Není morálních elit, aneb Když červ pochybností hladoví...

31. 7. 2014 / Marek Řezanka

V případě, že se řinčí zbraněmi a volá se do zbroje, lze v době "mediální dezinformace" očekávat, že se média postaví na stranu toho, kdo usiluje o rozpoutání války za každou cenu.

Specifičnost českého mediálního mainstreamu potom spočívá v tom, že si líže rány z dob minulých -- a snaží se "dřívější chyby neopakovat". Kolikrát už jsme slyšeli, že kdyby Evropa a USA reagovaly na Hitlerův vzestup včas, mohlo se zabránit běsům druhé světové války?

Ano, mohlo, ale historie nezná "kdyby". Hitler nevzešel ze vzduchoprázdna. Kdo je příliš sražen na kolena, touží se za každou cenu postavit, třeba za cenu krve.

Od přesvědčení, že Hitlery je třeba včas zastavit, je pouze krůček k tomu hledat Hitlery novodobé. A kde jinde je mainstream, který má svět jasně rozdělen na "správné demokracie" a "zlé tyranie", může hledat, než v těch "zlých tyraniích"?

Toto zjednodušení, které neodpovídá reálnému rozdělení moci ve světě -- a nereflektuje mocenské hry -- paradoxně přispívá k vytváření klišé a mýtů, jež znemožňují věcnou diskusi a hrají na struny strachu, nenávisti a zloby.

Jiří Leschtina si všiml výzvy Adama Michnika, což ho inspirovalo k bojovnému tažení po klávesnici, aby vznikli "Červi pro Vladimira Vladimiroviče", Respekt, 30. 7. 2014).

Možná pan Leschtina žádnou válku nechce -- a pevně doufá, že svým břitkým antiputinovským jazykem dopomůže světovému míru. Těžko říct.

Podívejme se ovšem, z jakých argumentů ukoval svůj meč a z jakých zhotovil štít.

Když člověk přečte následující odstavec pana Leschtiny, div by mu (pokud nezná obsah výzvy, na niž autor odkazuje) nedal za pravdu:

"Kromě jasného a zřetelného apelu na evropské lídry má tedy text ještě další důležitý motiv. Varuje před tradiční nectností vzdělanců až příliš dlouho přihlížet nástupu destruktivních sil, zachovávat okázalé mlčení v okamžicích, kdy je jejich mravní povinností burcovat veřejné mínění. A křičet jako ty příslovečné husy, když zachraňovaly svým kejháním obránce starověkého Říma před galskými útočníky."

Jistě, tradiční nectností takzvaných vzdělanců je i přehlížení destruktivních sil. Jak je jinak možné, že USA bez mandátu OSN mohly beztrestně napadnout Irák na základě argumentů, jež by byly samy o sobě k vedení války sporné, nehledě k tomu, že byly nepravdivé? Jak je jinak možné, že nikdo nehnal jejich politické představitele k zodpovědnosti, když bylo jejich vojáky sestřeleno íránské dopravní letadlo?

Jenže toto autor svým odstavcem na mysli neměl, i když právě tato slova by výše popsaný stav věcí vystihovala.

K zamyšlení vybízí též následující odstavec pana Leschtiny.

"Situace tak připomíná třicátá léta, kdy Karel Čapek napsal ve své úvaze o roli vzdělanců v právě probíhající politické tragédii: "Selže-li vzdělanost, nepřijde ke slovu "průměrný" člověk, prostý a řádný muž, sedlák, dělník, řemeslník se svým normálním rozumem a mravním zákoníkem, nýbrž se přihlásí k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný, který začne dělat z kulturního světa paseku.""

Je zvláštní, jak se k odkazu Karla Čapka může vlastně přihlásit kde kdo. Klidně i někdo, na něhož byl kritický pohled významného československého spisovatele a žurnalisty namířen. Nejsme my, občané České republiky, v posledních letech svědky hlubokého úpadku naší vzdělanosti, zejména co se týká obecného historického rozhledu? Netrpíme absencí kritického myšlení?

