Výzva Jona Snowa z Gazy riskuje redukci reportáže na propagandu

4. 8. 2014

Komentátor Guardianu Giles Frazer minulý týden vyzval reportéry, aby dávali najevo více emocí, odsoudil chladnou racionalitu tváří v tvář vraždění jako "zvláštní formu šílenství". To je nebezpečná cesta. Emoce je látkou propagandy a zprávy jsou protikladem propagandy. Reportáž by měla upřednostňovat emocionální odpovědi publika, ne vyhovovat žurnalistům, píše David Loyn.

Současně s tím z poněkud jiného směru použil Jon Snow studio Channel 4 (k natočení svého apelu "Sdílíme odpovědnost za ty mrtvé") i když ne samotné vysílání této televizní stanice, aby předvedl, jak ho jeho vlastní pobyt v Gaze emocionálně ovlivnil. Jeho výzva na YouTube se týkala zapojení publika a slibovala "Společně můžeme dosáhnout změny". Tentýž křik, že "něco je třeba udělat", byl slyšet od reportérů na počátku vražedné kampaně prezidenta Asada za udržení moci v Sýrii - poněkud utichl poté, co došlo k plnému uvědomění si skutečnosti, že to co je třeba udělat je složité a že alternativy mohou být horší, než Asad. Je také ozvěnou Martina Bella před dvaceti lety v Bosně, jenž tehdy žádal, aby byl zbaven povinné nestrannosti reportéra BBC a místo ní požadoval "žurnalismus oddanosti".

Snow ve své výzvě řekl, že svět ukázal nezájem o smrt dětí v Gaze. Téměř tři čtvrtě milionu zhlédnutí ukázalo, že mnohé to zajímá. Ale jak se toho dozvěděli dost na to, aby se o věc starali? Ne od reportérů, kteří vystavovali na odiv své emoce. Místo toho byly hrůzy v Gaze statečně přenášeny reportéry plně vybavenými soucitem a empatií, ale neutápějícími se ve vlastních emocích.

Reportáž, která inspirovala Gilese Frazera k nekoherentní výzvě, podle níž "křik je nejracionálnější věc, kterou lze udělat" - popis otce sbírajícího ostatky svého syna do cestovního vaku od Petera Beaumonta - není napsána emocionálně. Ve své strohé intenzitě je napsána poeticky. "To je můj syn," řekl a nic více, slzy mu brázdily tvář." Raketa, která pronikla do domu, vyrazila otvor "o velikosti topinkovače". Dostali jsme se sem skrze detaily z domácnosti, a když jsme zde, zjišťujeme, že Beaumont, jeden z nejlepších reportérů jeho generace, je užitečným průvodcem, ne překážkou. Nestojí nám v cestě a neříká, jak se cítí. (V zásadě klasická hemingwayovská věcnost - pozn. KD.)

Tento druh reportáže má úctyhodný rodokmen. Ze všech situací, v nichž křik mohl být nejpochopitelnější odpovědí, stojí na seznamu nejvýše enormita koncentračních táborů v roce 1945. Ale když Richard Dimbleby dorazil do Belsenu, místo toho psal o tom, co viděl, s chladnou přesností: "strašný, strašidelný průvod vyhublých, bezcílných lidí, kteří nemají, co by dělali, a bez naděje na život". Zde je významný rozdíl. Reportéři nyní rutinně personalizují oběti způsobem, jakým to Dimbleby ani Michael Buerk píšící o "biblickém hladomoru" v Etiopii v roce 1984 nedělali. Tehdy byli mrtví beze jména. Ale Beamont nám říká, že dítě v cestovním vaku je Muhammad a jeho otec Sálim Antiz.

S lepší přístupností světa jejich vlastní zkušenosti, než pasivní spotřebitelé zpráv v minulosti, žádá veřejnost od reportérů větší angažovanost a spoluúčast, než dříve. Sociální média jsou plná materiálu, který obsahuje více grafiky a je bezprostředněji emocionální, než mainstreamová média, přinejmenším v Británii. Zpravodajské organizace odpovídají jiným způsobem editace materiálu shromážděného neprofesionály, stejně jako novými způsoby vyprávění.

Ale Snowova výzva na YouTube nesla implicitní sdělení, které znamená větší ohrožení, přinejmenším pro televizní zprávy, než Fraserova výzva k psaní emocionálních reportáží. Domníval se, že tuto výzvu může přednést jedině online, neboť by mohla protiřečit pravidlům nestrannosti zpravodajských programů. Připomínala homilie používané televizními legendami jako Walter Cronkite na konci nočních zpráv v USA. Ty mohly být vysoce dogmatické, zejména během vietnamské války, a překračovat hranice doktríny férovosti, která v té době regulovala americké vysílání, podobně, jako britská pravidla nestrannosti.

Zrušení doktríny nestrannosti Ronaldem Reaganem přispělo k významnému oslabení televizních zpráv v USA a uvolnilo cestu záplavě nevědomosti - což je užitečným varováním pro ty, kdo zde vedou kampaň za zrušení pravidel nestrannosti, aby motivovali reportéry k větší míře emocionální angažovanosti.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3600

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2014