Řecko je nejnovějším bojištěm války finančních elit proti demokracii

9. 7. 2015

Celé to vzniklo z extrémního tržního fundamentalismu: je-li inflace udržována na nízké úrovni, jak předpokládají autoři doktríny, kouzlo trhu vyřeší všechny další sociální a ekonomické problémy a učiní tak politiku nadbytečnou. Tihle střízliví, dobře oblečení, vážní lidé, kteří sami sebe prohlašují za "jediné dospělé v místnosti", se ukazují být dementními, utopickými fantasty, uctívači fanatického ekonomického kultu, píše George Monbiot ve svém komentáři pro Guardian. Poukazuje v něm na brutální tradici podřízenosti všeobecné prosperity moci, která se táhne od laissez-faire ekonomiky v Indii 18. století až po dnešní evropskou ekonomickou krizi.

Řecko možná zbankrotovalo finančně, nicméně trojka (Evropská komise, EK; Evropská centrální banka, ECB; Mezinárodní měnový fond, MMF) zbankrotovala politicky. Ti, kdo perzekvují Řecko, drží nelegitimní, nedemokratickou moc, moc, která nyní ovlivňuje nás všechny.

Považte takový MMF. Rozdělení moci v něm je perfektně ušito na míru: rozhodnutí vyžadují 85% většinu a 17 % drží USA. MMF je kontrolován bohatými, aby v jejich zastoupení ovládal chudé. Co se nyní děje Řecku, dělo se jednomu chudému národu vedle druhého, od Argentiny po Zambii. Strukturální regulační programy MMF nutí řady volených vlád k tomu, aby rezignovaly na veřejné výdaje, zničily zdravotnictví, vzdělávání a všechny další prostředky, jež chudým této planety mohou dopomoci k lepšímu životu.

Tentýž program je ordinován bez ohledu na následky. Každá země, kterou kolonizuje MMF, musí v prvé řadě, před všemi ostatními ekonomickými cíli, přistoupit na snižování inflace; musí odstranit všechny bariéry, které brání volnému obchodu a toku kapitálu; musí liberalizovat bankovní sektor; omezit vládní výdaje na vše, co brání splátkám dluhu; musí privatizovat majetky, jež mohou být prodány zahraničním investorům.

Využívaje hrozby sebenaplňujícího proroctví o tom, že finanční trhy, které nepřistoupí na tyto podmínky, budou zničeny, nutí MMF vlády k tomu, aby upouštěly od progresivní politiky. Téměř bez přičinění dalších tak MMF vyvolal asijskou finanční krizi v roce 1997: tím, že nutil vlády k odstranění kontroly, otevřel jejich měny útokům finančních spekulantů. Pouze země jako Čína a Malajsie, které na podmínky nepřistoupily, unikly.

Považte takovou ECB. Jako jiné centrální banky si užívá tzv. "politické nezávislosti". To ovšem neznamená, že by snad byla osvobozena od politiky, je osvobozena pouze od demokracie. Je ovládána finančním sektorem, jehož zájmy je povinována hájit prostřednictvím udržování inflace okolo 2 %. Vždy si je dobře vědoma toho, kdo drží moc, překračuje svůj mandát, způsobuje u chudších členů eurozóny deflaci a nezaměstnanost epických rozměrů.

Maastrichstská smlouva, která založila EU a Euro, byla postavena na smrtícím bludu: na víře v to, že ECB bude provádět pouze běžnou ekonomickou správu, kterou monetární unie vyžaduje. Vzešlo to z extrémního tržního fundamentalismu: je-li inflace udržována na nízké úrovni, jak předpokládají autoři doktríny, kouzlo trhu vyřeší všechny další sociální a ekonomické problémy a učiní tak politiku nadbytečnou. Tihle střízliví, dobře oblečení, vážní lidé, kteří sami sebe prohlašují za "jediné dospělé v místnosti" se ukazují být dementními, utopickými fantasty, uctívači fanatického ekonomického kultu.