Od obecných úvah přechází pan Leschtina ke konkrétnímu pojmenování "zla".

"Za mlčení intelektuálské obce se derou na povrch nejspodnější politické proudy, přejímají a šíří Putinovu propagandu goebbelsovského ražení.  Ty napravo se stékají u bývalého prezidenta a nalevo kolem někdejšího sociálně demokratického senátora. A co mají společné, to je zášť vůči všemu demokratickému a občanskému nejen v naší zemi, ale na celém Západě. A zároveň pochopení, ne-li, obdiv ke všemu autoritářskému, cézaropapistickému a imperiálnímu v Rusku."

Takzvaná intelektuálská obec v našich zeměpisných šířkách až na výjimky skutečně mlčí. Mlčí nebo se nechá unášet proudem a po vzoru pana Leschtiny zdůrazňuje svou uvědomělost. Bývalým prezidentem má pan Leschtina zjevně na mysli Václava Klause, někdejším sociálně demokratickým senátorem patrně Jiřího Vyvadila (senátorem byl v letech 1996-2000). Vystačil si tak se dvěma nálepkami na všechny, kdo nesouhlasí s politikou USA (nejnověji v případě Ukrajiny). To je ale velmi povrchní a nedbalý rozbor názorových směrů, s nimiž se pan Leschtina ani nepokouší polemizovat. Jenom se od nich štítivě odtáhne. Kam by asi zařadil komentátora Simona Jenkinse či bývalého kongresmana USA, Rona Paula (např ZDE)?

Právě neschopností vymanit se z modelu nálepek dokazují Leschtina a jemu podobní, jak je možné že selhávají ti, kteří mají varovat a jít příkladem.

Nakonec se uchýlí k argumentům, jež se navzájem vylučují.

"Tím spíš ale nelze pochopit mlčení dnešní Evropy vůči Putinově protiprávní agresivní válce, kterou odůvodňuje nehoráznými lžemi. Vždyť nejen z poslední války světové, ale i po konfliktu v Jugoslávii nás provází historické vědomí, že právě takové války probouzí v lidech to nejhorší a mohou se dopustit strašných zvěrstev. A sestřelení letadla s nevinnými oběťmi na palubě patří už do kategorie válečných zločinů."

Ano, války jsou tím nejhorším, co jsou lidé na sebe schopni vymyslet. Jak ovšem může někdo, kdo odsuzuje Miloševiće za to, že nechtěl dopustit dělení své země i za cenu občanské války (to je navíc velké zjednodušení celého konfliktu), podporovat Porošenka v úplně tom samém jednání?

Pokud jednou někoho napadneme -- a podruhé za to samé druhého podpoříme -- nelze mluvit o nějakých pevných zásadách. Jsme potom nuceni hledat klíč jiný, a to ideologický. Klíč, který nezajímá, jaká vrata otevře či uzavře, ale co může z otočení v klíčové dírce vytěžit.

Pokud nechceme spustit běs válečného vraždění, jenom těžko můžeme současně přilévat olej do ohně a stupňovat požadavky, o nichž předem víme, že je ještě vygradujeme.

Pan Leschtina je přesvědčen, že Putin nehájí žádnou ideologii. Že je pouze jakousi neřízenou střelou, snad desperátem divokého východu.

Faktem ale je, že ať je Putin, jakým chce, je rozumově uvažujícím pragmatikem (na rozdíl třeba od svého předchůdce Jelcina, od něhož si Západ sliboval, že Rusko totálně rozloží a pomůže USA v nabytí jednoznačné hegemonie. Nestalo se.).

"Na rozdíl od svých předchůdců Lenina a Stalina nedisponuje Putin ideologií, která by měla emocionální a intelektuální přitažlivost, jakou měl ve svých začátcích marxismus a leninismus pro některé evropské intelektuály. Putin vlastně nemá žádnou ideologii, jen silně vyvinutý pud sebezáchovy, který ho žene do války, protože se bojí konce, jenž před jeho užaslýma očima připravily revoltující ukrajinské davy autoritáři Janukovyčovi."

