Je Řecko evropskou kolonií?

8. 7. 2015 / Karel Dolejší

V české politické publicistice prakticky neexistuje snaha o skutečnou intelektuální nezávislost. Pravicoví publicisté se předhánějí v "prozápadních" stanoviscích, zatímco na "levici" zpravidla dochází odvozeně k obhajobě všeho protizápadního. Dodnes se třeba vypisuje dekády stará historie koloniálních dobrodružství USA v Latinské Americe - a vedle toho se beze všeho hájí minulý i současný ruský kolonialismus na Ukrajině či kdekoliv jinde.

Autoři, kteří by četné problémy irské či indické společnosti nikdy nepovažovali za argumenty ve prospěch tvrzení, že "Irsko a Indie byly vždy přirozenou součástí Velké Británie", přesně stejný přístup uplatňují vůči Ukrajině nebo Gruzii. A zvláštní případ slepoty na jedno oko potom představuje přístup k tomu, co se vlastně v posledních dekádách přihodilo v Řecku.

Od doby, kdy Britové pomohli osvobodit Řecko z osmanské nadvlády, byla někdejší periferní turecká kolonie chudá a měla sklon propadat nedemokratickým vládám. Současně prováděla velmi agresívní zahraniční politiku, která vyvrcholila v letech 1919-1922 útokem vedeným hluboko do tureckého území. Ten šel daleko za hranice Smyrny slíbené během války licoměrnou Dohodou a byl zastaven teprve nedaleko Ankary. V Latinské Americe, kde si typicky militarističtí "levicoví" populisté po nástupu k moci stěžují na slabost armád budovaných s asistenci USA - armád dlouho koncipovaných tak, aby se nehodily do mezistátního konfliktu a daly se použít leda ještě k vnitřní represi - ovšem "loutkové" státy mezistátní konflikty zpravidla nevedou, protože k nim nemají prostředky ani podporu někdejšího protektora prosazujícího zde princip neměnnosti hranic.

Řecká diktatura reprezentovaná jmény Venizelos a Metaxas přežila porážku v Anatolii a i po vypuknutí 2. světové války se úspěšně bránila italskému útoku, dokud do bojů nezasáhlo Německo. Krátce po obsazení Řecka došlo i k napadení SSSR, což znamenalo zlom v politice Kominterny zaměřené na kolaboraci s nacisty a vznik ozbrojených oddílů řecké komunistické strany (ELAS) bojujících proti německé okupaci. Při poválečném dělení Evropy ovšem Stalin uznal Řecko za britskou sféru vlivu a nad ELAS usilující o násilné převzetí moci tak de facto vynesl rozsudek. Mnozí z členů zakázané komunistické strany, kdo přežili následnou bratrovražednou válku, utíkali do jiných evropských zemí a zhusta zde pak vytvořili nejzazší okraj extrémně stalinistického spektra "komunismu". Intelektuálněji zaměření představitelé řecké diaspory z dob dřívějších naproti tomu prokazovali zpravidla méně nadšení pro ortodoxní ideologii kdysi spojenecké mocnosti, která Řecko hodila přes palubu ZDE.

Poválečný monarchistický režim s vojenským převratem v roce 1967 a zejména perioda režimu "černých plukovníků" (1969 - 1974) bezesporu patří k temným stránkám řecké historie, stejně jako vstup země s takovou úrovní vnitřní represe do NATO v roce 1952 motivovaný geostrategickými ohledy na straně Západu.

Zde si dovolím exkurs: Mnohem méně často než zločiny režimu jsou připomínány formy boje, které volí někteří řečtí levicoví radikálové. Řecké Hnutí 17. listopadu vzniklo dva roky po potlačení povstání na athénské Polytechnice, k němuž došlo během neúspěšného pokusu junty o liberalizaci v roce 1973. Hlásilo se k "marxismu" a levicovému nacionalismu a věnovalo se bankovním loupežím, únosům a atentátům. Mezi lety 1975 - 2002 provedlo 103 ozbrojené útoky na vybrané osoby, dopustilo se celkem 2 500 různých zločinů - při nichž loupením, zabíjením i civilistů/cizinců či atentáty v zahraničí bohatě přispělo k jinak beznadějným pokusům zpětně ospravedlnit u západní veřejnosti spojenectví s řeckou juntou.

Teroristická činnost Hnutí 17. listopadu začala však až po skončení vlády junty v roce 1974. Posledním zabitým na seznamu obětí N17 se stal vojenský atašé britské ambasády v Athénách Stephen Saunders, který byl 8. června 2000 cestou do práce zastřelen pachateli na projíždějícím motocyklu ZDE. Pachatelé o oběti lživě tvrdili, že coby brigádní generál pozemních sil osobně velela letce stíhacích bombardérů při náletech na Jugoslávii v roce 1999. Ve skutečnosti se Saunders této války žádným způsobem neúčastnil a terčem se stal z čistě symbolických a propagandistických důvodů.

29. června 2002 byl operativec Hnutí 17. září Savvas Xiros těžce zraněn při výbuchu bomby, kterou se snažil nastražit v přístavu Pireus. Při procesu, v němž byl následně Xiros usvědčen z účasti na Saundersově zavraždění, se prokázal "marxistický" charakter Hnutí 17. září a jeho odhodlání vést "propagandu bojem".

