Řádový den, tetování a jiné formy veřejného mínění

30. 10. 2014 / Lubomír Brožek

Některé postoje, coby formy veřejného mínění, přímo touží být vystaveny na odiv -- jako tetování.

Jacob van Blom

Aby bylo jasno -- nemám vůbec nic proti spoluobčanům, jejichž tetovaná těla proměněná ve více či méně povedená výtvarná díla zahalil soucitný podzim do teplých oděvů. Nevím, nakolik je mrzí, že už nemohou veřejně vystavovat své roztodivné obrázky, obrazce a piktogramy a hrdě se hlásit ke své komunitě. Svým způsobem jsou totiž tetovaní zajímavou metaforou toho, čemu se říká veřejné mínění. Touha někam patřit. To, co na první, letmý pohled může být vnímáno jako projev individuality, se ve skutečnosti stává součástí množiny, proklamací příslušnosti, výsledkem puzení zařadit se, splynout, být jedním z mnoha a při tom si zachovat pocit originality. Nicméně každá výstava jednou skončí a nastane čas uhrabat listí ústavních cest.

Stejně by mne ale zajímalo, zda ještě vůbec existuje (tam venku, za ústavní zdí) svět, kde veřejné mínění netvoří ani tatto, ani jiná neformálně formální znamení sounáležitosti (třeba číro), ale napsané či vyslovené myšlenky- slova zřetelná, srozumitelná a sémanticky nevyprázdněná. Slova (a činy), za nimiž si mluvčí stojí a za která ručí svou ctí a pověstí. Nikoliv cosi, co sice jako slova vypadá, ale fakticky jsou to jenom ornamenty, bizarní bezobsažná kérka na těle dezorientované společnosti.

Všichni jsme totiž nějakým způsobem tetovaní, co si budeme namlouvat. Lišíme se možná v detailech, případně v tom, zda se vystavujeme na odiv, či svůj cejch nosíme skrytě jako úděl. Pilní a neúnavní kérkaři na nás v každém případě pracují s podivuhodným nasazením. Dennodenně, ať už jsme si toho vědomi anebo ne, nám zabodávají pod kůži nesčíslné jehlice imprintů, aby v našich myslích, v našich gestech, postojích a reakcích vytvořili žádoucí obrazce chování. Agentury pro výzkum veřejného mínění pak tyto obrazce opakovaně zkoumají a komentují, do jaké míry odpovídají vzorům politického zadání, aby je v případě nejasností mohli profesionální kérkaři ještě doladit.

A tak je (J. Habermas, Strukturální přeměna veřejnosti) "propagace další funkcí, kterou převzala veřejnost ovládaná masmédii. Strany a jejich pomocné organizace jsou proto nuceny publicisticky ovlivňovat veřejné mínění analogicky k reklamnímu tlaku vybízejícímu ke koupi zboží." K čemuž (J.H.) dále poznamenává, že "v rámci vytvořené veřejnosti", masmédia, "tisk a rozhlas, které jsou používány obvyklým způsobem, zůstávají takřka neúčinné... a hodí se pouze jako nositelé reklamy. Strany se přímo obracejí k "lidu", fakticky k oné menšině, jejíž průměrná slovní zásoba nepřesahuje podle demoskopů 500 slov."

Kdo si četl volební slogany k posledním komunálním a senátním volbám, ví, o čem je řeč, v níž čím více slov přibývá, tím beznadějněji mizí obsah sdělení. Reklama a politický marketing, včetně průzkumu poptávky voličského trhu a utilitární snahy k jeho uspokojování, jsou tedy hlavní motivací profesionálních kérkařů, jejichž práce je sice mnohdy krasoduchy pohrdaná, ale výsledek je evidentní: Poměrně čitelný volič, který může překvapit maximálně v rámci statistické chyby.

"V manipulované veřejnosti," podotýká Habermas, "se místo veřejného mínění vytváří určitá nálada připravenosti veřejně projevit svůj souhlas, vytváří se názorové klima. Manipulativní je především sociálněpsychologická kalkulace nabídek, které jsou adresovány nevědomým sklonům a vyvolávají předvídatelné reakce, aniž by na druhé straně mohly jakkoliv zavazovat ty, kteří si takto zajišťují plebiscitní souhlas: čím více mají veřejné výzvy, které se musejí řídit pečlivě zajištěnými psychologickými parametry a být experimentálně ověřeny, působit jako symboly identifikace, tím více ztrácejí svou souvislost s politickými programovými tezemi či dokonce s věcnými argumenty...

Ústřední roli proto hraje prezentace vůdce nebo vedoucí garnitury -- i oni potřebují vkusnou úpravu a balení, které dostojí požadavkům trhu." Tato filozofie přirozeně plodí své sofistikované přízraky -- simulakra. Ta pak bývají začasté vzorem a výzvou k následování,  napodobování a do společnosti pronikají v lehce zkarikované podobě coby simukrální klony. Najít mezi nimi člověka bez příkras, čír, nejrůznějších zjevných či skrytých kérek, člověka, jehož atributem je samo lidství, je možná v této virtualitě podstatnější než si dokážeme připustit.

Nicméně jsou okamžiky (například Řádový den), kdy očekáváme, že takový člověk, bude vzpomenut a vyvolán jménem. Ne snad, že by dotyčného medaile více polidštila, ale je to důležité pro nás. Už jen pro to vědomí, že jsme se ještě tak docela neztratili v čiré virtualitě, v níž vládnou medializované fantómy pseudoelit.

Udílení státních cen ukázalo (ostatně jako vždy), že najít jedince nezávislého na aktuální ideologické poptávce, nepodléhajícího devastující kérce utilitárních vzorů, je těžké jako hrom. Neb je tolik módně povolaných k efemérní přehlídce na vratkém molu času, a tak málo čistých, opravdových, a tedy vyvolených. K čemu? Prostě aby nebyli zapomenuti. Bez ohledu na oficiality, televizní kamery, ceremoniály Řádových dnů. Bez ohledu na módní kérkaře, moderátory veřejného mínění, vizážisty a stylisty všeho druhu. Vlastně je to jenom na nás, občanech. Ne pro gesto. Proklamaci. Kérku na odiv. Ale abychom věděli, že nejsme sami.

0
Vytisknout
3524

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2014