Hra o Dismanův soubor

27. 10. 2014 / Šárka Skaláková

Management Českého rozhlasu (ČRo) s koncem tohoto roku zruší funkci sbormistrů Dismanova rozhlasového dětského souboru (DRDS), dá jim výpověď a soubor sloučí s Dětským pěveckým sborem (DPS). Rozhodnutí vyvolalo velkou vlnu odporu. Nepředcházela mu žádná veřejná diskuse, jak by si takové radikální změny u tak významného souboru žádaly. Sbormistrům Zdeně a Václavu Fleglovým, kteří dostanou výpověď, aniž se čímkoli provinili, byla tato skutečnost prostě oznámena.

DRDS založil před osmdesáti lety rozhlasový a divadelní režisér, dramaturg a pedagog Miloslav Disman a nynější sbormistři Zdena a Václav Fleglovi jej úspěšně vedou 24 let.

Soubor je znám svou kvalitou i v zahraničí a děti, které jím prošly, na něj vzpomínají s láskou a hrdostí. Skutečné důvody výše zmíněného rozhodnutí nejsou čitelné. Odpovědný člen managementu Jan Simon argumentoval nic neříkající rétorikou manažerského newspeaku: "Manažerské vedení bude klást důraz na umělecký rozvoj dětí", "přinese lepší zázemí pro realizaci projektů", "zvýší potenciál souboru" atp. Proč však skutečně dostanou výpověď manželé Fleglovi, řečeno nebylo. A nejspíš také nikdy nebude. Argument, že se tak stane v důsledku "reorganizace", se jeví jako zástupný. Reorganizace, jak známo, dělají podniky buď z finančních důvodů, což dle vyjádření pana Simona není tento případ, takže pak zbývá už jen druhý scénář, podle něhož se dělají reorganizace proto, aby se podniky určitých zaměstnanců zbavily.

Dotčenými aktéry byl na stránkách www.zachrante-drds.cz uveřejněn podrobný popis celé kauzy, včetně protestní petice, pod níž se během prvních deseti dní shromáždilo dva tisíce podpisů. Mezi protestními hlasy v tisku i na internetu jsou například Marek Eben, Ondřej Neff, Pavel Kohout, Petr Vichnar a další veřejně známé osobnosti, z nichž mnohé v minulosti Dismanovým souborem prošly.

O skutečných důvodech reorganizace Dismanova souboru a DPS a zrušení míst sbormistrů DRDS můžeme jen spekulovat, ale z faktu, že k diskusi muselo dojít až pod tlakem veřejnosti, až poté co rozhlasový management rozhodnutí učinil a schválil, je zřejmé, že vedení rozhlasu o žádnou diskusi ve skutečnosti nestálo.

Ba obávalo se, že by se Zdena a Václav Fleglovi bránili, a protože jsou oblíbení a svoji práci dělají dobře, souborové děti i jejich rodiče by je vehementně podpořili. Proč jim tedy dávat zbraně do rukou dopředu.

Přesto by byl tento způsob šťastnější pro všechny zainteresované. Postupem, který management Českého rozhlasu zvolil, na sebe nevrhl dobré světlo. Nese bohužel znaky autoritativního, mnohdy až arogantního chování novodobých manažerských "elit", nepovažujících za nutné znát obory, které řídí. V důsledku toho zpravidla těžce podceňují ty, kteří obor skutečně ovládají a podle toho s nimi také jednají. Plody jejich práce si však rádi přivlastňují a považují se za povolané k tomu, aby s nimi nakládali zcela dle své libovůle. Zde se nabízí paralela k tématu problému britských univerzit, který opakovaně otevřel Jan Čulík na Britských listech

Noví britští univerzitní manažeři mají několik vlastností. Především si platí velmi vysoké mzdy, plat mnoha rektorů britských univerzity se pohybuje dnes kolem 300 000 liber ročně (tj. přibližně 750 000 Kč měsíčně). Vysoké platy a pravidelné velké prémie dostávají i ostatní členové malých manažerských týmů......Vysoké platy vedou k odcizení skupinek manažerů, vládnoucích dnešním britským univerzitám, od akademické obce. Dostáváte-li totiž plat 750 000 Kč měsíčně, nabudete falešného dojmu, že jste génius, který nemá nic společného s normálními smrtelníky, nemusíte je tedy konzultovat, protože vaše rozhodnutí jsou dokonalá -- jinak byste přece nedostávali tak astronomický plat. Manažerské skupinky rozhodují o tom, co akademičtí pracovníci smějí dělat, z velké vzdálenosti, takže v podstatě nerozumějí každodenní akademické práci. Podobně jako v komerčních podnicích vnucují univerzitním profesorům, co mají při své práci dělat. Britská akademická obec pociťuje frustraci a odcizení, protože ztratila svobodu a svéprávnost. Jediným měřítkem, podle něhož manažeři britských univerzit nyní jednají a vytvářejí strategii, kterou pak vnucují akademickým pracovníkům, jsou peníze.

