O mrtvých dětech v Gaze

31. 7. 2014

< Mrtvola dítěte v nemocnici v Gaze. Byl to jen jeden člověk z 0,0661% obyvatel, tak co, že? A byl to jenom muslim...

Tato válka v Gaze není první válkou, z níž píšu reportáže, není to ani první válka v Gaze, z níž píšu reportáže, konstatuje reportérka Agence France Press Sara Hussein. Byla jsem v zemích, jako je Sýrie a Libye a viděla jsem tam hrůzy, které jsou normální při ozbrojeném konfliktu, a viděla jsem mrtvé děti i dříve, ale nikdo tak jako během této války v Gaze. Nikdy tolik dětí, nikdy tak často.

Všichni milují své děti a v Gaze je to stejné. Avšak tady vládne vůči dětem mimořádná veřejná láskyplnost, hrdost, kterou neumenšují pocity intimity nebo skromnosti. Všichni vám pořád chtějí ukazovat fotografie svých dětí. Muži vytahují své mobily dokonce ještě častěji než ženy. Viděla jsem už fotografie dětí většiny zaměstnanců v mém hotelu. Moje oblíbená recepční Ayman má dvě dcery, jedna z nichž má světlé vlasy a světlé oči, usměvavý vousatý správce Mahmud má tři syny, včetně nejmladšího, který je, jak mi říká se směsicí hrdosti a mírných rozpaků "tak hezký jako holka".

V Gaze jsou děti všude. Hromadí se kolem vás v uprchlických táborech a ve školách, které provozuje úřad OSN UNRWA, kde vyhledalo nyní útočiště více než 160 000 osob poté, co uprchly ze svých domovů. Některé ty děti jsou odvážné a zkoumavé, napřahují ruku a chtějí vám ji podat, ptají se, jak se jmenujete, ptají se na vaši rodinu, na vaši zemi. Dvě sestry v Gaza City prohledaly mou kabelku a hledaly v ní něco na hraní, pak si se mnou plácaly dlaněmi.

Jiné děti jsou tiché způsobem, který naznačuje něco víc než osobnostní rys. V téže škole malá holčička s velkýma očima a zrzavými vlasy napřáhla ke mně ruku, ale namísto, aby jí potřásla, prostě se mě začala držet. Řekla mi, že se jmenuje Jasmínka, ale víc už nepověděla. Chodila za mnou po škole, jak jsem tam dělala rozhovory, a pak přišla a sedla si vedle mě, když jsem ve stínu čekala na tiskovou konferenci. Nechtěla mluvit, jen sedět tiše po mé straně.

V márnici

V márnici v nemocnici Šifa v Gaza City viděli zaměstnanci už desítky mrtvých dětí. Byl v tom stoicismus, v tom způsobu, jak omývali mrtvoly tří dětí - Afnana, Jihada a Wissama Shuheiberových. Viděli rozbitá tělíčka už předtím a uvidí další, zřejmě ještě tentýž den. Jejich klinické chování bylo ve velkém protikladu s otevřenou bolestí na tváři příbyzných mrtvých dětí.

Tyto tři děti - bratři Jihad a Wissam a jejich bratranec Afnan - si hráli na střeše Gaza City, když jejich budovu zasáhla raketa. Byli odneseni se zraněními, ale zemřeli brzo poté. Všichni tři byli plni ran od šrapnelů, horká ocel vytrhala z jejich kůže kusy o velikosti mincí. Zuby jednoho chlapce útok roztříštil. Nejmladší z mrtvých chlapců Wissam, měl na sobě modrožluté tričko a kalhoty superhrdiny.

"Brečela jsem a dělala si poznámky"

Bylo velmi obtížné zůstat v márnici v klidu, zatímco zaměstnanci pobíhali kolem tří dětí a čtvrtého, který sem byl přesunut poté, co v nemocnici zemřelo. Vešla jsem do márnice dříve, než vstoupila skupina novinářů a stála jsem tiše v rohu, zatímco pracovníci pracovali a tři rodinní příslušníci vyjadřovali extremní hněv a extremní bolest. Dál jsem si psala poznámky a dívala jsem se, ale při tom jsem brečela. A když jsem o tom psala později, brečela jsem znovu.

Děti z rodiny Shuhaiberových nebyli jediné děti, které byly usmrceny, když si v Gaze hrály. 16. července jsem odesílala ve svém hotelu svou reportáž, když mě přiměl výbuch, abych vyběhla ven. Dorazila jsem na terasu hotelu a viděla jsem, jak v panice běží na pláži skupina dětí směrem k nám. Jak utíkaly, izraelská armáda na ně vypálila další granát. Několika z nich se podařilo najít útočiště v hotelu, kde se zaměstnanci a novináři snažili utěšit zděšené děti a ošetřit zraněné. Nejméně tři děti byly zraněny. S dvěma dalšími novináři jsem se snažila pomoci chlapci, který měl šrapnel v prsou. Když panika skončila, podlaha hotelové terasy byla plná krve a kousků obvazů.

Pro tyto incidenty není žádný poslední odstavec, ani žádný šťastný konec. Ale zažila jsem okamžik, který byl kontrastem, v domově jednoho z našich vynikajících reportérů v Gaze, Adela Zaanouna. Zasedli jsme k večeři a trval na tom, abych pochovala jeho dvouměsíční dvojčata, Adama a Almu.

Byli tak malí a růžoví a křičeli a mlátili pěstičkami. Byli tak naprosto naživu, že přiměli všechny lidi v místnosti, aby se usmívali.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
5660

Diskuse

Obsah vydání | 1. 8. 2014