Odzbrojit jazyk, řekl Genscher

25. 9. 2014 / Milan Daniel

Pan Pavel Urban podrobil zkoumání formulaci petice Evropané proti válce, která označila sankce proti Rusku za neopodstatněné. Nuže připouštím, že formulace vystihla jejich charakter neobratně. Správnější by bylo uvést, že sankce jsou hloupé a ve svém důsledku kontraproduktivní. Protože však téma petice má souvislosti širší, dovolím si ještě několik následujících řádek.

Základem výhrad pana Urbana však byla teze, že petice je proruská. Protože bych rád čtenáře ušetřil dalšího rozboru, chci zopakovat, že je mi proti mysli podporovat jedny válečné zločince proti jiným válečným zločincům. Přeloží-li si to pan Urban tak, že mám na mysli zločince protiruské a na druhé straně proruské, přeloží si to správně. Je míra těch zločinů různá? Dopustili se jich ve větší míře příslušníci batalionů Azov, Ajdar a další "nacgardisté", nebo naopak povstalci, kteří popravovali na základě Stalinova výnosu z doby napadení Sovětského svazu? Nedokáži na to odpovědět a skutečně spolehlivě to nedokáží ani mezinárodní organizace, které sledují porušování lidských práv. Petice však chce, aby se vyšetřily všechny zločiny bez rozdílu.

Požadavek na zrušení sankcí je totiž jen jedním ze tří požadavků petice Evropané proti válce. Dále žádá okamžité zastavení jakékoli podpory vládě Ukrajiny ve věci probíhající občanské války, zastavení bojových akcí a jednání o sporných otázkách pod záštitou EU.

Proč zastavení vojenské podpory jen vládě Ukrajiny? Petice je adresována Evropskému parlamentu. Proč ne také ruské Dumě, když ruské angažmá v občanské válce je nepopiratelné? Východní Ukrajina je historicky, kulturně, jazykově a hospodářsky spjata s Ruskem, které ji vnímá jako své předpolí. Směr, kterým odchází většina uprchlíků z Donbasu i odjinud je svým způsobem referendem o tom, ve které zemi chtějí žít. Podle vyjádření OSN z počátku září uprchlo do Ruska 814 tisíc občanů Ukrajiny, do tzv. vnitřní emigrace (k příbuzným, známým, do jiných částí země nejméně 260 tisíc, spíše však mnohem více). Kdybychom však vzali za orientační základ uvedená čísla, znamená to poměr 3:1 ve "prospěch" Ruska. Nemusí se nám to líbit, ale proboha: respektujme to. Podpora Rusů povstalcům je samozřejmě v rozporu s tím, čemu se do uznání Kosova říkalo mezinárodní právo. Dopustili-li se přitom Rusové válečných zločinů, nechť jsou vyšetřeny a potrestány. Hodnotím pozitivně, že Rusko žádá prozkoumání údajných masových hrobů u Doněcku, podobně Ukrajinci odpověděli na obvinění praporu Ajdar ze strany AI. Bylo by samozřejmě dobré, kdyby ukrajinská strana přišla s tím, že byl někdo z "ajdarovců" pohnán k zodpovědnosti. Zatím jsem to nezaznamenal.

Angažmá sousedního Ruska v občanské válce na straně ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny se mi nicméně jeví jako mnohem přirozenější než zájem tisíce kilometrů vzdálených USA či EU. Nad "humanitárním" bombardováním letadel Spojených států v zemích dle jejich vlastního výběru se zde ale pozastavuje snad jen Daniel Veselý.

Dočasná vláda Ukrajiny je mj. výsledkem dohody oligarchů a ultranacionalistických a fašistických uskupení, jejichž ozbrojené složky podle neověřených zpráv fungují jako kárné prapory vůči ukrajinskému ruskojazyčnému obyvatelstvu a proti pravidelné armádě, jejíž příslušníci nechtějí bojovat. Jestliže se však i podle Amnesty International válečných zločinů dopouštějí obě strany, vyšetřujme a suďme obojí.

Porošenko si stěžuje, že mu Rusko nedovolí, aby válku proti vlastnímu obyvatelstvu vyhrál vojenskými prostředky. Kyjevský režim je na definici "válka proti vlastnímu obyvatelstvu" citlivý. Když z ní vládu obvinila poslankyně Nejvyšší rady Ukrajiny Elena Bondarenko, vyjádřil se ministr vnitra Arsen Avakov tak, že když ji vidí jít k řečnickému pultu, "sahá po pistoli". Trochu mi to připomnělo Goebbelse, ten ovšem sahal po pistoli na jiný impuls. Když slyšel slovo kultura. Ano, civilní oběti jsou možná z části tzv. kolaterálními ztrátami a vinu za ně nesou i povstalci, kteří bojují v obydlených oblastech. Nutno však dodat, že v jimi obývaných oblastech! V místech, kde mají své rodiny, příbuzné, spolupracovníky, svá civilní pracoviště, kde jsou doma, a které se snaží bránit. Žádný skutečně demokratický režim přece nemůže vést válku tak, že bude zabíjet nevinné lidi, ničit jim domovy a infrastrukturu. Nelze akceptovat "argument", že to jinak nejde. Porošenko se mírových prostředků vzdal hned na začátku, přestože byly nasnadě. Jeho "mírový plán", se kterým vystoupil po zvolení nabídl povstalcům, v zásadě jediné: to, co partyzáni slýchávali od fašistů - "vstejte se, nyc se vám nestané".

