Evropský hlavolam: Stagnace, masivní nezaměstnanost a rostoucí dluh - navzdory škrtům

5. 11. 2014

Nové údaje ukazují, že Evropa je opět nemocným členem globální ekonomiky. Ale ještě konkrétněji, je nejvyšší čas uznat, že Evropská měnová unie je ze všech praktických hledisek nadále neudržitelná.

Od začátku poslední globální finanční krize v roce 2008 je Evropská měnová unie obětí vážné ekonomické krize, z níž se prostě nemůže vzpamatovat. Krize kolem eura měla zničující dopad na periferní země eurozóny (Řecko, Portugalsko, Irsko, Španělsko, Itálii a Kypr) a vedla k ještě většímu rozestupu mezi severem a jihem, čímž trvale pohřbila iluze o konvergenci a kohezi uvnitř EMU.

Přístup ke krizovému managementu přijatý zeměmi jádrové oblasti, zejména Německem, věci ještě výrazně zhoršil. Takzvané záchranné plány vynucované trojkou Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu způsobily, že masivní úsporné politiky snížily domácí poptávku a ostře vzrostla dlouhodobá nezaměstnanost, proběhly brutální škrty v sociálních programech a veřejných investicích, a výsledkem je rapidně klesající životní úroveň a rozsáhlá migrace.

Pět let poté, co Evropu zasáhla finanční krize, se krize eura nijak nezlepšuje, ale ve skutečnosti se šíří, zasahuje další a další členské státy a vyvolává lidovou nespokojenost s procesem evropské integrace s dalekosáhlými a nepředvídanými důsledky.

HDP ve Španělsku, Portugalsku, Irsku a Itálii je v průměru 7% pod úrovní před krizí. Řecký HDP je nižší téměř o čtvrtinu. Poslední údaje Eurostatu ukazují, že nezaměstnanost v periferních zemích je stratosféricky vysoká, což indikuje, že zde nedochází k oživení. V Řecku je oficiální podíl nezaměstnaných přes 26%, zatímco ve Španělsku téměř 25%. V Portugalsku dosahuje 14%, v Itálii 12,3% a v Irsku - zemi s největší migrací v Evropě - přesahuje 11%.

Kromě toho všechny země, které obdržely finanční pomoc, zaznamenávají explozivní nárůst veřejného dluhu, což vede k jejich ochromení dluhem a trvalé finanční strohosti, z čehož se těžko někdy v dohledné budoucnosti dostanou. V Řecku hrubá zadluženost vzrostla ze 126,8% HDP koncem roku 2009 na 175% v roce 2013 (o očekává se, že do konce roku tuto hranici překročí). Irská zadluženost vzrostla z 62,2% v roce 2009 na více jak 123% koncem roku 2013. Portugalská pak z 83,6% v roce 2009 na 128% koncem roku 2013.

Po celé eurozóně sociálně nepřijatelná úroveň nezaměstnanosti, stagnující nebo klesající mzdy a chybějící růst znamenají vyhlídky na dvojí zaměstnání a nedemokratický status evropského vládnutí, jehož nelegitimní politiku diktuje především Německo. Nedostatek perspektiv jak v domácím, tak v mezinárodním měřítku vedou k veřejným náladám stále euroskeptičtějším a fakticky zcela nepřátelským další integraci.

Bylo široce zaznamenáno, že evropská politika vůči eurokrizi byla dost krátkozraká, protože byla zaměřena na získání času a na nic víc. To je pravda, ale jen částečná, neboť tato kritika ignoruje, že evropský integrační projekt je založen na extrémních neoliberálních předpokladech a představách ohledně ekonomického růstu a rozvoje, které ponechávají jen malý prostor politickému myšlení, nemluvě o praktické politice a její implementaci.

A co víc, vývoj evropské integrace od Maastrichtu spočíval na poněkud nedemokratických základech, takže fakticky vylučoval nároky založené na participaci, protože explicitním cílem bylo principiálně sloužit cílům a zájmům evropského kapitálu a evropských korporací spíše než veřejnému blahu evropských občanů.

Proces evropské integrace byl vždy o silných státech vnucujících svou vůli slabším a mezinárodním kapitálu nacházejícím širší a otevřenější prostor pro svou činnost, takže se mohl hrubě vypořádat s domácí pracovní silou. Podmínky poskytování finanční pomoci slouží jako nepochybné svědectví o nedemokratickém vládnutí v eurozóně a imperiálním ujařmování.

Německý model je ve skutečnosti zodpovědný za vnitřní nerovnováhy, které se projevily v oblasti s eurovým režimem. V tomto kontextu programy strukturálního přizpůsobování byly přirozeným důsledkem smyslu a podoby EMU. Neoliberalismus je zakotven ve strukturách a vztazích rozhodování, včetně postupu centrální banky. Politika snižování mezd a úspor nemohly zaručeně vést k ničemu jinému než k vážné depresi, ale jejich smyslem nebylo "zachránit" tyto ekonomiky, ale spíše základ eurozóny a její banky.

Kolaps ekonomické aktivity musel způsobit nárůst veřejného dluhu, ale to nebylo důležité, protože břemeno ponesou daňoví poplatníci postižených zemí a drakonická úsporná opatření zajišťují zaplacení pohledávek přinejmenším v dohledné budoucnosti. Mezitím byla zadluženost použita jako palice, která přinutila vlády periferních zemí dál liberalizovat ekonomiky, rozebrat sociální stát a rozprodat veřejný majetek za zbytkovou cenu.

Tlaky na periferní státy ohledně dalších úspor a dalších strukturálních reforem budou pokračovat, jak je nízká inflace a marginální růst budou potápět hlouběji do nejdivočejšího experimentu s měnovými uniemi a neohooverovskou politikou evropského hegemona.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
9609

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2014