Malíř Oldřich Tichý žije s rodinou v posázavských lesích

5. 11. 2014 / Michal Giboda

< Oldřich Tichý, Bratrstvo neviditelných

Pražské galérie nabídly v poslední době několik unikátních výstav výrazných solitérů: Jan Křížek, Bohuslav Reynek, Jan Vičar, Josef Váchal, a Galerie hlavního města Prahy nám od 31. 10. 2014 do 15. 2. 2015 představuje v Colloredo-Mansfeldském paláci obrazy Oldřicha Tichého s názvem Žiju sám ve zdejších lesích. I když jsou to solitéři, výrazné osobnosti, všichni mají něco společného - byli a jsou formovaní v ústraní své ekologické niky, jež je modelovala do neopakovatelnosti a nezaměnitelnosti.

Je to jejich prostor, kde fungují bez jakýchkoliv rušivých či svazujících skutečností, v prostoru, do něhož si přinesli tradice kraje svého zrodu, vzpomínky na místa žití a zděděnou genetickou výbavu. Je známa pravda, že v osamění je čas na rozjímání, sebepoznání a odplevelení podstatného od balastu. Platí to pro národy (Čína, Japonsko), stejně tak pro jedince.

A je zde ještě jedno nevšední pojítko - setkání s duševními poruchami. Vičar a Tichý mají zkušenost z práce v psychiatrické léčebně, (Vičar i ve vězení), u Váchala jsou v jeho tvorbě náznaky duševní poruchy, i když nikdy oficiálně diagnostikované. Některé jeho obrazy nesou znaky typické pro tvorbu pacientů se schizofrenií (obrazy vyplněné beze zbytku figurami v chaotické skladbě). Práce Jana Křížka byly současníky zařazovány do uměleckého směru Art brut, v roce 1949 se zúčastnil historicky první výstavy Art brut (Art brut préferé aux arts culturels) v galérii René Drouina v Paříži. Jiní tvrdí, že Křížek jenom využíval postupy art brut, aby se oprostil od konvenčního vnímání.

Ekologickou nikou Oldřicha Tichého je jeho vlastní nitro, jenž našlo životodárnou sílu až po přestěhování se na statek v Dojetřicích u Sázavy, který začal zvelebovat a harmonizovat s vnitřní potřebou hledání sama sebe. To místo žití není samota, natož osamění, jenom azyl do sebe, v němž hledá pojítko s rodem, imprese z dětství, rozpomínání se na okamžiky, které se usadily v archívu paměti pro příští inspirace. I když ho formovaly geny a výchova, trajektorie činů Oldřicha Tichého je vytýčena vnitřním bohatstvím, schopností vidět krásno i tam, kde jiní vidí jen banální obrázky všednosti. Zdědil to formou memu z fondu laskavé rodiny (mem je kulturní obdoba genu -- replikující se jednotka kulturní informace.) V paměti mu uvízla vzpomínka z raného mládí, když mu dědeček podal jablko se slovy: "Oline, něco takového udělej, to je krása".

Na jablko si netroufnul a krásu hledá dodnes. Vyloupává ji ve věcech kolem sebe; jednou jsou to vrabci v trní, jindy drátěné pletivo, jenž svou vazbou přibírá další a další oka končící v nekonečnu, krásna paralela pokračování rodu dvěma syny a dcerou. Jednoduchou symbolikou předkládá před nás metafory rozdílu mezi ženou a mužem; složitým propletencem drátů do tvaru kapky identifikuje ženu a zavázaným provazem visícím "na háku" simplifikuje jednoduchost muže. Les v zimě je imaginativní vzpomínkou na sušáky sena u prarodičů na Valašsku. Již od svých dvanácti let je věrný malování olejem na plátně. "Struktura barvy, její hladkost, nebo jak drhne, sametová hlubina, agresivní tah, nebo křehká linka -- to je pro mě řeč malby" říká Tichý v rozhovoru s Radanem Wagnerem.

Ani na samotě se nežije v osamění, s manželkou Aťkou -- keramičkou, si povídají o umění a zhlédnutých výstavách, cesta lesem do známé hospody "Na Marjace" je poutí plné rozjímání, přijdou i přátelé jako teď Peter Župník, jeden z členů "Slovenské nové vlny", přijel až z Paříže.

Většina děl Oldřicha Tichého vystavených v Colloredo-Mansfeldském paláci byla malovaná na 21. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia "Dílna" pořádaného Regionálním muzeem v Mikulově.

0
Vytisknout
5217

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2014