Je Irák odsouzený ke smrti? ... země Tisíce utrpení

4. 8. 2014 / Faisal Ismail

Dramatický ozbrojený konflikt v Iráku, který vypukl po 9. červnu tohoto roku, se stal bezpochyby středem pozornosti zainteresovaného mezinárodního společenství. Tohoto "dne hanby" se vládní armáda záhadně zhroutila před ofenzivou povstalců. Další vývoj je obecně znám. Stručně řečeno: pád druhého největšího města Iráku Mosul dne 10.6.2014, vyhlášení Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL) na severu a západu země a posléze vyhlášení Islámského státu -- Chalífátu.

Pravda o ozbrojených operacích -- to, jak počaly, odehrály se a vyústily rychlým a drtivým vítězstvím povstalců -- ještě nevyšla na světlo celá. Nicméně lze jen těžko uvěřit, že by zpravodajské služby světových mocností, regionálních států, úzký okruh centrální vládní moci v Bagdádu a rovněž regionální vláda v Kurdistánu nevěděly nic o přípravách povstalců v terénu a o jejich chystaných plánech.

Kdo jsou ti ozbrojenci?

Většina světových sdělovacích prostředků, stejně jako převážná část zahraničních politiků, prezentují ozbrojence jako rebely z řad teroristických organizací (Islámský stát, ISIL, Al-Kajda), či jako další radikální sunnitské rebely. Nutno konstatovat, že složení povstalců je různorodé. Nicméně příslušníci teroristických organizací tvoří -- navzdory propagandě -- jen menší počet vůči všem ostatním protivládním povstaleckým oddílům. Ostatní protivládní oddíly operující v terénu jsou samostatná -- čistě irácká -- uskupení, a jsou to:

- sunnitské podzemní ozbrojené oddíly, které bojovaly proti okupačním americkým jednotkám (uvádí se pět až šest seskupení),

- řada zbylých příslušníků bývalé irácké armády, která byla po invazi rozpuštěna americkým rozhodnutím,

- a sunnitští povstalci místních klanů a rodů ze severu a západu země.

Dodnes nebyly zaznamenány žádné zprávy o ozbrojeném střetnutí mezi uvedenými seskupeními a rebely Islámského státu (podobně jako je tomu v Sýrii). Avšak je nezbytné zároveň podotknout, že Islámský stát nebude pro tato irácká ozbrojená seskupení přijatelný a jejich mlčení se zdá být taktické či nucené. (Těsně před publikací tohoto článku přináší sdělovací prostředky určité zprávy o ozbrojených střetnutích v Mosulu mezi rebely Islámského státu a příslušníky tzv. Naqshbandi armády. Naqshbandi armáda neboli Armáda bojovníků Naqshbandiho řádu je protivládní povstalecké pro-bassistické a islamisticky orientované seskupení.)

Jedním z hlavních rysů probíhajícího konfliktu je skutečnost, že válčící strany, především pak vládní a provládní strany i Islámský stát, neberou ohled na žádné světské ani boží zákony, ani na žádná pravidla. Žádné meze vzájemného ani totálního ničení neexistují! Lidská práva jsou zašlapána do země. Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti jsou na denním pořádku. Není proto divu, že nemalá část světového veřejného mínění cítí (stejně jako v případě Sýrie) odcizení od této mizérie a chová se vůči stávající tragédii rezervovaně.

Díky mediální nepřehlednosti poměrů a barbarskému rázu bojů se situace navenek jeví, jakoby se jednalo o válku všech proti všem. Anebo o válku náboženskou -- ve jménu stvořitele. Anebo o válku zla proti zlu, ... "A nás se to vlastně netýká" takový je účelový postoj některých zahraničních státníků.

