Spor o správnou hospodářskou politiku uvnitř eurozóny pokračuje:

Nastupuje "Draghinomika"?

23. 9. 2014 / Ilona Švihlíková

Velký ohlas se dostalo nedávnému projevu šéfa Evropské centrální banky (ECB), ve kterém naznačil nutnost změny kurzu evropské hospodářské politiky. Jenže na včerejším summitu zemí G20, německý ministr financí znovu zdůraznil nutnost politiky škrtů. Proti německé politice už ale stojí téměř celá eurozóna.

Mario Draghi svůj projev začal zostra. Jistě nikoliv náhodou se osou jeho vystoupení stala nepřijatelně vysoká nezaměstnanost v eurozóně.

Odcitujme úvodní část jeho vystoupení:

"Nikdo ve společnosti není nedotčen situací vysoké nezaměstnanosti. Pro samotné nezaměstnané je to často tragédie, která má trvalé dopady na jejich životní příjem. Pro ty, kteří mají práci, zvyšuje nejistotu a podlamuje sociální soudržnost. Pro vlády je zátěží veřejných financí a poškozuje volební vyhlídky. A je to nezaměstnanost, která je v jádru makroekonomické dynamiky, která utváří krátkodobou a střednědobou inflaci, a tím také ovlivňuje centrální banky. Je tomu tak, i když rizika ohledně cenové stability neexistují, ale nezaměstnanost je vysoká a sociální soudržnost ohrožená, tlak na reakci centrální banky se nutně zvyšuje."

Celý projev ZDE

Shrnutím výsledků hospodářské politiky eurozóny i komparací se Spojenými státy, dochází guvernér ECB k závěru, který byl mnohým jasný od začátku: bez fiskální politiky nelze dostat eurozónu z pasti stagnace a deflace.

Aktuální čísla hovoří jasně: roční inflace (srpen 2014) je 0,4%. Řada zemí je v jasné deflaci (Bulharsko, Španělsko), většina v deflačním pásmu. Mimo deflační spirálu je Rakousko, Velká Británie, Finsko, Rumunsko. Ve druhém kvartále eurozóna zaznamenala stagnaci (0%), s poklesy v Německu, Itálii a Rumunsku. Podíváme-li se na "růst" většiny zemí EU, pohybují se kolem statistické chyby. ZDE ZDE

Jeho projev, byť je vzdálen od toho, co bychom nazvali radikálním obratem, přesto vyvolal velkou vlnu zájmu a reakcí, neboť jednak alespoň částečně pojmenovává selhání evropské hospodářské politiky (resp. přesněji německé) a zároveň se pokouší navrhnout řešení. Návrhy, které předkládá, ale nejsou zcela v jeho kompetenci, takže je někteří mohou kriticky číst i jako neschopnost ECB. Draghi přiznává, že fiskální prostor si sama eurozóna umenšila přijetím restriktivních dokumentů. Jedním z nich je i Fiskální kompakt, u něhož se česká vláda rozhodla se k němu hlava nehlava přidat také. Logika "hlavně být u toho", ať je daná věc jakkoliv nelogická, ba přímo ekonomicky iracionální, připomíná snahu skočit z pátého patra, protože ostatní to přeci dělají také.

Draghi ve svém projevu naznačuje několik fiskálních nástrojů, i když také hovoří o tom, že fiskální prostor je u různých zemí různý. Což je opět nakopnutí Německa, jehož restriktivní postoj zůstává neměnný i tváří v tvář zahraničnímu tlaku G20. Uvádí využití fiskálního multiplikátoru, posílení společné fiskální politiky (tj. navýšení rozpočtu EU) i velké (veřejné!) investiční programy. Tyto návrhy ale nejsou v jeho pravomoci, i když u guvernéra ECB je to samozřejmě silný signál ke změně hospodářské politiky, formované německou pozicí. Není ovšem nutné si Draghiho "prozření" nijak zvlášť idealizovat.

V rámci svého zásadního projevu si odporuje např. v tom, že škrty (šířeji politika "austerity") byla jako první krok nutná, protože obnovila důvěru investorů. Business insider, který jeho projev rozsáhle analyzuje a komentuje přitom jasně dokladuje, že tomu tak jasně nebylo a že finanční trhy, když už se jimi někdo chce zaklínat, uklidnily akce a prohlášení ECB.

V prvé řadě to byla masivní likvidní injekce bankám v roce 2011 (s drtivým nesouhlasem Německa, jak jinak), v roce 2012 pak Draghiho dramatické "whatever it takes", tj. volně, že ECB udělá cokoliv, co bude třeba ke stabilizaci situace v eurozóně. Škrty žádné pozitivní dopady neměly, vedly jen k sociální katastrofě. Připomeňme, že i krátkodobé (což již v Řecku nelze použít) stagnace mají dlouhodobý dopad, neboť ničí potenciál země do budoucna. Představa, že po stagnaci se země automaticky vrátí k dobrým časům stylem "a jede se dál" je naprosto chybná. eurozóna politikou austerity jen zvýraznila rozdíly mezi regiony, které při absenci skutečného nedistributivního mechanismu, stály v zárodku krize v eurozóně.

Má se snad Řecko, Španělsko či Portugalsko včleňovat do eurozóny v pozici trvalé recese? Copak dlouhodobá stagnace může přinést strukturální vylepšení ekonomiky? Sražení mezd a platů o několik dekád dozadu přeci samo o sobě nevytváří lepší konkurenční podmínky, když nemám co vyrábět, event. vyvážet. Taková politika vytváří jen sociální frustraci a bídu.

