K čemu taková oslava?

30. 10. 2014 / Ivan Jordák

Nakonec jsme státní svátek přece jen přežili, nabízí se vyslovit, když vzpomeneme den vzniku samostatného Československa, jak nás jím provázela Česká televize. Nějak jsem se přestal divit, že většina občanů brala tento den hlavně a také jedině za prodloužení víkendu, mohli tak zůstat déle na chatě nebo chalupě. Popřípadě si udělat další výlet.

Ve zprávách sice se o tomto dni paní redaktorka zmínila. Čas určený ke vzpomínce však využila k upozornění, jak špatně nakládal s tímto svátkem předpřevratový režim. O příčinách, důvodech a lidech, kteří se nějak podíleli na vzniku Československa, už pro krátkost vymezeného času nepadlo vlastně ani slovo, píše Ivan Jordák.

Maně si mi vybavila jakási anketa s VIP, kde si jich ptali na datum vzniku ČSR, a mimo dvou, ostatní uváděli data o desítky let odlišná. Nakonec při otázce, jak byl ve škole prezentován 28. říjen, jsem od svých potomků sklidil údiv, a odpověď, "nijak".

Má-li být člověk upřímný, tak se nám povedlo již dílo našich zakladatelů rozbít, tedy vlastně není už co oslavovat. Schválně píšu nám, tedy všem občanům, nikoli jen občanům jednoho nebo druhého nově vzniklého státu, nebo jeho tehdejším představitelům.

Samozřejmě, že podíl každého je jinak veliký, ale tak nějak jsme se s tím smířili, a dokonce si nechali namluvit, že šlo o naši přednost, jak kulturně jsme se rozešli, a váží si toho celý svět. Stačí vyjet dál od našich hranic, a většina lidí zatím zná jen Československo, ne jeho nástupnické státy. Ono je až zase tolik nezajímáme.

Nemůžeme se ani divit. Večer, dokonce slavnostní večer z Pražského hradu, byl tak nějak nepovedený. Přenos v ČT začal asi tak desetiminutovým výpadkem, kdy slovo porucha s kmitajícím "c" svítilo na obrazovce. Jen mi tam chybělo, jako kdysi, že porucha je mimo území ČR. Pak prakticky bez řádné omluvy a vysvětlení začal zase přímý přenos.

Dnes jsme se dozvěděli, že porucha byla způsobena výpadkem jističe na hradě, a tedy to nebyla porucha České televize. Málem, při napjatém vztahu mezi televizí a prezidentem, bylo uvedeno, že prezident nezkontroloval řádně jističe. Přitom nahození jističe je otázka několika vteřin, ale stalo se, nyní už je pozdě to řešit. Otázka, kdo měl a kdo neměl být vyznamenán, je už také za námi.

Před námi ale zůstává zhlédnutí tolik propagovaného nového seriálu, České století. Přiznávám svou naivní radost z jeho přípravy a natáčení. Po době, kdy se málem tvrdilo, že vytvoření a vznik našeho samostatného státu, byl naším největším hříchem spáchaným na Evropě, jsem očekával umělecky ztvárněný příběh našeho národa, jeho představitelů, včetně uvedení důvodů, příčin a průběhu jejich jednání v minulém století.

Místo toho jsme viděli první díl, který by se snad mohl jmenovat, "jak Masaryk ke štěstí přišel".

Pokud budu první díl trochu parodovat, tak co jsme viděli? Masaryk, nesnesitelný pedant, nepopulární mezi lidmi, někde zasedá a říká, jedu pryč a budu s vámi ve spojení přes Beneše. Ten pak ukáže kouzlo jak předávat tajné zprávy ve hřbetu knih. Masaryk si jde pohovořit s Thunem, kde se oba ujistí, že mají rádi tuto zem, ale každý úplně jinak. Potom T. G. M pohovoří s anglickými novináři v Holandsku, uskuteční dvě vystoupení ve Švýcarsku, a jede do Anglie.

Zde se dostane do nejvyšší společnosti, je vyplísněn E. Greyem, aby se pak vlakem vrátil do Prahy jako prezident, a na nádraží je uvítán i Jiráskem. Nic o Francii, nic o USA, nic o Rusku, nic o legiích, nic o zahraničních nebo domácích spolupracovnících a vzájemných rozporech. Nic o tom, kdy a jak se rozhodli pro samostatnost Československa. Kdy pro republiku. Nevím, komu je tento seriál určen, co je jeho cílem. Přiblížení naší historie si myslím, že tím určitě být nemůže.

0
Vytisknout
3227

Diskuse

Obsah vydání | 31. 10. 2014