Bránil se demokratickému, federativnímu uspořádání země, které jediné mohlo -- třeba i podle jiného prezidenta, Zemana -- být určitým východiskem. Ano, federace, či lépe konfederace, by znamenala faktický rozpad. Alespoň formálně však mohla Ukrajina zůstat pohromadě a při oboustranně dobré vůli by se třeba západ s východem naučil koexistovat. To ale dnes už nejde. Nenávist už prostupuje celou populací, jsou k ní vychovávány děti, kdo na stadionech neskáče, je Rus, extrémní nacionalismus jen kvete. Smutně je, že se k protiruské kampani připojují kromě politických konjunkturalistů i média.

Legitimita chystaných parlamentních "voleb" na Ukrajině je předem suspendována tím, že jsou do nich připuštěny jen strany podporující popřevratový režim. Minulý vítěz voleb, Strana regionů, se jich odmítla zúčastnit. Porošenko má zemi rozpadlou a zničenou a je za to osobně odpovědný, protože byl zvolen s programem vůči iredentistům nesmiřitelným, beze snahy o sebemenší toleranci. A jestliže ji dnes pod tlakem událostí projevuje, je to pozdě. Kromě toho tím riskuje to, že ho svrhnou stejné síly, které ho vynesly nahoru. Vůdce Jaroš (který mluví jen rusky...) mu údajně hrozí tím, že pokud nezruší "zrádcovské zákony" (míněn zákon o zvláštním statusu území obsazených povstalci) potká ho osud Janukovyče. Jaroš a jeho Pravý sektor ostatně ovlivňují ukrajinskou politiku víc, než se oficiálně připouští. Např. lustrační zákon byl v Nejvyšší radě většinou šesti hlasů přijat až na třetí pokus pod hrubým nátlakem příslušníků Pravého sektoru, kteří před budovou zapalovali pneumatiky a cpali poslance do kontejneru. Zákon se mj. vztahuje na Porošenka (vykonával ve vládách během Janukovyčova prezidentování vlivné funkce ministra zahraničí a posléze ekonomického rozvoje a obchodu) a předsedu Nejvyšší rady Turčynova (zamlada mimo jiné řídil mocné oddělení propagandy oblastního výboru leninského komsomolu). Pikantní je, že Turčynov chce nyní zabránit poslancům z parlamentní skupiny Za mír a stabilitu, kteří se v Moskvě zúčastnili jednání Státní dumy, přístup na jednání Nejvyšší rady a označuje je za zrádce. Za zrádce jsou na druhé straně v Moskvě polooficiálně označováni ti, kdo se snaží udržovat kontakty s ukrajinskou stranou. Jsou předmětem nenávistné kampaně. Třebaže marginalizováni, demonstrovat ale protivný názor na rozdíl od Ukrajinců mohou.

Válka skutečně není žádné sportovní utkání, kde bychom si mohli dovolit fandit jen jedné straně. Je hnusná a její důsledky ještě horší. Vozit se na ukrajinské a protiruské či naopak ruské vlně tak, jak to dělají někteří politici a mainstreamová i internetová média je krátkozraké. Kromě hledání pravdy je však důležité hledat i cestu k míru. Žádné sankce, žádné plivání, hlasité uvažování o tom, jak druhé straně uškodit, žádné silácké projevy, zbrojení, nepomohou demokracii, porozumění a toleranci. Vzájemné nepřátelství dosáhlo takového stupně, že je může zmírnit jen rozumná politika, která bude vnímat zájmy obou stran a potlačí zájmy vlastní. Evropa k tomu má sílu, bohužel ne však vůli. Bývalý spolkový vicekancléř a dlouholetý ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher soudí (a není v tom sám) -- že je třeba odzbrojit jazyk. Začít věcně jednat s cílem zabránit nenávisti v další destrukci.

Rozumným lidem v Evropě dochází se současnou ne-mocí v Kyjevě trpělivost. A je na téže Evropě, která má na krku ukrajinskou šálu, zda se bude topit v hnědé, nebo zda přiměje znepřátelené strany k tomu, aby komunikovaly a našly cestu k míru. Petice Evropané proti válce se k tomu snaží přispět.

0
Vytisknout
2483

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2014