Jsou naše média svobodná?

4. 11. 2014 / Šárka Skaláková

Nemyslím, že je to tak špatné s Čechy a jejich vědomím toho, co je podstatné a co nikoli. Nejsou to přece Češi, ale česká média, která se často zabývají tématy a problémy zástupnými a je otázkou, do jaké míry lze činit národ odpovědným z toho, jaká má média. V Česku je tradice nesvobodných médií a vyprázdněné oficiální kultury dlouhá. S krátkou přestávkou šedesátých let prakticky od začátku druhé světové války do roku 1989.

A jak je to s médii v současné době? Proč často rozebírají pseudoproblémy, nezřídka se jeví jako zaujatá nebo hloupá a proč obliba bulváru spíše stále stoupá? Jak je to vlastně se svobodou slova v dnešních novinách, televizi a rozhlase? Existuje ještě vůbec? Formálně jistě ano a ani v praxi to nevypadá, že by byla zapovězena, stává se však čím dál víc vzácnějším zbožím. Nic zvláště radostného, ale také ani překvapivého. Chvíle v dějinách, kdy se uvolní spodní proudy a to co bylo skryto, tryská jako pramen, bývají krátké, dočasné a relativně vzácné. Proto lidstvo takové okamžiky, ve snaze o jejich zachování, později s pietou připomíná. Podstatě, která se v těch časech erupcí dere na povrch, můžeme také říkat pravda. Jenže, problém je v tom, že pravda je látka těkavá, v čase proměnná a pokusům o konzervaci vzdoruje. Pokud zrovna netryská, je třeba ji stále znovu usilovně vydobývat. Neradi přijímáme tuto skutečnost. V každém z nás zůstává kus dětské duše, která si přeje stálost a bezpečí, aby to, co je dobré, vydrželo navždycky. Chtěli bychom jako děti hledět do budoucna v blahé naději, že lidstvo jednou vynalezne užitečné perpetuum mobile, které bude navěky generovat stabilitu a štěstí. Nezbývá než přijmout, že to tak není a nikdy nebude. Proto, pokud bychom chtěli, aby média odrážela pravdu života, byla progresivní, statečná, kvalitní a nepodávala povrchní či zkreslené informace, musíme pro to také sami něco udělat. Každý sám za sebe. Jsou takoví občané, ale nějak jich stále není dost.

Potěšujícím bylo proto v tomto smyslu shromáždění, které se sešlo minulou středu 29. října na podporu Dismanova rozhlasového dětského souboru /DRDS/ před pražskou budovou Českého rozhlasu /ČRo/, jehož je soubor institucionální součástí. Dismanův soubor je mimo jiné zvláštní tím, že je symbolem, který se nikdy nepodařilo vyprázdnit. Po celých 80 let své existence měl štěstí na sbormistry, kteří věděli, že musí o jeho kvalitu bojovat každý den. Zosobňuje kulturnost, hravost, přátelství, poctivost, slušnost a vysokou uměleckou úroveň.

Manažeři ČRo však rozhodli "od stolu" o jeho transformaci a výpovědích jeho kvalitním sbormistrům Zdeně a Václavu Fleglovým a poté - zvyklí na poslušnost zaměstnanců a pasivitu veřejnosti - byli nemile překvapeni protestem, který jejich záměr vyvolal. Bývalí i stávající členové, jejich rodiče a příznivci DRDS podepsali nesouhlasnou petici proti deklarovaným změnám http://www.zachrante-drds.cz/petice a s požadavky se obrátili na Radu pro rozhlasové vysílání /RČRo/ jakožto dozorčí orgán rozhlasu i na generálního ředitele ČRo Petera Duhana. Rada o problému jednala v téže chvíli, kdy se na podporu DRDS shromáždilo asi dvě stě jeho příznivců na ulici a chodnících před zadními dveřmi Českého rozhlasu. V chladném odpoledni tam k přítomným promluvili bývalí členové Dismanova souboru Adam Rut a Markéta Štechová a závěrem také spisovatel a dramatik Pavel Kohout. Někteří ze zúčastněných odpověděli také na otázku, co pro ně znamená pojem veřejnoprávní rozhlas. Profesor Přemysl Rut například řekl, cituji:

Veřejnoprávní rozhlas pro mě stále ještě znamená to, co on už dávno není a znamenat asi nechce, co zřejmě chtěl znamenat v devadesátých letech, když najednou se začal chovat svobodně. Od té doby se postupně tak chovat přestává. Protože se z té totality ideologické postupně stává exponentem totality okamžitého úspěchu -- řekněme, okamžitého masového zájmu a neuvědomuje si něco, bez čeho se kvalitní média dělat nedají: Že totiž není jenom ozvěnou veřejného vkusu, ale že ten obecný vkus také chtě nechtě spoluvytváří a určuje. A čím tedy bude hloupější, tím budeme hloupější i my, pokud ho budeme poslouchat.

Zvukový záznam z akce před budovou Českého rozhlasu - ZDE

Přes často kritické názory většina oslovených stále vnímala veřejnoprávní rozhlas jako symbol svobody slova, ducha a kvality. To je pro tuto instituci velká odpovědnost. A nutno říci, že ji Rada Českého rozhlasu přijala s vážností a některé podstatné požadavky iniciativy DRDS svým stanoviskem podpořila. ZDE

Usnesení 103/14

Rada Českého rozhlasu považuje za zásadní, aby vedení Českého rozhlasu v souvislosti s realizovanými a připravovanými změnami týkajícími se Dismanova rozhlasového dětského souboru respektovalo následující principy:

1) při všech změnách respektovat název, tradice i charakter tohoto souboru, 

2) všechny personální změny týkající se uměleckého vedení souboru vést formou otevřených výběrových řízení, 

3) z hlediska vedení souboru zajistit kontinuitu pro dokončení sezóny 2014/2015 a vůči dosavadnímu vedení souboru se zachovat s respektem k vykonané dlouholeté práci.

Rada ČRo mimo jiné poukázala na podobnou strukturu kauzy DRDS s případem nedávného propuštění analytika Českého rozhlasu Filipa Rožánka, kde také zdánlivě omezené téma přerostlo do veřejné debaty, kterou se už RČRo musela zabývat z hlediska dobrého jména Českého rozhlasu. Předseda rady docent Michal Stehlík také mezi jiným prohlásil, že Rada ČRo zde není jen proto, aby schvalovala rozpočet a jmenovala a odvolávala generálního ředitele - to že je právní formalizmus, protože pak by musela rezignovat na to, že jsou její členové i zástupci veřejnosti, jimiž se být samozřejmě cítí. Zástupci rozhlasového managementu, kteří se RČRo zodpovídali ze svého postupu ve věci Dismanova souboru, částečně připustili své pochybení. Celé jednání Rady ČRo je možno poslechnout si ze záznamu ZDE

Další vývoj osudu DRDS a jeho sbormistrů ukáže čas. Rada ČRo má omezené pravomoci. Kromě výše zmíněného jmenování a odvolávání generálního ředitele, rozhoduje také o výši jeho odměn, schvaluje rozpočet podniku či řeší stížnosti posluchačů. K personálním, programovým či organizačním záměrům managementu ČRo se může vyjadřovat jen ve formě deklaratorní.

Rozruch okolo DRDS přinesl dvě pozitivní zprávy. Prvou je, že názor občanů může za určitých okolností působit skutečně jako zpětná vazba, druhou pak, že kontrolní mechanismus Českého rozhlasu neselhal. Členové Rady ČRo prokázali kvalifikovanost a soudnost.

0
Vytisknout
3042

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2014