POZNÁMKA NA OKRAJ:

Jen tak o lidech a bozích, neboli O pochopitelném zájmu

3. 7. 2015 / Uwe Ladwig

Ani jsem jsem nedivil, když jsem četl články Bohumila Kartouse "„Evangelizace“ Českého rozhlasu" ZDE a o "xenofobii" ZDE, protože vím dobře, jaký strach mají naši němečtí atlantisté z multikulturního světa, ačkoliv stále melou, jaké je všechno krásné ve Spojených státech amerických.

Také u nás má být podle nich všechno jednoduché a křesťanské, i když jen trochu myslící lidé se tomu můžou divit. Dokonce jsem si při čtení vzpomněl na informace z Rakouska, že v ČR politici chtěli zavést Velký pátek jako další svátek ZDE. Nevím, jestli je to pravda nebo ne, stačí mi to ale dohromady k napsání jedné nové poznámky o jednoduchosti důvodu a nekonečnosti fantazií...

Již kdysi v konfimační výuce u protestantského faráře Langa v hamburské čtvrti Harvestehude jsem měl dojem, že jen málokdy se dalo jeho slovům věřit. Mluvil horoucně o nebi a pekle, ovšem neukázal u toho zjevné důvody pro to, že lidé mají dosti rozdílné představy o Bohu. A tak nemluvil ani o egyptských bozích, ani o rodinách řeckých bohů. Slyšeli jsme v těch hodinách jen málo o neodpouštějícím bohu židů a „milosrdném“ bohu muslimů, zato ale hodně o údajném bohu křesťanů, který je oslavován i za to, že jeho syn vstal z mrtvých po smrti na kříži.

Dojemná jednoznačnost Langových výroků pro mě byla pochopitelná, protože vykonával přece své povolání ve své církvi. Zatajení jiných znalostí mi ale bylo velice podezřelé. A rychle jsem přišel na otázku, proč tenhle prý tak všemohoucí bůh se nedá poznat všem ve stejné formě.

Kromě toho, jak podivné byly ty křesťany vyprávěné příběhy! Od židů převzaté a tak časově specifické stvoření světa a existence ráje, z kterého člověk byl přece bezdůvodně, protože jen Bohem vyprovokován, vyhoštěn. Podivně vyhlížející božské tresty ze Starého zákona a existence ďábla. K tomu pak i pro děti v 50. letech 20. století překvapivé početí Panny Marie a podivně vypadající se jménem Krista spojené zázraky, smrt a vzkříšení a s ním spojená spása lidí. K tomu se přidal vlastně automaticky absurdní pocit, že tento údajně světové události řídící „milosrdný Bůh“, který podle své všudypřítomnosti musel být přítomen i holocaustu, do něj nezasáhl.

Z vyplývajících otázek pocházelo hledání a brzy snadná a krátká odpověď, která ale pravděpodobně není jen nepříjemná pro mnohé věřící, ale i velmi trestuhodná pro lidi s profesionálním zájmem o jakékoliv náboženství.

Při vývoji života na této zemi vznikaly bytosti, které byly nejen schopné rozpoznat své životní prostředí, ale které si také uvědomovaly, že změny v jejich prostředí závisí na skutcích tím pádem na někom, kdo něco udělal. K takovým bytostem patři nepochybně člověk. A ten záhy spojil pro něj nevysvětlitelné události s přítomností a působením nějakých neviditelných bytostí a začal proto už dávno konstruovat nejrůznější, ve skutečnosti neexistující bohy.

V průběhu času lidé z různých důvodů snižovali v některých náboženstvích počet pro ně existujících bohů a více a více je humanizovali. Tak se změnila víra ve zpočátku fiktivní samostatné bohy na božské rodiny a potom podle představ židů, křesťanů a muslimů i ve tři různé abrahámovské bohy.

Zajímavé na tom je, že všichni ve skutečnosti neexistující různí bohové účinkovali alespoň nepřímo. Možná nejlepším příkladem jsou věřící, kteří vraždili jiné kvůli své víře nebo nevíře. To ale není důkaz existence bohů.

S důkazem neprokazatelnosti Boha uspěl německý filosof Kant teprve v 18. století ZDE, popírání jeho existence se ale vyhýbal ze zřejmě dobrých důvodů. Přece je známo, ještě dnes mnoho „moudrých lidí“ vděčí za svou obživu službě nějaké církvi nebo náboženské organizaci a že někteří by to popírání Boha stále zaplatili životem.

Zůstává ale otázkou, na niž byste si případně mělo odpovědět sami, a možná pouze ve svém pokoji:

Myslíte si, že jakýkoliv Bůh existuje, je všemohoucí a ačkoliv by mohl zasáhnout v každodenním životě, podle lidské zkušenosti to nedělá? A myslíte si, že všichni ti, kteří tak přesvědčivě mluví o Boží existenci, to dělají z osobního přesvědčení, nebo v některých případech je v sebeobraně nebo jen proto, že si myslí, že lidé potřebují nějakou vyšší moc, aby jednali společensky přijatelným způsobem?

Tím jsme ale zpátky u důvodu mé poznámky. Kartous má pravdu, lidé mají strach z neznámého. Lidé ale také používají nepodložené a nevyzpytatelné obavy, aby získali nebo zesilovali už existující moc nad ostatními.

A „ostatní“ jsou pro ně nejen potenciální přistěhovalci, ale někdy také jen jinak vypadající nebo podle nich nevěřící klidní sousedé.

Že i katolíci tak jako členové jiných skupin mají zájem, aby se svět točil jen kolem nich a jejich myšlenek, to je pochopitelné. Právě proto by ale mělo být zajištěno, aby jednotlivé skupiny – a to ovšem platí i pro stále tak liberálně vystupující křesťany – nezískali nekontrolovatelnou moc ve společnosti. Nebo si myslíte, že všichni ve státě by měli žít podle pravidel, která byla určena výhradně pro obhajobu zájmů jedné skupiny lidí, i kdyby šlo o zástupce jednoho náboženství?

0
Vytisknout
3486

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2015