Velmi kriticky se k německé politice škrtů, která ničí investiční příležitosti, zvýrazňuje nerovnováhy v eurozóně, vyjadřuje také Skidelsky. Klade si rovněž otázku po legitimitě takovéto politiky, která nutně prospívá věřitelům. Zde: ZDE

Draghi ve svém projevu zároveň přiznal, že monetární politika sama o sobě nemůže eurozónu z krize vyvést -- přímo zmiňuje to, že transmise měnové politiky v eurozóně nefunguje. Ani velmi uvolněná politika ECB nevede k potlačení deflačních tendencí. Kromě toho má jen velmi omezený dopad na ekonomický růst. Spory o působení takových nástrojů jako je kvantitativní uvolňování stále trvají. Vcelku můžeme pozorovat, že v ekonomice, kde stagnují mzdy se nebude objevovat mnoho investičních příležitostí -- pokud, budou mít veřejnou povahu (což je důležitý moment).

Snadný přístup k penězům mohou využít banky k opravě svých bilancí poškozených toxickými aktivy. Centrální banka může nastavit příznivé podmínky, ale pokud se jich nechopí komerční banky a tzv. na penězích sedí, resp. pak se zvýšené množství likvidity může přelít do "zaručených" příležitosti, ze kterých se po několika letech vyklube další z bublin. Nejběžnější je jistě akciový trh (stojí za povšimnutí, jak odlišně se vyvíjí od reálné ekonomiky, Spojené státy jsou klasický, ale nikoliv jediný případ), ale také např. investice do břidličného plynu.

Draghi ale svým posteskem nad nefunkčností samotné monetární politiky (tj. bez použití politiky fiskální a dalších hospodářských nástrojů) otevřel téma, které začíná nejen v akademických kruzích stále více rezonovat. Jedna z nejčastějších výtek, která směřuje k ECB je ta, že není věřitelem poslední instance. Téma, do jaké míry by centrální banka měla hrát aktivní hospodářskou roli v krytí deficitů vlády, bylo dlouho evropské tabu. Mlčky se přivíraly oči na politickou amerického FEDu, či japonské centrální banky. Nebýt monetizace dluhu japonskou centrální bankou, jak by Japonsko ufinancovalo svůj největší veřejný dluh světa? (aktuálně: 227,2% HDP dle Tradingeconomics). Je snad zbytečné uvádět, že takovýto dluh je naprosto nesplatitelný, a to i v podmínkách vysokého ekonomického růstu, který ale podle mého názoru Japonsku, i se Shinzo Abem v čele, nehrozí. ZDE

Adair Turner, člen britské komise pro finanční politiku a Sněmovny lordů, se ve svém článku přimlouvá za financování deficitů centrálními bankami. Rozebírá jednotlivé možnosti eurozóny a částečně dochází ke stejným, snad jen otevřeněji vyjádřeným názorům, jako Draghi. Bez povzbuzení domácí poptávky strukturální reformy nebudou fungovat.

Samostatná otázka je, do jaké míry jsou tyto reformy, které příliš často připomínají návrat postavení pracovní síly směrem k otrokářské společnosti, žádoucí. I kdyby ale žádoucí byly, stále je to jen nádoba, pokud v ní nebude obsah -- kupní síla, je k ničemu.

Představa, že německý exportní model je možné aplikovat na celou eurozónu, je chybná, i když se jí řada německých představitelů drží jako klíště. Turner si samozřejmě uvědomuje morální hazard spojený s možným trvalým financováním deficitů centrální bankou. Jenže, jaká je alternativa? Trvalá stagnace, která nakonec stejně povede k rozpadu eurozóny.

Není proto divu, že vzhledem k přetrvávajícímu nízkému růstu, dluhové zatíženosti, rostoucím sociálním nepokojům, které se nutně odrážejí i v politické sféře, roste zájem o tzv. moderní monetární teorii (MMT). Martin Wolf se ve své nové knize MMT vážně zabývá, což naznačuje fundamentální posun, ba přímo slovy Wolfa, výzvu pro ortodoxní ekonomii, která z role centrální banky jako financiéra vlády dostávala osypky. MMT zdůrazňuje propojení vlády a centrální banky a možnost v situaci stagnace financovat vládní programy (a podporu domácí poptávky) peněžní kreací. V tomto kontextu je hlavním problémem eurozóny to, že ECB tuto možnost nemá (na rozdíl od amerického FEDu a japonské centrální banky). MMT představuje tak závažný nový koncept, že je potřeba se mu důkladně věnovat, pokusím se o to v dalším článku.

Je vůbec pozoruhodné, jak závažné debaty se vedou o pojetí peněz, jejich formě, funkcích, způsobech emise, nakonec i o postavení amerického dolaru, a jak málo z toho dolehne k nám. Několik "alternativ" včetně konceptu tzv. plnohodnotných peněz (švýcarsko-německá idea) snad představím v dalších článcích.

Eurozóna pokračuje ve škrcení sama sebe, a to kvůli iracionálnímu německému postoji. Kdo už konečně panu Schäublemu a dalším restriktivním pomatencům připomene, že to nebyla německá hyperinflace (to jsou 20. léta!), ale Brünningovy škrty a usilování o vyrovnaný rozpočet v období Velké deprese, které připravily Německo pro nástup nacismu?

0
Vytisknout
7342

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2014