolická církev se školstvím v Polsku...

Možná by právě uprchlická vlna měla být inspirací, abychom si doma uklidili? Nechcete, aby vám islamističtí kazatelé přikazovali, jak máte žít ve své zemi? Odejměte tedy privilegia náboženství v Polsku, a tím nejenom zachráníte svůj vlastní domov od islámských extremistů, ale také budete mít prospěch z toho, že už moc nebude v rukou katolické církve. A peníze, které takové parazitické organizace vysávají ze státního rozpočtu, postačí pak na pomoc tisícům uprchlíků.

9. „Hlavním problémem jsou kulturní rozdíly!“

Navzdory tomu, že vůbec nesouhlasím s problematickým způsobem, jakým multikulturalismus vnímají milovníci politické korektností, totiž že si přistěhovalci de facto můžou dělat co chtějí a my musíme sedět potichu, aby nás neobvinili z rasismu, vřele podporují mísení kultur. Už jsem se zmínil o tom, jak monotónní a nezajímavé britské kuchyni byly ku prospěchu vlny migrantů z indického subkontinentu. Podobné příklady se můžou najít v Polsku. Například polská rocková hudba by nebyla tak dobrá bez hudebníků, kteří pocházejí z řeckých uprchlických rodin, jako například Mila Kurtise, Mikise Cupasa nebo Kostka Joriadise. Zlatá doba polských dějin představují období, kdy byli v Polsku vítaní všichni. Polsko představovalo útočiště pro lidi, kteří byli perzekvování v jiných částech Evropy – od Árijců, přes Židy, Husity a Tatary až po Skoty. Nevěřím, že ten rozkvět byl jen náhoda.

Ano, musíme to říct hlasitě a jasně, že naše zákony jsou platné a nadřazené cizím zvyklostem a jestli se neslučují s něčím náboženským přesvědčením, takové osoby by měly požádat o azyl v Saúdské Arábii. Ale staletí bezproblémového soužití Poláků a Tatarů ukazují, že i muslimové, kteří v době svého usídlení v Polsku byli vnímáni jako primitivní, neměli s integrací žádný problém. A nesmíme zapomenout, že nejsou všichni muslimové extremisté, a že všichni uprchlíci nejsou muslimové.

Ano, je to pravda. V Koránu najdeme verše, které vyhlašují zabíjení nevěřících a výroky, které nejsou slučitelné s civilizací 21. století. Ale existují podobné verše i v Bibli, například jako kamenování manželek nevěřících, zákaz použití nábytku, který používala žena během menstruace, nebo zákaz nošení oděvu, který je udělán z dvou typu látek... I v Novém zákonu Ježíš říká, že sebou nese meč a ne mír...

Ale kdo je mentálně v pořádku, nebere Bibli doslovně. Papež neměl problém požehnat postižené lidi a děti narozené mimo manželství, navzdory tomu, že Bible zakazuje i deváté generaci jejich potomků spoluúčast na životě Církve .

Jak to? Tradice je silná, ale i věřící lidé jsou si vědom, že bible obsahuje absurdity a rozpornosti. Navzdory tomu, že je většina odmítá, přijímá a pozměňuje pravidla, která se hodí naší době, a přitom ignoruje nebo mění interpretaci pravidel, která se jen těžce aplikují na moderní život.

Muslimové jsou lidé jako my. Většina se v každodenním životě chová úplně stejně jako my. Lidé, kteří se narodili a vyrostli v kultuře islámu, si přejí normální život místo toho, aby se snažili dosáhnout nemožného a žít podle pravidel pastýřů stanovených před 15 stoletími. Jako všichni jiní věřící, i muslimové také žonglují mezi úctou k tradici, přesvědčením a skutečnosti moderního světa. Ano, někteří z nich Korán čtou doslovně a organizují státy na základě zákona šaría, ale právě z takových států pocházejí uprchlíci.

Ale samozřejmě, že kulturní rozdíly se netýkají jenom náboženství. Jeden z mých muslimských kamarádů vystudoval a dostal opravdu dobrou práci jako internetový technik. V této chvíli jeho rodiče přestali pracovat a začali od něho očekávat, že je bude finančně podporovat. Je to šokující, ale opravdu se to tak liší od našeho způsobu života?