Takže Putin nehájí zájmy žádných kruhů? Proč potom se sankce západních zemí zaměřují na vlivné oligarchy? Proč Západ na Putina nevyvíjel tlak, že jeho země potřebuje sociální reformy? Nebylo to náhodou proto, že se Rusko vydalo na cestu neoliberalismu -- a spolu s Čínou se dostaly do čela stávajícího stadia kapitalismu? Nežene do války pud sebezáchovy (nebo sebezničení?) spíše po uši zadlužené a na Číně závislé USA, konkrétně určité zdejší mocenské kruhy?

Revoltující ukrajinské davy by jakákoli vláda USA -- pokud by to byly davy na jejím území -- rázně zpacifikovala. Nelze totiž zapomínat, že na Ukrajině došlo k puči a k uznání nikým nevolené vlády. Eskalace situace následovala potom -- až do podoby stávající občanské války.

Pokud se chceme dobrat toho, co se před našima očima odehrává, nemůžeme se zaměřit pouze na jednoho z aktérů a jeho problémy, ale potřebujeme rozebrat situaci všech tří -- v našem případě USA, Ruska a Číny.

Michnikova výzva mj. poukazuje na špatnou sociální úroveň lidí v Rusku. Sociální podmínky v různých částech Ruska jsou skutečně bídné. Podobně jako v Číně narazíme na propastné ekonomické a sociální rozdíly. Jenomže lidé zde nepoznali sociální práva západoevropského welfare state. Teprve někteří z nich přicházejí na chuť tomu, co by mohli požadovat. Čína tak ročně zažívá celou řadu vážných sociálních rebelií.

To lidé v USA byli zvyklí na jiný standard. Standard vykoupený vlivem v řadě zemí světa (na úkor těchto zemí). Čím byla Monroeova doktrína jiným než virtuální anexí latinskoamerického kontinentu, kde USA uplatňovaly svůj vliv a kde svrhávaly vlády, jež se jim nehodily? Monroeova doktrína je mrtva. Střední vrstvy v USA zažívají sociální pád -- a je úplně jedno, že si ve srovnání s mnohými Rusy stále žijí královsky. Boří se jim jejich sen. Přicházejí o své domovy (hypoteční krize), o práci, o smysl své existence.

Pokud se ptáme, kdo by případně mohl z případného konfliktu USA a Ruska vytěžit nejvíce, nabízí se Čína. Čína, která se potýká s celou řadou problémů -- a která je zároveň neoliberálním hegemonem. Leaderem stávající fáze kapitalismu. Rusko je zvyklé ve válkách krvácet -- a proto války neprohrává. Nejzranitelnější jsou v tomto směru USA, kde je veřejnost již unavena řadou vlekoucích se konfliktů, které k žádnému mírovému cíli nespějí. Občané zde nejsou ochotni umírat za zájmy zbrojařských a jiných lobby. Americká společnost vře.

Zatímco USA tlačí na ruské oligarchy, aby se zbavili Putina, tlačí nadnárodní korporace představitele USA k "jestřábí" politice vůči Rusku. Samozřejmě s vidinou svých zisků.

Působí poněkud směšně, když americký Kongres posvětí další a další zbraně pro Izrael, aby zabíjení v Gaze dostalo zelenou -- a Rusko je oktrojováno za to, že má na hranicích se zemí, kde zuří občanská válka, jež se do Ruska může přelít, své vojenské síly.

Klademe si vůbec otázku, nakolik bude svět mírovější a bezpečnější, když se zbavíme Putina? Stal se snad lepším, když byl popraven S. Husajn? Nebo když byl zavražděn M. Kaddáfí?