Problém podnikové hierarchie a manažerských subkultur rozebral podrobně ve svých knihách také autor a blogger, píšící pod pseudonymem D-FENS. Na základě vlastních zkušeností jej demonstroval v tuzemském prostředí vysokých škol a automobilového průmyslu. Výrobní podniky v tomto odvětví řízené diletanty nutně brzy krachují. Manažeři se přemnoží, vzájemně se servou o poslední kost, vytlačí skutečné pracovníky a podnik krachuje, protože už nemá kdo vytvářet skutečné hodnoty. Vzhledem k radikalismu autora a jeho specifickému slovníku, který pracuje s tvrdým slangem, není však jeho skvělá analýza pro každého přijatelná

Přestože nelze problémy na britských univerzitách ani nešvary českých vysokých škol a výrobních podniků generalizovat na všechny univerzity, školy a podniky, vykazují některé společné rysy. Například pravidlo, že čím větší a úctyhodnější práci někdo vykoná, tím více se najde těch, kteří by ji sice sami nezvládli, nemajíce vzdělání, praxi, zkušenosti či nadání, ale rádi by na ní profitovali.

Těmto lidem nebyla dána schopnost sebekritiky, pokory ani zdravé pochybnosti, zato však trpí zbytnělým sebevědomím. Je-li práce vykonána, či projekt zdárně rozběhnut, jsou z hlediska takových lidí původní tvůrci mnohdy zbyteční. Tak jako ve smutném případu Dismanova rozhlasového dětského souboru manželé Fleglovi. Dílo vykonali, postavili a je tady přece ještě tolik jiných, kteří by si s ním rádi pohráli. Všichni mají přece rádi děti a někteří třeba chtěli být herci nebo zpěváky, tak proč to také s těmi dětmi nezkusit? Důležitá je dobrá vůle a nové nápady...

Tak se dívá okouzlený laik na dokonalé dílo, o jehož tvorbě nic neví. Tak se v obdivném úžasu díváme na Michelangelovy sochy, ale denně a celý život tesat do kamene by se nám nechtělo. Práce se souborem je vážná a velmi pracná věc a dětští svěřenci nejsou hračka pro začátečníky, ba ani pro pokročilé, je to úkol pro mistry. Proto by měli služebně nadřízení projevit manželům Fleglovým náležitou úctu. Už jen kvůli veřejnému mínění. Protože nikdo soudný samozřejmě neuvěří tomu, že je nutné se jich zcela zbavit. Do pozice sbormistrů DRDS se dostali na základě náročného čtyřměsíčního konkurzu v roce 1990. Jsou mistry ve svém oboru, s předpoklady danými vzděláním i praxí, nadto evidentně ve skvělé fyzické i duševní kondici.

MgA. Zdena Fleglová je absolventkou pražské DAMU, kde kromě studia hereckého umění získala základy techniky mluveného projevu na vynikající úrovni a poté několik desetiletí budovala know-how pedagogické umělecké práce s dětmi přímo v praxi. Po celou dobu jí byl velkou oporou manžel PhDr. Václav Flegl, po stránce praktické, pedagogické, koncepční i lidské. Model sehraného manželského páru -- jako model laskavých a přitom cílevědomých rodičů -- se ukázal být pro dětské členy souboru blahodárný. Předpokladem pro tento osobní přístup byla manželům Fleglovým i léta strávená ve folklorním souboru Josefa Vycpálka, v němž - příznačně pro tento typ společenství, vládla kromě nezbytné discipliny rodinná, tvořivá atmosféra a sounáležitost generací.

Odstranění pozice sbormistrů Dismanova rozhlasového dětského souboru (DRDS) a jeho sloučení s Dětským pěveckým sborem (DPS) nesvědčí o profesionalitě autora (autorů) projektu. DRDS je unikátní právě svou specializací na mluvené slovo. Usekne-li se DRDS hlava v podobě sbormistrů, dostanou sice příležitost další potřební, ale profitovat na slávě a prestiži vyprofilovaného uměleckého tělesa nebudou dlouho.

Organismus souboru totiž bez skutečné hlavy dlouho nepřežije. Po "restrukturalizaci" se budou děti učit ode všeho trochu a nic pořádně, budou postrádat jednotné cílevědomé vedení, které bude roztříštěno mezi lektory všemožných oborů, bez mistrovských zkušeností původních učitelů. Soubor bude nějakou dobu žít ze svého dobrého jména a staré slávy, pak se stane formálním, vyprázdněným a zemře na úbytě.

Co se dá ještě udělat pro záchranu kvality a autonomie Dismanova rozhlasového dětského souboru, potažmo rovněž Dětského pěveckého sboru? Zajímat se o problém, mluvit o něm, psát, diskutovat, pojmenovávat situaci i její aktéry pravými jmény. Zkusit přesvědčit odpovědné manažery Českého rozhlasu k přehodnocení záměru, přinejmenším do té míry, aby členové souboru nepřišli z ničeho nic o své milované sbormistry a ti mohli v klidu a důstojně uzavřít čtvrtstoletí svého působení v Českém rozhlase a předat své zkušenosti vhodným nástupcům.

Ti, kdo rozehráli tuto partii, by si měli uvědomit, že jejími aktéry nejsou jen dospělí, ale především děti, jejichž duše je zranitelná. Dohoda je vždycky možná. Věřím, že existují manažeři, kteří si toto označení zaslouží v nezprofanovaném smyslu toho slova. Lidé s vizemi a schopností vést. Jsou-li rozhlasoví manažeři, kteří rozhodují o osudu DRDS a jeho uměleckých vedoucích, opravdu na svém místě, pak jsou jistě schopni i sebereflexe. Uznat chybu a přehodnotit nesprávnou strategii chce odvahu, ale budí to daleko větší respekt než opak.

0
Vytisknout
4482

Diskuse

Obsah vydání | 30. 10. 2014