Nový Irák (politický termín, který přeneseně vznikl po invazi v roce 2003) a celý nově vzniklý politický systém byl postaven na -- doslovně nevyhlášené, ale v praxi stoprocentně uplatňované -- "zásadě iráckých komponentů". Tato zásada, jejíž podstatu americká administrativa propagovala již před okupací, deklaruje, že Irák tvoří jakési společenství tří autonomních komponentů: Šíité, sunnité a Kurdové. Vedle těchto tří hlavních komponentů pak ještě existují další vedlejší národnostní a etnické menšiny.

Dle tohoto postulátu irácký lid netvoří integrovanou společnost tedy kompaktní subjekt. Irácký lid postrádá dle tohoto postulátu jedinečnou identitu. Dnešní zeměpisný Irák, který vznikl historicky po první světové válce (v souladu s tajným plánem Sykesovy-Picotovy dohody z roku 1916), je uměle vytvořený stát se vším, co k tomu patří. Sektářsky smýšlející politická reprezentace (jak šíité tak sunnité), Kurdové a fanatičtí lídři národnostních a etnických menšin, přijímali tuto tezi a ztotožnili se s ní. Každá ze zúčastněných stran vycházela přitom z vlastních motivů, záměrů a spekulací. Každá strana viděla v tomto "ideálu" příležitost k dosažení svých mocenských cílů -- ať osobních, stranických, sektářských či etnických. Ovšem v "zásadě komponentů" spočívala především ideologická základna americké politické strategie v Iráku.

Všechen tzv. "politický proces" -- doslova uměle a účelově vykonstruovaný po okupaci země v roce 2003 -- vychází z tohoto pojetí a probíhá v duchu této politické doktríny. Současný politický systém, stejně jako dnešní státní struktura (lze-li v této chvíli vůbec mluvit o státní struktuře) postrádá celonárodní charakter a občanskou identitu jako takovou.

"Irácký lid" či "irácká společnost" byly v americkém okupačním politickém slovníku nepopsané termíny -- jejich místo bylo ve vakátu. Podobně i dnes mají v politickém slovníku vládnoucích sektářských stran veličiny jako "vlast", "stát" a "nejvyšší národní zájmy" -- jemně řečeno -- plovoucí místo. Stávající politický proces nelze označit jinak než sektářský politický proces.

Jako zářivý příklad politické sektářské praxe uveďme rozdělení vrcholných státních postů -- předseda parlamentu, premiér a prezident -- mezi "komponenty". Právě v těchto dnech (již třetí čtyřleté volební období) je znovu uplatňován stejný klíč: předseda parlamentu musí být sunnita, jeden zástupce šíita a druhý Kurd, premiér musí být šíita, jeden vicepremiér sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident sunnita a druhý šíita. Kouzelný klíč musí ještě navíc dodržet další nezbytnou podmínku, a sice rozporcování postů obsazených určitým "komponentem" mezi politickými stranami a hnutími, které daný "komponent" reprezentují. Liberálové, nezávislí a všichni, kteří nejsou zařazeni do těchto tří kategorií, nemají žádnou šanci. Nepatřit totiž do řešení této účelové sektářské "rovnice devátého stupně".

Takovou politickou karikaturu nelze nikde jinde než v novodobém Iráku ani vygooglovat! Nicméně tento důmyslný patent "etnicko-sektářské spravedlnosti" odpovídá de facto společenskému vědomí svých hráčů.

Všeobecně známým je rovněž selektivní výběr příslušníků novodobé irácké armády a její složení. Obecně platí "vstup zakázán" pro sunnitské obyvatelstvo a "vstup povolen" pro pro-vládní loajální šíitské obyvatelstvo a pro militantní sektářské milice. Není divu, že tato novodobá irácká armáda se často označuje v médiích jako sektářská armáda, vládní armáda či armáda premiéra Al-Malikiho.

Sektářský politický systém, vykonstruovaný po okupaci země, je jednoduše řečeno nefunkční. Irák se stal knižním příkladem nezdařilého a života neschopného státu. A to i přes jeho obrovské národní bohatství, především ohromné příjmy z těžby ropy. Stávající sektářský režim je politicky, ekonomicky a společensky mimo provoz. Navíc tento anti-sekulární režim vzhlíží kulturně i civilizačně k středověkým hodnotám a praktikám.

