Oddlužení Řeků stálo před 2600 lety u kořenů evropské demokracie

7. 7. 2015 / Nikolaj Savický

Zdá se, že v současné evropské politice výrazně chybějí sir Humphrey Appleby a Bernard Woolley, nezapomenutelní aktéři britského sitcomu Yes Minister. Oba pánové, kteří sekundují svému ministrovi Jimu Hackerovi, jsou absolventy univerzity v Oxfordu (sir Humphrey zjevně Balliol College), kdežto jejich ministr získal vzdělání pouze na London School of Economics. Oba státní úředníci běžně užívají latinu a řečtinu a jsou zasvěcenými znalci antické i moderní historie. Při hledání klíče k řešení současné řecké krize by svému ministrovi patrně oba naznačili, sir Humphrey svým zastřeným a komplikovaným způsobem, Bernard neotřelou přímočarou vysvětlivkou, že řešení jedné dluhové krize v Attice bylo vlastně prvním krokem evropských národů k demokracii.

Protože už to sir Humphrey ministru Hackerovi nikdy nevyloží, připomeňme si tuto událost sami. Roku 594 př. n. l. byl v Athénách ustaven prvním archontem jistý Solón, sice aristokrat, ale zřejmě nepříliš zámožný. Tradice říká, že byl současně obchodníkem, myslitelem a básníkem. V každém případě se Solón stal jedním z nejdůležitějších zákonodárců evropských dějin a právě nyní stojí za připomenutí, proč a jak toto místo v historii zaujal.

V době, kdy byl Solón povolán k moci, zmítala Attikou prudká ekonomická krize, jejíž hlavní součástí byla neřešená dluhová krize. Početní občané, kteří si museli půjčovat obilí od svých sousedů, se dostali do postavení tzv. hektemoroi, doslova „šestinových lidí“ (jindy překládáno také jako 'šestidílníci'). Věřitelé zabrali jejich polnosti a nechali je na nich hospodařit pouze pod podmínkou, že šestina veškerých výnosů připadne na splácení úvěrů i s úroky. Základním problémem však bylo, že v tehdejších podmínkách už i odvod pouhé desetiny výnosů znamenal pro rolníka velmi značné zatížení. Nárok věřitelů na šestinu výnosů byl pro naprostou většinu hektemoroi likvidační. Proto v opozici k nátlaku aristokratů a proti tendenci k dalšímu ožebračování svobodných rolníků zaznívaly silné požadavky na přerozdělení veškeré půdy v Attice spravedlivějším způsobem. Situace hrozila přerůst v ozbrojený konflikt.

Ve chvíli, kdy se Attika propadla až pokraj občanské války, se Solónovým úkolem stalo takovému střetu zabránit. Podle svých vlastních slov Solón „osvobodil dříve zotročená pole“ a „omezil úrokovou míru“, jinými slovy: prominul dluhy, které byly z obecného hlediska nemorální, a další užívání úvěrů omezil regulací, zaručující osobní svobodu a nedotknutelnost půdy budoucím dlužníkům. Nepostavil se ani na jednu stranu sporu, ale jak sám říká, „s využitím všech sil mocně čelil oběma stranám,“ čímž dosáhl uklidnění situace a položil základy politického systému, k nimž se hlásíme i dnes, po více než dvou a půl tisíci letech.

