Měli bychom se zbavit naivity z éry "humanitárních intervencí"

4. 8. 2014 / Karel Dolejší

Jediný skutečně spolehlivý způsob, jak se vyhnout válečným zločinům, by bylo přestat vést jakékoliv války. Protože prakticky neexistuje válka, v níž by nebylo porušováno mezinárodní právo - a to kteroukoliv ze stran konfliktu.

Válečné právo formálně platí, náleží ale ve skutečnosti do jiné doby. Do doby, kdy Immanuel Kant optimisticky psal, že války jsou osobní záležitostí panovníků a fungující reprezentativní vláda by je vést nikdy nemohla.

Historie ukázala, že se Kant velmi zmýlil - a patrně se nemohl zmýlit více. Francouzská revoluce přinesla "lidovou válku", která z omezených feudálních válek vedených do té doby přece jen podle jakýchsi "gentlemanských" pravidel udělala záležitost "všeho lidu" a velmi se přiblížila válce absolutní. Válka má, jak si všiml Clausewitz, samovolnou tendenci eskalovat. A eskalace znamená mimo jiné přestat se ohlížet na pravidla. Čím více je v sázce, čím více je vášní, čím více je "lid" vládnoucími vrstvami propagandisticky "vybičován" a do války vtažen, tím svinštěji a nesmiřitelněji se válka vede.

Mezinárodní právo především v druhé polovině 19. století a na přelomu století 20., s některými pozdějšími doplňky, kodifikovalo pravidla, která měla být v příštích konfliktech dodržována. Řada takových pravidel měla ve skutečnosti smysl diskriminační (například došlo k mezinárodnímu zákazu zastaralých střelných zbraní používaných v koloniálních válkách povstalci, takže každý povstalec stál automaticky za hranicí mezinárodního zákona), ale především se jednalo o pravidla, která už během 1. světové války byla prakticky všechna systematicky porušována. A od té doby jsou porušována stále znova a znova.

Dnes je mimořádně rozšířeno očekávání, že válčící strany nebudou zabíjet a zraňovat civilisty a další mezinárodním zákonem chráněné osoby, nebo je podrobovat špatnému zacházení a ničit jejich majetek. Během 90. let nás západní média přesvědčovala, že války lze vést "chirurgicky" a "humanitárně". Byla to propaganda, ale někteří na ni zřejmě nezapomněli. Typická stížnost tedy dnes vypadá následovně: "Řekli jsme jim, že tam a tam jsou budovy OSN, ale stále na ně střílejí". Pominu-li detail, že OSN nedokáže zajistit své budovy proti zneužití v podobě skladování munice, což podle práva útočníka stejně neomlouvá, musím i tak bohužel konstatovat, že podobný postoj je neskutečně naivní.

Problémem ve skutečnosti není ten nebo onen konkrétní čin, ale především samotný fakt, že na daném území probíhá válka. V žádné válce se stanovená pravidla nedodržují; v některé se porušují méně, v některé více, v ještě jiné frapantně. Všechny válčící strany se dopouštějí porušování mezinárodního válečného práva a hlas volajícího na poušti je nepřinutí ke změně chování. Neexistuje žádný Mirek Dušín v zákopu. Pokud by přece někdy někde existoval, byl by pravděpodobně dávno mrtev, jako čeští vojáci rozdávající pastelky v Afghánistánu. Válka v lidech pěstuje podlost, lstivost a zákeřnost, které jsou ve skutečnosti podmínkou přežití. Ne smysl pro pravidla a fair play.

Zdaleka ne všechny válečné zločiny jsou úmyslné, a zdaleka ne všechny relativně benigní zločiny jsou benigní ze své podstaty. Není zásluhou Hamasu, že Izrael sestřelí většinu raket, které míří na civilisty v obydlených oblastech. A existují systémové chyby v rámci izraelské ozbrojené byrokracie, počínaje fatálními omyly bývalého šéfa generálního štábu Dannyho Halutze, který prosazoval přístup "Všechny peníze letectvu", až po problematický systém rekrutace poddůstojníků, které zákonitě zvyšují pravděpodobnost fatálních omylů.

Existují takové věci jako nedostatek materiálu, nekompetentní vojáci (na jejichž výcviku začal Halutz šetřit), lidé zastávající pozice, pro které nebyli vycvičeni, generálové vytahující sami sebe za šos do vyšších hodností, na něž nestačí, nebo chybně zkonstruované zbraně. Existují omyly a nepochopení rozkazů, rozkazy, které dorazí pozdě, výstřely vypálené do vlastních řad, zásoby odeslané špatnému adresátovi na špatné místo, chybná palebná podpora, unavení vojáci... Vojáci nedotknutelní, jako prakticky celý důstojnický sbor IDF, který ani ve výslužbě zpravidla nebývá za cokoliv stíhán.

Vedle toho existuje i ambice eliminovat chyby a omyly. V tom nejlepším případě je však možno omezit jejich počet a má to své náklady.

Nejlepší způsob, jak zabránit smrti nevinných civilistů, je neválčit. Jakmile se vede válka, je zle. A čím je válka "lidovější", čím méně se omezuje na dvě placené skupiny ozbrojených profesionálů a vtahuje do konfliktu širší vrstvy obyvatelstva, tím měně se dodržují jakákoliv pravidla, tím je výsledek odpornější a tím méně je možno rozlišit mezi civilistou a kombatantem.

0
Vytisknout
5525

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2014