Všechno tohle není než kapitola v dlouhé tradici podřízenosti lidské prosperity finanční moci. Brutální úsporná opatření uvalená na Řecko jsou jemná ve srovnání s předchozími verzemi téhož. Vezměte si 19. století a irský či indický hladomor. Obojí zhoršila (a v druhém případě dokonce způsobila) doktrína laissez-faire, kterou dnes známe jako neoliberalismus či tržní fundamentalismus. V Irsku byla ve 40. letech 19. století zabita - a jeden by dokonce řekl zavražděna - osmina populace, částečně proto, že Britové odmítli distribuovat potraviny, zakázali vývoz obilí a účinnou pomoc chudým. Takový politický přístup totiž ohrožoval svatou doktrínu laissez-faire, podle které nesmí stát nic v cestě neviditelné ruce trhu.

Když na Indii udeřilo v letech 1877 a 1878 sucho, britská imperiální vláda trvala na exportu rekordního množství obilí, čímž urychlila hladomor, jenž zabil miliony lidí. Zákon z roku 1877 (Anti-Charitable Contributions Act) zakazoval "pod hrozbou uvěznění soukromé pomocné dary, jež by mohly potenciálně ovlivňovat tržní ceny obilí". Jedinou pomocí byla nucená práce v pracovních táborech, kde lidé dostávali méně jídla než vězni v Buchenwaldu. Měsíční úmrtnost v těchto táborech byla 94 %.

Jak argumentuje Karl Polanyi v knize Velká transformace, tzv. zlatý standard, tedy seberegulační systém v srdci laissez-faire ekonomik, bránil vládám v 19. a 20. století zvyšovat veřejné výdaje či stimulovat zaměstnanost. Tento systém je nutil udržovat většinu chudou, zatímco bohatí si užívali zlatého věku. Našlo se pouze pár nástrojů postavených na veřejné nespokojenosti, jiných než nástroje k vysávání bohatství z kolonií a pro podporu agresivního nacionalismu. Je to jeden z faktorů, který přispěl k 1. světové válce. Návrat ke zlatému standardu v poválečných letech uspíšil velkou ekonomickou krizi, protože bránil centrálním bankám zvyšovat finanční podporu a snižovat deficit. Můžeme jen doufat, že si na to evropské vlády vzpomenou.

Dnešní nepružné závazky k úsporám jsou ekvivalentem zlatého standardu. V prosinci 2011 přijala Evropská rada novou fiskální dohodu, která na vlády zemí v eurozóně uvalila nařízení, podle nějž mají být "vládní výdaje v rovnováze nebo v mírném nadbytku". Toto nařízení, přepsáno do národních legislativ, mělo "obsahovat automatický opravný mechanismus, který měl být spuštěn v okamžiku odchylky".

To nám pomáhá pochopit onu panskou hrůzu, s níž nevolení technokrati z trojky reagovali na obnovení demokracie v Řecku. Neujišťovali snad, že volba je ilegální? Tento diktát znamená, že jediným demokratickým řešením v dnešní Evropě je kolaps Eura. Ať už se nám to líbí, nebo ne, vše ostatní jen pomalu postupující tyranie.

Pro nás na levici je těžké přiznat, že to byla Margaret Thatcherová, která uchránila Velkou Británii od této despocie. Jak předpověděla, evropská monetární unie pojistí to, že chudým zemím nebude možné finančně vypomáhat, což zruinuje jejich neefektivní ekonomiky. Jak se ale zdá, její vlastní strana nahradila tuto despocii vlastní tyranií. Zákonný závazek ministra financí Georga Osborna k rozpočtovým nadbytkům dokonce převyšuje nařízení eurozóny. Labouristický návrh, byť je mírnější, má stejný záměr.

Ve všech případech se vlády zbavují možnosti změny. Jinými slovy to znamená omezování demokracie. Tak tomu bylo během posledních dvou století, vyjma 30 let keynesiánského odkladu.

Nabourávání politické volby není žádný vedlejší efekt tohoto systému utopické víry, je to jeho neoddělitelná součást. Neoliberalismus je vnitřně neslučitelný s demokracií, protože lidé budou vždy bojovat proti omezování a proti fiskální tyranii, kterou předepisuje. Něco musí být dáno a musí to být lidé. Popření demokracie v zájmu elit je v skutečnou cestou k nevolnictví.

Komentář v angličtině ZDE

0
Vytisknout
18084

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2015