Takže přijměme tuto šanci a naučme se jak zacházet s krizí, kterou vyprodukovala masová migrace. Spolupracujme na tom, jak integrovat tyto lidi do naších společností a zároveň zachránit náš způsob života a demokratické standardy. Stavení plotů na hranicích jenom odsune problém do blízkého budoucna. A dlouhodobě se ukáže jako dražší řešení. I dnes si myslí mnoho lidí ze Slezska, že je ponižující, pokud horníkova manželka musí chodit do práce. Přitom po celé Evropě žije v domě u rodičů celá generace lidí starších třiceti let, aniž by jakkoliv přispívali na náklady provozu té domácnosti. Je situace, kdy syn musí podporovat svého otce, opravdu tak odlišná od situace, kdy se syn rozhodl žít na náklady svých rodičů?

10. "Nemáme žádnou povinnost pomáhat, nedlužíme nikomu nic!"

No, to je docela riskantní, když taková reakce přichází od Poláků, pokud si uvědomíme, že ve světě žije šedesát milionů Poláků a z toho méně než čtyřicet milionů jich žije v Polsku. A to si ještě musíme zapamatovat, jak hrdí byli polští nacionalisté na to, jak "dobrou práci udělali naši hoši v Iráku a v Afghánistánu":

Samozřejmě, v první řadě by měly pomáhat země jako Velká Británie. Současné problémy na Blízkém východě a v mnoha jiných částech světa mají své kořeny v koloniální éře. Existující stabilitu v regionu zničila také Blairova a Bushova invaze do Iráku, uskutečněná pod falešnou záminkou. Ale jestliže někdo očekává, že přijedou Američané a "zachrání svět", asi se díval na příliš mnoho populárních hollywoodských filmů. Američané se nebudou podílet na žádném podniku, který není především v jejich prospěch. Británie jedná podobně. Jak se praví ve starém pořekadle: "Británie nemá žádné přátele - jen partnery při podnikání". My, Poláci, rádi Britům připomínáme, jak nás zradili na Jaltě a jak nás v roce 1920 opustili, takže jsme museli proti bolševikům bojovat sami. Ale když nadejde čas, abychom, projevili solidaritu my, najednou se ukáže, že solidarity je zapotřebí pouze, když mezinárodní pomoc potřebuje Polsko...

* * *

Je zapotřebí, aby vznikla diskuse o uprchlících a migrantech z Afriky. Bohužel, jak v Británii, tak v Polsku, se ukázalo, že je to bitva radikálů. Pravicoví extremisté s pěnou u huby se svými xenofobními hesly kontra naivní levicoví hippies, kteří reagují hystericky na každou nejmenší zmínku o tom, že přijmout uprchlíky je trochu komplikovanější než zakliknout "like" pod nějakým levicovým heslem na Facebooku.

Proto musíme tuto diskusi zvěcnit a držet se faktů. A musí to být diskuse nikoliv o tom, ZDA máme přijmout uprchlíky, ale JAK to máme udělat. Protože neexistuje jiná alternativa, tak to musíme udělat dobře a za našich vlastních podmínek.

Samozřejmě to nebude lehké. Nikdo neříká, že to lehké bude. Tisíce migrantů, kteří přijdou do našich zemí, vytvoří mnoho problémů - od základních logistických otázek až po kulturní problémy. Avšak to, že něco není lehké, neznamená, že to nemáme povinnost udělat. Taky není lehké poskytnout první pomoc oběti nehody, člověk se při tom ušpiní, někteří lidé dokonce ve snaze pomoci druhým umírají. Ale kdyby všichni zůstali stát stranou a očekávali, že pomůže někdo jiný, oběť by nakonec nedostala vůbec žádnou pomoc...

Zatlouci prkny dveře a okna a čekat, až se problém "vyřeší sám", to také není alternativa. On se nevyřeší sám. I kdyby nebylo války v Sýrii, migrace ze severní Afriky do Evropy by brzo začala stejně. Nejde jen o politické problémy, ale také o globální oteplování. Pozemky, které byly před několika desetiletími úrodné, jsou nyní jen písčitou pouští. Nynější vlna imigrantů je teprve předehrou k tomu, čemu budou čelit naše děti.

Tak využijme této příležitosti a naučme se na ní, jak řešit krize způsobované masovou migrací. Vypracujme si systém, jak tyto lidi začlenit do našich společností a jak si při tom zachovat svůj způsob života a demokratické principy. Stavět ploty na hranicích, to jen problém odsune o několik málo let. A později nás to bude stát daleko víc.

0
Vytisknout
3361

Diskuse

Obsah vydání | 20. 10. 2015