Zatčením klíčových kádrů Hnutí 17. září však "levicový" teror v Řecku neskončil. Další levičácké bojůvky jako "Revoluční boj", "Revoluční buňky", "Spiknutí ohnivých buněk" či "Sekta revolucionářů" vraždící také novináře pokračovaly v násilí během celého období relativní svobody a prosperity od rozkladu vojenské junty až do nástupu globální finanční krize, nemluvě o pozdějším období. V době, kdy existoval jasný prostor pro pokojné politické aktivity, došlo k nejméně 20 ozbrojeným útokům levičáckých radikálů na různé cíle - tedy v průměru jednou za 1,65 roku. Po nástupu globální finanční krize v roce 2008 došlo k 5 takovým útokům - v průměru jednou za 1,4 roku. Nelze tedy tvrdit, že by aktivita teroristů v období relativní svobody a prosperity zeslábla a později byla vystupňována v důsledku finanční krize. Spíše je ještě namístě závěr, že se v zásadě nic nemění - až na to, že v době drastické vojenské vlády podobné aktivity, které by snad tehdy mohly být relativně obhajitelné, neměly šanci na přežití, zato v demokracii, kde nemají co dělat, se jim poměrně dobře daří. (Ultrapravicové teroristické organizace jsou v Řecku prakticky nonexistentní.)

Ale zpět k tématu v nadpisu: Řecko se po skončení vlády junty začlenilo do západních institucí. V roce 1980 se vrátilo do NATO, v roce 1981 se stalo desátým členem Evropského společenství, zárodku pozdější EU. Následoval příliv investic do průmyslu a infrastruktury a později přístup k evropským fondům, což vyvolalo masivní ekonomický růst. Oproti neoliberálním mantrám ale platí, že podstatnou část přitékajících peněz si užili velcí vlastníci, politická třída, její klienti a vrstva státních zaměstnanců. Obyčejní Řekové, včetně asi 40 % zaměstnaných v rodinných firmách, na tomto vývoji participovali pouze nepřímo - a nelze je tedy jednoduše vinit z toho, že během tučných let cosi "probendili a prožrali". Za drastické zlepšení životní úrovně mezi lety 1975 - 2008 mohl především boom v turistice, námořní dopravě a službách, který neměl žádnou spojitost s rozfofrováním půjček a evropských fondů. Samotné přijetí eura však bylo chybou, vedlo k masivnímu zdražování a politická třída reagovala "kreativním" účetnictvím umožňujícím jí získávat ohromné půjčky na státní výdaje, dokud...

V roce 2003 řecká ekonomika vzrostla až o rekordních 5,9 % HDP ZDE. Co je ovšem podstatnější, po celou dobu "evropského" růstu rostly také řecké sociální výdaje - a to nejen v absolutních číslech, ale také jejich podíl na HDP. V roce 2009 dosahovaly podle Eurostatu 28 % HDP (ještě v roce 1998 to bylo jen 20 %), tedy nepatrně méně než v Británii (29 %) nebo Itálii (30 %), zato ovšem více, než třeba ve Španělsku (25 %). Typická extraktivní ekonomika ovšem sociální výdaje minimalizuje ve prospěch výnosů zahraničních investorů. Je naprosto zřejmé, že mezi lety 1981 - 2008 se Řecko výrazně přibližovalo vyspělým evropským zemím nejen co do HDP, ale také ve struktuře výdajů.

Co přišlo poté je a samozřejmě dlouho zůstane předmětem rozhořčených sporů o "správnou" interpretaci. Ať už se ale na globální finanční krizi, roli americké banky Goldman Sachs v řeckých účetních podvodech či otázku legitimity obrany zájmů bankéřů díváte jakkoliv, nepodaří se obhájit verzi, podle níž to co se Řecku přihodilo od roku 2008 představuje nějaký v Bruselu předem naplánovaný scénář a cílový stav.

Je namístě koloniím přiznávat právo spojit se k dosažení nezávislosti s kdekým, kdo nabízí pomoc. V latinskoamerickém kontextu se v minulosti nebylo čemu divit a nebylo hodno přímočarého odsouzení, jestliže se usilovalo o pomoc ze strany SSSR. V postsovětském prostoru analogicky nemůžete apriori odmítnout všechny, kdo jsou ochotni k dosažení nezávislosti spolupracovat s USA.

Nicméně Řecko nebylo a není žádná kolonie Evropské unie. Přes všechny problémy jde v zásadě o plnoprávný členský stát, který se dostal do úzkých kvůli finanční situaci, a jeho finanční těžkosti nikdo v Bruselu nenaplánoval ani nezařídil. Zaječí a proruské tendence v Athénách tedy nejsou téhož řádu jako protikoloniální vzdemnutí v Kolumbii nebo na Ukrajině.

Řecké politické elity si v dobách booomu rychle zvykly žít na dluh a když nastaly těžkosti a tato možnost v podstatě zanikla, z "levé", do té doby okrajové části politického spektra povstal subjekt, který voličům slíbil, že zařídí pokračování toho, co existovalo mezi lety 1981 - 2008.

Nacionalistická ani "antikapitalistická" rétorika by neměla zakrývat zásadně rentiérský charakter ekonomického "programu" hnutí Syriza - "Vy nám budete půjčovat, my nebudeme splácet a budeme národně hrdí, nemůžete totiž ponižovat řecký lid". Tady nejde o nějakou nezávislost, nanejvýš tak ještě slovní. Ve skutečnosti je cílem kombinace naprosté finanční závislosti na Bruselu a okázalé, na odiv vystavované náhražkové politické nezávislosti.

0
Vytisknout
11484

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2015