Pokračující zoufalství nebo strach z neznámého?

3. 7. 2015 / Ilona Švihlíková

Tato volba není symptomatická jen pro nadcházející řecké referendum. Stává se podstatně hlubším znakem současné EU. Konzervativci ve Velké Británii vyhráli volby kvůli nasazení faktoru „strachu“ z rozpadu Velké Británie. Politických stran, které operují se strachem (a nutno říci, že úspěšně) stále přibývá. Strach byl vždy mocným nástrojem politiky, který elitám umožňoval manipulovat lidi tak, aby se z nich staly na smrt vyděšené masy. Víme, že strach vypíná centra racionálního myšlení a naopak posiluje orientaci na pudové jednání. Strach je to, co nás může paralyzovat, co z nás může smýt slupku toho, čemu se říká civilizace. Nejlepší obranou proti strachu je proto poznání…

Řecko se stalo mikrosvětem, ve kterém se bude výše uvedený „výběr“ odehrávat v přímém přenosu. Už mnoho bylo napsáno o řecké tragédii, ale v českém obecném mínění se to příliš neodrazilo. Proto Vás nepřekvapí, když na facebooku sociálního demokrata (alas Pasok!) najdete věty typu „dluhy se musejí splácet“, „nelze donekonečna natahovat ruce“, či poslední perla: „je třeba začít makat. “

Nechme teď stranou strach, který se zmocňuje některých sociálních demokratů, když slyší slovo „Syriza“, podívejme se na hlavní milníky řecké tragédie.

Řecké problémy mají dlouhodobý charakter a byly zvýrazněny vstupem země do Eurozóny. Dnes si bezesporu je možno, spolu s Varufakisem povzdechnout, kéž by měli drachmu, ovšem je už pozdě. Řecko vstupovalo do Eurozóny s poněkud kreativně upravenými čísly, přičemž klíčovou roli v této manipulaci hrál Goldman Sachs. Podobně jako další země jižního křídla, se slabší ekonomickou strukturou, se do Řecka hrnuly levné úvěry, dané mimo jiné i politikou ECB. Je to vlastně variace na to, co se dělo ve Spojených státech. Tam to probíhalo směrem k tzv. sub-prime klientům, o kterých bylo předem jasné, že nemohou nikdy (vzhledem k vývoji mezd) své hypotéky splatit, ale krátkodobé zisky (bublina nemovitostí) byly atraktivní. To, že se tím vytvářelo systémové riziko, které nakonec na sebe vzal stát, nyní dobře víme. V rámci Eurozóny byly tyto půjčky navíc podporovány mohutnými přebytky německého běžného účtu – docházelo tak vlastně k jejich recyklaci v jižních zemích. Ve Španělsku se více týkaly soukromého sektoru, v Řecku soukromého i státního. Nijak ovšem nelze zakrýt, že Řecko mělo dlouhodobé velké problémy: posunutý daňový mix, výhody pro církev a bohaté oligarchy (kteří dominují řecká média), velmi špatný výběr daní, nedostatečné fungování administrativy jako takové a další. Přidejme k tomu vysoké zbrojní výdaje, ze kterých vehementně profitovaly německé a francouzské zbrojovky, značné náklady spjaté s roztříštěností země na stovky ostrůvků, což představuje obrovské logistické náklady na správu jako takovou. Právě tato periferní poloha, vzdálenost od centra a těžké podmínky pro průmyslovou produkci byly i tím, že řecký stát začal do určité míry fungovat jako zaměstnavatel poslední instance.

V roce 2010, navzdory původním německým představám shrnutým do tzv. svaté trojice (no bail-out, no default, no exit) bylo „Řecko“ zachráněno. Ve skutečnosti se ovšem zachraňovaly německé a francouzské banky. A tvrdil i to bývalý německý centrální bankéř, Otto Pöhl. ZDE

Je nyní jasné, že už tehdy Řecko mělo defaultovat, event. mu měl být umožněn odchod z Eurozóny. Minimálně ovšem default doprovázený restrukturalizací dluhu byl nutný. Již tehdy byl řecký dluh naprosto nesplatitelný a zůstává takovým nadále.

MMF nasadil své typické škrtací reformy, které ale měly poměrně rychle obnovit růst. Jak uvidíme z následujících tabulek a čísel, to se opravdu nestalo a řecká ekonomika se začala rychle propadat. D. Strauss Kahn, bývalý šéf MMF, který měl velké ambice a byl posléze kvůli sexuálnímu skandálu odstaven, dnes přiznává, že tento postup byl zásadní chyba. (viz dokument „učit se z vlastních chyb“: ZDE )

V roce 2012 byla uskutečněna restrukturalizace řeckého dluhu, ve které byly soukromé francouzské a německé banky schovány za institucionální věřitele. Diskurz o líných Řecích popíjejících své ouzo ve stínu olivovníku, začal nabírat na obrátkách. Podmínky MMF ale nadále pokračovaly ve stejném duchu, i když bylo naprosto patrné, že růst se stále nedostavuje a že „náprava“ se odehrává čistě ve škrtacím módu a propouštění státních zaměstnanců.

