Zahraniční politika je strategie a ne ideologie

31. 10. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

Je skutečně úsměvné či spíš tragikomické, když země významu České republiky staví svojí zahraniční politiku na idealistických sloganech, které se stávaly v posledních desetiletích bohužel jenom přikrytím velmi pragmatické a egoistické politiky světového hegemona. Dá se pochopit, pokud by se jednalo o image. Bohužel řada českých politiků a médií se stále tváří, že to myslí smrtelně vážně a že by Česká republika měla skutečně svoje politiky (sice značně selektivně, ale to nevadí) stavět opravdu jen na ideálech a principech.

Přitom z celého tohoto vyprávění čouhá jako sláma z bot naprostá absence českého národního zájmu. Pokud jsou základním identifikačním tématem české zahraniční politiky lidská práva, tak má Česká republika universalistické pojetí národního zájmu jako de facto lidského zájmu či zájmu všech lidí. Je to zájem přeshraniční, nikoliv ale národní, tj. takový, který by byl definovaný geografickou pozicí země, ekonomickou a demografickou silou či výkonem a z toho vyplývajícími specifiky. I v globalizovaném světě je to ale pořád tak, že na geografii záleží...

Dvacet pět let je v podstatě ČR ve stavu kompletní absence národního zájmu, který je suplován vyprávěním o lidských právech a demokracii a o české zkušenosti s totalitou. Ruku v ruce s tím jde absence strategii na vymezování autonomního prostoru České republiky, na které by národní zájem byl postaven v reálném kontextu, tj. v situaci, kdy ČR jako ne-velmoc musí svoje politiky koordinovat s velmocemi v rámci vyvažování sil, hledání spojenců a aliancí, zakotvování v mezinárodních institucích skrze aktivní, profesionální a informovaný přístup a snahu o stabilitu a mír atp. Nezní to asi krásně a ani dost filosoficky, ale národní zájem je pořád -- dokud je svět rozdělen na jednotlivé země -- na prvním místě zájmem konkrétní země a měl by obsahovat dvě vyvážené a na sobě závislé priority: její bezpečnost a prosperitu. Je to strategie a ne ideologie. Stav podřízenosti jedné velmoci se tu vydává za zahraniční politiku a záruku bezpečnosti, i přes hořké zkušenosti z historie, které by racionálně měly vést spíš ke skepticismu, opatrnosti a dvojímu "krytí zad". Fakt, že každá velmoc jedná na prvním místě zcela egoisticky, se stal předmětem nějaké kolektivní amnézie, ze které se může Česko probudit snad jenom nárazem na tvrdou zeď. To až nás zase hodí přes palubu jako ne zas tak potřebnou zátěž v rámci systému zahraničních vztahů, který je dnes jako v minulosti zásadně nedemokratický, i přestože v něm jedná řada demokratických zemí. S návratem zahraničněpolitického realismu, kterého jsme nyní svědky, je takový stav katastrofa.

Vím velmi dobře, že vedle geografie je to i historie a kultura, na čem záleží. Střední Evropa, zvláště její vnitrozemský pás, byla po staletí poměrně izolovanou periferii Evropy, takže české pojetí světa se tím pádem formovalo od 15. století uzavřeně a provinciálně. Tento provincialismus a s ním spojená sebestřednost nám zůstal dodnes, i když svět kolem se mění a země má dnes velké možnosti ohledně poznávání a kontaktů se světem. Mentální mapa českých "elit" se za posledních dvacet pět let proměnila jenom velmi málo. Universalismus lidských práv jako kostry české zahraniční politiky tu tak překrývá český provincialismus, periferní postavení země a rezignování na nesení odpovědnosti za něco víc než jen za vzdušné zámky. Je to zase imitace, forma mimiker z velké části určená pro domácí publikum, která ale není zárukou vůbec ničeho. Naše zkušenost jako země uprostřed Evropy, která se po staletí musela vyrovnávat s velmocenskou politikou a zájmy a dokázala si přitom uchovat za vysokou a ne vždy morální cenu svojí kulturu, jazyk i specifický pohled na svět a komunikačně-kulturní modus mezi "Západem" a "Východem" Evropy, se tak k velké škodě nechává dlouhodobě ležet ladem.

Navíc, jako třešnička na dortu, se sice tváříme jako specialisté na lidská práva, ale doma to s nimi není žádná sláva. Chceme spasit svět, ale osudy vlastních spoluobčanů nám mají být jedno. Ve světě postaveném na tvrdé konkurenci států mezi sebou máme být ti, kdo se vzdají rádi celých trhů, protože to znamená udělat nepřijatelný kompromis s naším "národním svědomím". Kapitalismus je sice ten nejlepší možný systém na světě, ale jeho pravidla najednou nechceme akceptovat. Doma se zavírají oči nad armádou chudnoucích obyvatel, šiky bezdomovců, stavem péče o seniory, dlouhodobě nemocné a umírající, nad romskou otázkou, a když na to přijde i nad rovnými šancemi pro víc než polovinu populace, která se narodila jako ženy. Venku bráníme lidská práva na mapě světa, která má ale četná bílá místa. Co víc, jako z nějaké parodie je prezident deseti milionové země vážně žádán, aby v Číně svoje kolegy poučil o lidských právech a demokracii. Nemohla jsem si pomoct a vzpomněla jsem si jako na metaforu na jeden starý finský sitkom, ve kterém vede Finsko fiktivní válku s Lucemburskem. To finský generál na vojenské mapě označí za hiirenpaska - myší hovno o velikosti finské Forssy... Někteří ale -- a není jich málo - v ČR žijí v nějakém fiktivním světě a myslí si, že imitování velmoci, jim dává do rukou stejnou autoritu a možnosti či nástroje jaké má velmoc. Tak to ale není.

Je nepochybné, že Česká republika má řadu možností, jak se o lidská práva po světě skutečně starat tak, aby na tento humanitní ideál nerezignovala a nehodila ho do koše. Na prvním místě by ale mělo platit staré dobré "zamést si před vlastním prahem" a snažit se, aby se naše země nedostala do stavu, kdy budou lidská práva v jejích hranicích jenom luxus, který si bude moci dovolit jenom někdo. Smyslem věcí veřejných by měla být na prvním místě starost o kvalitu života vlastní komunity. Je to jako v letadle, kde vám vysvětlí, že dýchací masku musíte nejprve nasadit sami sobě a potom pomáhat ostatním. Můžeme pomáhat v celé řadě už existujících projektů či založit a finančně dotovat vlastní. Nemělo by se nicméně zapomínat na to, že lidská práva se netýkají nejen práv politických a práv menšin, ale i práv sociálních, které úzce souvisí s prací a kvalitou lidského života. A bylo by dobré se držet toho, že příklady táhnou a ne si myslet, že imitační velmocenská rétorika bez podstaty stačí.