Západní novináři stále milují "morální křižácká tažení". Politici naštěstí už tolik ne

4. 8. 2014 / Karel Dolejší

Aniž by kdokoliv vydával současnou západní politiku vůči Rusku za optimální, stojí za to ji srovnat s přístupem, jaký část aktivistických novinářů právě prosazuje vůči Izraeli. Přinejmenším proto, že srovnání ukáže, jak se západní žurnalistika - na rozdíl od politiky - od dob "morálních křižáckých tažení" proti Srbsku či Libyi vůbec nikam neposunula. Ba naopak, klesá do téhož bahna stále níže.

Ať už sankce uvalené na Rusko za poloficiální intervenci na Ukrajině hodnotíme jakkoliv, toto není politika formulovaná v absolutních, rádobyteologických termínech. Když americký prezident Obama oznamoval poslední kolo sankcí, odmítl interpretaci, že jde o novou studenou válku. Naopak zdůraznil, že pro Rusko je stále otevřena cesta zpět ke vzájemně výhodné spolupráci, ale záleží to na přístupu vůči (pro)ruským separatistům na Ukrajině. Podobně variantně je formulován britský koncepční dokument, o němž bude na podzim jednat NATO.

Srovnejme tedy přístup k porušování mezinárodního práva Ruskem s tím, co prosazují aktivističtí novináři stavící se na stranu Hamasu vůči Izraeli, který provedl invazi v Gaze. Otevřete ráno typické západní noviny a čtete tam výlev politika X nebo novináře Y poukazující na bezprecedentnost anexe Krymu a vyzývající k pohnání ruského prezidenta před mezinárodní soud? Sotva. Zde se prosazuje podstatně pragmatičtější politika a absolutizující terminologie se vyskytuje jen u zvláště disponovaných jedinců velmi vzácné krevní skupiny Š(tětina).

Oproti tomu Izrael je nyní zcela rutinně představován coby absolutní zlo. A co více, typicky se nerozlišuje mezi postoji jistě evropskému oku nepříjemné, ale na izraelské poměry stále ještě bohužel umírněné vlády, a naprostými extrémisty, kteří v probíhající krizi sbírají politické body. Podobně, jako svého času jazyk propagandy nečinil rozdílu mezi Slobodanem Miloševičem a Radovanem Karadžičem. Výsledek je znám. Ten, kdo byl tak jako tak označován za ďábla a za to v jazyce politické teologie systematicky pranýřován, nakonec opravdu rozpoutal peklo. Nezbyla mu totiž jiná možnost.

Člověku se západoevropským vkusem a hodnotami se nemusí vůbec líbit Vladimir Putin, to však ještě neznamená pustit ze zřetele možnost, že podle "osvědčeného" receptu morálních křižáckých výprav by se i osoba mnohem extrémnéjších názorů mohla stát prezidentem Ruska zahnaného do naprosté izolace a označeného teologickým cejchem za absolutní zlo. Co však, zdá se, je chápáno v případě Ruska, v případě Izraele chápáno zatím není. Hysterie některých novinářů stižených nedostatkem politické předvídavosti a imaginace svědčí o neschopnosti představit si zcela reálnou situaci, v níž příští válku v Gaze povede plnokrevná izraelská ultrapravicová vláda (jak na to upozornil Štěpán Steiger) - a povede ji vskutku genocidním způsobem, aniž by svět disponoval nástroji, jak v tom jadernému Izraeli zabránit.

Kdykoliv v politice začínají převládat emoce a kdykoliv se přechází k jazyku morálních tribunálů, můžete se vsadit, že je od něčeho důležitého odváděna pozornost. Za absolutní zlo označují Putina leda ti, kdo zcela popírají vliv ultrapravice na ukrajinskou politiku a hodlají mobilizovat veřejnost do morálního křižáckého tažení za cenu vědomého vyretušování chyb a prohřešků "vlastní" strany. Izraeložroutství se ale od rusožroutství ničím podstatným neliší. V jeho stínu, přikryta aureolou falešného a výrazně sebestředného pocitu morální nadřazenosti, se skrývá Evropa, jejímiž ulicemi právě procházejí islamisté ruku v ruce s neonacisty a vyzývají k odeslání Židů do plynu.

0
Vytisknout
4919

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2014