Joseph Stiglitz o prognózách MMF řekl, že kdyby nějaký jeho student něco takového vytvořil, vyhodí ho z kurzu. Předpovědi se skutečně masivně rozcházely s realitou. Řecká ekonomika se místo relativně rychlé obnovy růstu, dočkala zmenšení o 25% HDP, což je srovnatelné s dopady války. Jak uvedly i Financial Times, tak se Řecko ocitlo na špici vyspělých zemí v hloubce a délce krize a to v časové řadě od roku 1950. ZDE

Lidé vystavení riziku chudoby nebo sociálního vyloučení (v % z populace), 2013

Německo

20,3

Švédsko

16,4

ČR

14,6

Řecko

35,7*

Španělsko

27,3

Portugalsko

27,5

Irsko

29,5

EU28

24,5

Zdroj: Eurostat

* Za Řecko je údaj i za rok 2014, ukazuje další navýšení na 36,0%. Podobně i Španělsko uvádí navýšení.

Řecký růst HDP, v %

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

-0,2

-3,1

-4,9

-7,1

-7,0

-3,9

0,6

Zdroj:MMF: WEO

Jen připomínám pro ty, kteří jásali, že se řecká ekonomika v minulém roce „odrazila od dna“, že pokud by nadále měla růst tempem 0,6% ročně, bude jít trvat téměř čtyřicet (!) let, než by se navrátila na úroveň před vypuknutím krize.

Primární deficit/přebytek v % k HDP

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

-4,8

-10,5

-4,9

-2,4

-1,3

1,5

1,5

Zdroj: MMF: WEO

Vidíme, že Řecko si prošlo velmi silnou nápravou v oblasti veřejných financí, když se z hlubokého primárního deficitu (tj. nejsou zahrnuty úroky z dluhu) dostal na primární přebytek. Takto masivní narovnání je výjimečné (i v kontextu zemí EU). Uvědomme si, ale s jakým propadem je spjato. To, že věřitelé tzv. Trojky nadále trvají na zvyšování primárních přebytků až k 3,5% HDP, by znamenalo další propad ekonomiky o nejméně 10%.

Vládní dluh v % HDP

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

112,9

129,7

148,3

170,3

157,2

173,8

174,7

Zdroj: MMF: WEO

Vidíme, jak se vyvíjí řecký dluh, navzdory tzv. haircutu z roku 2012. hlavním důvodem je samozřejmě hluboký pokles ekonomiky. I proto jsou dluhopisy, jejichž splácení by bylo navázáno na růst ekonomiky, rozumným nápadem, a to i z hlediska věřitelů.

Vývoj řeckého běžného účtu, v % HDP

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

-14,9

-11,2

-10,1

-9,9

-2,4

0,7

0,9

Zdroj: MMF: WEO

Jak vidno, Řecko trpělo dlouho tzv. dvojím deficitem (symptomatickým pro USA např.), který vyjadřoval nedostatečnost domácích úspor pro fungování ekonomiky. I běžný účet si prošel drastickým narovnáním. Nicméně platí, že toto narovnání bylo dosaženo hlubokou krizí a že nevyřešilo strukturální defekty řecké ekonomiky. Koneckonců politika škrtů je ani vyřešit nemůže. Škrty ještě nikdo nikdy nezbohatnul. Řecko vyváží spíše výrobky s nižší přidanou hodnotou, včetně zemědělských komodit. Zde bylo Řecko navíc silně postiženo sankcemi ze strany Ruska. Řecko naopak dováží řadu naprosto nezbytných komodit, od ropy po léky.

Míra nezaměstnanosti v %

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

7,6

9,5

12,5

17,6

24,2

27,3

26,3


Zdroj: MMF: WEO

Míra nezaměstnanosti mladých v %

2008

2009

2010

2011

2012

2013

2014

21,9

25,7

33,0

44,7

55,3

58,3

52,4

Zdroj: Eurostat

V tomto žebříčku svorně vedou Řecko a Španělsko. Takovéto údaje musejí mít dopad na politickou scénu. Postihují celou jednu generaci, ze které ti kvalifikovaní odcházejí pryč, jiní ztrácejí svou kvalifikaci i perspektivu. To vše se nutně projevuje na budoucím potenciálu země.