Putin se zatím chová naprosto pragmaticky a racionálně. V Rusku jsou však různé síly -- a nemůžeme přehlížet jeho fašistické kruhy. Dostane-li se Rusko pod tlak -- a padne-li Putin, je pouze otázkou času, kdy se do jeho vedení dostane skutečný "druhý Hitler", který je v posledním roce skloňován snad ve všech pádech. Zato by pak ale nemohli občané Ruska -- ale ti, kteří svým tlakem vyvolali podmínky pro něco podobného.

Je až symbolické, že v těchto dnech zemřel poslední člen posádky amerického letadla B-29 Enola Gay, které 6. srpna 1945 svrhlo atomovou bombu na japonské město Hirošimu. Doufejme, že nezvoláme, "král je mrtev, ať žije král" -- a nebudeme mít před očima nové Hirošimy.

Zbrojní průmysl, který má nové a nové zakázky, tu na zbraně do Iráku, tu do Izraele si může pouze mnout ruce.

Leschtinové by světu prospěli, pokud by méně slovně bombardovali -- a více se zamýšleli nad tím, co shazují na hlavy svých čtenářů. Nehrozí snad sice, že by je svými články zabili, ale mohou v nich zabít schopnost pověstného "selského zdravého rozumu". Útočí na jejich city a zamlžují jejich rozumové schopnosti.

Člověk, který informuje nebo komentuje, by měl nejspíš vědět více než průměrný čtenář jeho článku. Měl by být schopen hlubší kritiky a racionálnějšího rozboru. Jinak vlastně není potřeba, protože úsudku na základě nějakých pocitů a kusých poznatků je schopen téměř každý.

Nezbývá než si postesknout, že ani od studentstva (jež často nezná ani triviální historická fakta), ani od umělců (kteří jsou z větší části nedílnou oporou mocných a touží po poklepání po zádech a hlavně po plné misce bez ohledu na cenu, jíž je vykoupena), ani od pseudointeligence, jíž jde především o společenskou prestiž, nelze očekávat žádné vzepření se dravému proudu. Všechny tyto složky s ním pokojně poplynou. Pokud čekáme, že nás podepřou nějaké morální elity, zhroutíme se. Červíček pochybností, jehož hlodání nás někdy může zachránit před těmi největšími maléry, totiž v našich zeměpisných šířkách hladoví. Na úkor přesycené jistoty ohledně toho, co je vrcholně demokratické, a co musí být zničeno. Je doba novodobých Porciů Cato a Kartág. A to nevěstí nic dobrého. Pro nikoho z nás.

Dovětek: Není nad to občas zalistovat knihou, která vznikla někdy před 80 lety, která však mluví, jako by byla psaná dnes. Pro připomenutí zde uvádím několik bajek z Čapkovy knihy: Bajky a podpovídky:

Imperialista: Rovnováha sil, to je, když my máme převahu (1936)

Diplomacie: My sice odsuzujeme násilí, ale jsme ochotni dodávat zbraně (1936)

Šlechetný vítěz: Já se nemstím. Když jsem ho odstřelil, odpustil jsem mu, že se bránil (1934)

Občanská válka: Jen do nich palte! Legální je ta strana, která má kanóny (1934)

Kapitalismus: Já to nedělám pro sebe, ale pro peníze (1934)

Řeč k vojákům: Neříká se i lidé na druhé straně. Říká se buď nepřátelé nebo zločinci (1934)

Gangster: Pane, kdybyste se bránil, byl bych nucen to považovat za nepřívětivé jednání (1937)

Mír: My válku nechceme. Proti slabším stačí trestná výprava (1937)

Zpráva: Naše letectvo bombardovalo s pronikavým úspěchem nepřátelské síly. Byl zabit jeden voják, sedmdesát žen a sto dětí (1937)

Žádná válka: Důkaz, že opravdu nechceme válku: bojujeme bez vypovězení války (1937)

0
Vytisknout
5729

Diskuse

Obsah vydání | 1. 8. 2014