Stojí za to, přečíst si, jak se s tímto Solónovým činem vypořádal vynikající moderní německý znalec dějin starověku Jochen Bleicken: „Prvým a nejdůležitějším Solónovým činem byla tzv. 'seisachtheia' neboli 'setřesení břemene', jímž byly zatíženy pozemky. Nebyla to ještě reforma, nýbrž předpoklad toho, aby se lidé v Attice vůbec mohli opět spojit ve společenství; v jejím důsledku mohli mnozí opět disponovat vlastní osobou. Tisíce lidí, které uprchly do ciziny, se nyní vrátily zpět. Jiné, kteří byli prodáni do otroctví, nechal Solón vykoupit, další se cítili osvobozeni od tíživých dluhů. 'Setřesení břemene' bylo hlubokým, avšak nezbytným zásahem do hospodářství země. Zabránilo však pronikavému převratu společenských poměrů, k němuž by bylo došlo, kdyby se byl prosadil požadavek znovurozdělení půdy. 'Seisachtheia' tak vymanila z poroby jednu skupinu obyvatelstva, aniž zničila druhou.“ Viz Jochen Bleicken, Athénská demokracie, přeložil Jan Souček, OIKOYMENH, Praha 2002, s. 25.

Solón využil moc, která mu byla svěřena, k tomu, aby zakázal svobodným obyvatelům Attiky dávat do zástavy za dluhy vlastní půdu nebo osobní svobodu. Nebylo tedy možné, aby napříště někdo upadl do otroctví, ale ani mírnější formy vazalství kvůli dluhům. Právě tím, že svobodné rolníky vybavil nezcizitelnými osobními právy a tato práva nadřadil nad zájem věřitelů, položil Solón základy pozdější athénské demokracii. Připravil sice věřitele chudých rolníků o část jejich nároků, ale zachoval jim majetky a možná i životy. Jeho řešení přineslo jednoznačný úspěch a stalo se základem athénského právního řádu. Ne nadarmo se Solón dostal mezi tzv. sedm mudrců, jejichž zásadami se Řekové a Římané snažili řídit po celá následující staletí.

Bleickenova Athénská demokracie vyšla v originále poprvé roku 1984, tedy v roce, kdy končil seriál Yes Minister. Bleicken ovšem navazoval na literární a badatelskou tradici, sahající až do italské renesance. Pánové Humphrey Appleby a Bernard Woolley by pro triviální informace o Solónových reformách opravdu nemuseli sahat právě po jeho díle. Bohužel, úpadek klasického vzdělání v řadách současné evropské politické elity je snad nejlépe patrný na tom, že v souvislosti s právě zuřící řeckou krizí jméno Solón ve veřejném prostoru téměř vůbec nezaznělo. Výjimkou jsou Britové, kteří do jisté míry dosud ctí tradici.

Ne vždy se to povede. Solóna počátkem například června zmínil v této souvislosti Armand D'Angour z univerzity v Oxfordu, když přispěl na BBC do veřejné diskuse vtipným, leč poněkud laciným Starořeckým řešením dluhové krize. Jeho příspěvek, zjevně adresovaný lidem, kteří snad neprošli ani střední školou, sice začíná odstavcem věnovaným Solónovi, ale stylem je určen spíše čtenářům krátkých komiksů, než lidem užívajícím získané vzdělání sofistikovanějším způsobem. Přibližovat řecké myšlenkové dědictví od Homéra po Archiméda v deseti kratičkých a místy poněkud křečovitě humorných odstavečcích nemá zvláštní význam.

Teprve v posledních dnech jsem zaznamenal velmi roztomilý komentář Petera Jonese ve Spectatoru, který celou situaci s podrobným odkazem na Solóna shrnuje vskutku brilantně. Bohužel, z úst žádného z evropských politiků podobný odkaz dosud slyšet nebyl. Přitom se nemohu zbavit dojmu, že kdyby dnešní evropské politické elity byly prozíravější, přidržely by se při hledání politického východiska z řecké dluhové krize klasického vzdělání. Měly by tak patrně větší šanci na úspěch, než když se budou houževnatě a bezmyšlenkovitě držet teorií absolventů ekonomických škol a přípravek, produkujících nositele titulu MBA pro bankovní sektor. Bez jisté dávky kreativity Solónova ražení, obávám se, nikdo z jejich představitelů mezi sedm mudrců dnešní doby svým návrhem na řešení řecké dluhové krize nepronikne.

0
Vytisknout
12786

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2015