Těžko pak překvapí, že uniklé dokumenty MMF ukazují, že ani v dlouhém časovém úseku (do roku 2030) se Řecku nepodaří dostat svůj dluh na udržitelnou bázi. Podle předpokladů MMF, které jak vidno se v předchozích obdobích ukazovaly jako vrcholně nerealistické (resp. přehnaně optimistické) by Řecko i přes plnění veškerých doporučení MMF, skončilo v roce 2030 s dluhem ve výši 118% HDP. Nebylo by tedy ani na výchozí hodnotě před plným vypuknutím krize. ZDE

Kritiku na postup Trojky najdeme např. u Barryho Eichengreena, kterého z podpory Syrizy rozhodně obviňovat nelze. Přesto i on tvrdí, že postup, kdy se spočtou nutné primární přebytky rozpočtu tak, aby se zaplatil nezaplatitelný dluh, zemi posunuje jen do další a další krize, se všemi politickým konsekvencemi. ZDE

Nyní ovšem Guardian uveřejnil části z dokumentu MMF indikující, že může dojít k určité změně pozice, nebo možná i rozkolu v rámci Trojky. MMF znovu přiznává, že řecký dluh je neudržitelný a navrhuje opatření, která by Tsiprasova vláda mohla uvítat. Týkají se doby odkladu (20 let) a amortizace dluhu (40 let). Podrobnosti zde: ZDE

Samozřejmě, že výše uvedená čísla nemohou zachytit plnou šíři lidské tragédie, tisíců sebevražd a života bez perspektivy. Přesto ale poskytují pohled na to, že dosavadní politika Trojky prostě nebyla úspěšná v žádném ohledu. Je proto logické, že Syriza přišla s požadavkem změny podmínek svázaných se splácením dluhu. Jistě je možno mít celou řadu výhrad k taktice jejich vyjednavačů, Syriza je koalice, kde najdeme široké spektrum názorů. Navzdory tomu se ale nedomnívám, že kdyby taktika byla jiná, že by mohlo být dosaženo podstatně odlišných výsledků.

Představitelé Eurozóny navzdory neúspěchům ustoupit prostě nechtějí. Mocenské uspořádání Eurozóny, které přeje kapitálu, by tím bylo ohroženo. A také by se mohla rozšířit naděje, že je možná i jiná cesta, než tak „jediná, správná.“ To si samozřejmě představitelé ostatních zemí jako je Irsko, či Španělsko nepřejí. Naopak, pro své politické přežití, chtějí vidět Syrizu zničenou na kousky, aby i svým voličům mohli říct: i vy hlupáci, vidíte, že to jde jenom tak, jak jsme udělali my.

Jako hlavní chybu Syrizy vidím to, že právě tuto mocenskou stránku Eurozóny, která dnes zcela dominuje, nevzala při formulaci možností dostatečně v úvahu. Je pravda, že si řečtí voliči nepřáli odchod z Eurozóny, ale přesto bylo záhodno představit (a pracovat na) scénáři návratu k vlastní měně, event. alespoň k vydání vládních poukázek (IOU). Strach z neznámého se může stát hlavním faktorem, který nakonec rozhodne.

Vláda sice referendum interpretuje jako souhlas či nesouhlas s vyjednávacím podmínkami, ale představitelé Eurozóny se seskupili opět do jednotného šiku, aby dali najevo, že jde o buď a nebo – buď akceptovat návrhy Trojky (nefunkční a škodlivé), nebo vypadnou z Eurozóny. I bývalí představitelé řeckých vlád, např. Samaras tuto interpretaci používají. A to za situace, kdy většinu médií v Řecku ovládají bohatí oligarchové, kterým Syriza vydatně leží v žaludku a kdy kampaň za ano (akceptaci podmínek Trojky) mohutně podporuje církev…

Máme samozřejmě zpracované zkušenosti s defaulty, přičemž případ defaultu vedeného věřitelem (Argentina) skýtá řadu inspirativních momentů. Jenže Argentina nebyla v měnové unii, i když měla svou měnu připoutanou na dolar v režimu currency board (měnový výbor). Ale stále měla své peso, nemluvě o tom, že hospodářská krize rozšířila používání lokálních měn a dalších alternativ. Řecký trojproblém: hospodářsko-sociálních podmínek za málo funkčního státu, krize likvidity a krize dluhová opravdu není ničím snadným.

Řekům není opravdu co závidět. Víme ale, že výsledky z voleb založených na strachu, nebývají ty nejlepší.

Je jistě možné zchladit si na Syrize žáhu a obviňovat z toho, že si počínala naivně, netakticky, že zradila atd… Obžalovací spis může být nekonečný. Syriza se, možná nedokonale, pokusila postavit současnému mocenskému uspořádání Eurozóny, které je odrazem toho, jak vypadá a funguje globální ekonomika. Její případný neúspěch jen potvrdí to, co říkají anarchisté už několik desítek let: kdyby volby mohly něco změnit, byly by zakázány. Nechám na laskavém čtenáři, aby domyslel, jaké cesty se otevírají pak…

0
Vytisknout
14734

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2015