Sunnité (a do jisté míry i Kurdové) vnímají centrální moc v Bagdádu -- ztělesněnou především v osobě premiéra a jeho úzkého mocenského aparátu -- jako monstrum. Současný pseudo-stát vnímají jako provokativní, agresivní a nepřátelský subjekt. Obzvlášť sunnité považují centrální moc v Bagdádu za nástroj státního teroru proti sunnitskému obyvatelstvu, ale i proti části šíitského obyvatelstva. A to je hlavní důvod, proč většina sunnitského obyvatelstva nestojí v probíhajícím konfliktu na straně vládní armády či na straně tzv. armády dobrovolníků. (Armáda dobrovolníků jsou šíitské ozbrojené oddíly. Její vznik byl iniciován iráckým premiérem po událostech dne 9. června opírajíce se o fatwu (právní dobrozdání), kterou vydal jeho Eminence nejvyšší ajatolláh v posvátném městě Nadžaf.)

Co se týče lidového veřejného mínění irácké společnosti na některé zajímavé speciality iráckého mocenského establishmentu (po okupaci v roce 2003), pak mnohé jistě nejsou prezentovány nejen české, ale ani světové, zainteresované veřejnosti.

1. Politický profil

Politický profil irácké sektářské vrcholné reprezentace trvale dosvědčuje osobní selhání, vlastní neschopnost a nekompetentnost. Tato reprezentace postrádá atribut státotvornosti; místo vybudování institucionálního státu vybudovala roztroušený sektářský pseudo-stát. Vládní mocenská struktura trvale prokazuje, že neumí žádnou životní oblast země spravovat. Její manažerský výkon a potenciál je téměř nulový. Politické jednání je postaven na principu přemožitel versus přemožený (kdysi původně beduínský životní styl) a na "umění likvidace" politických rivalů.

2. Politická etika

Politická etika irácké sektářské vrcholné reprezentace je asociální. Právě tato skutečnost je důvodem rozpadu soustavy mravních hodnot, zásad a norem; rozpad, který očividně zmítá iráckou společnost po okupaci. Počátky tohoto hrůzného jevu se sice projevily v době okupační nadvlády a rovněž předtím za diktátorského režimu, ale za totální rozpad společenských hodnot nese zodpovědnost morální praxe novodobého režimu po okupaci.

3. Kulturní povědomí

Politická sektářská vrcholná reprezentace je civilizačně negramotná. Vyzná se sice v arabském a islámském světě, avšak její znalost evropské a americké mysli, mentality a sociálních hodnot je velmi povrchní.

4. Halál

Irácká mocenská reprezentace nebere rozkrádání veřejných financí a korupci jako hřích či jako těžký právní zločin. Pro ni, vzhledem k nynějším okolnostem prosazení vlády, jde o nedílnou součást přítomného života, a tato věc je věcí halál (tedy košer).

Obraz dnešního Iráku je vskutku žalostný. Země se nachází, po naprostém fiasku americko-britské okupace, v totální destabilizaci. Všudypřítomný chaos vládne ve všech sférách života. Kolébka krásných pohádek Tisíce a jedné noci se proměnila v zemi Tisíce utrpení.

Sektářský režim v Iráku se stále brodí v bahně. Vládne mocenský řád "tisíce a jednoho sultána". Jeden a tentýž sultán -- předseda irácké vlády -- reprodukuje životní bolesti, které mají Iráčané v živé paměti. Irácký lid, který tolik trpěl za diktatury Saddama Hussaina, trpí dnes neméně a navíc ztrácí i naději v lepší zítřek.

Jen těžko lze předvídat další vývoj a osud Iráku. Depresivní otázka zní: Kam až tento záhubný kolaps sektářského režimu zemi zatáhne? Je Irák odsouzený ke smrti?

0
Vytisknout
4050

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2014