O masmediálním satanismu

2. 8. 2014 / Karel Dolejší

Nebudu psát o skutečných satanistech, o nichž toho zase tolik nevím (a nemám popravdě potřebu se dozvídat více); ale o lidové představě satanismu, která je velmi rozšířená a která se přitom značně podobá způsobu, jakým dnes tolik spotřebitelů zachází s masmediálními obsahy.

Podle lidového názoru má být satanistou ten, kdo symbol, v jehož význam nevěří, jednoduše otočí vzhůru nohama a jen kvůli této mechanické operaci začne považovat za platný. Vezme křesťanský kříž, obrátí ho - a to mu už stačí k radostnému přesvědčení, že získal symbol pravdivý. Ve skutečnosti jde o ubohou parodii na intelektuální úsilí směřující k hledání pravdy. To nicméně lidovým satanistům v nejmenším nevadí.

Obdobně mnozí přistupují ke zprávám běžného zpravodajství. Pakliže se z něj dozvědí, že "A má vlastnost X", provedou s ním důvěrně známý rituál a jsou jen proto na 100% přesvědčeni, že "A má vlastnost non-X". Média prý neustále lžou a pravdu tedy získáme, pokud zprávy, jež přinášejí, postavíme na hlavu.

V minulosti se už takto postupovalo vícekrát. Když nacisté tvrdili, že "hájí západní civilizaci před ruskými hordami", okupovaní Češi dospěli k nezlomnému přesvědčení, že stalinismus musí být rájem na zemi. Četná očitá svědectví o skutečném (ne)fungování stalinského systému, která protektorátní média přinášela vedle oficiální propagandistické vyprávěnky, nebyla brána vážně, stejně jako ke konci války tvrzení, že Stalin z českých zemí udělá kolonii. Nacistické vyprávění o SSSR bylo velice často lživé, avšak zprávy o represích, neexistující kanalizaci v nových budovách vystavovaných na odiv, vojenských chybách sovětského vedení a řadě dalších aspektů sovětské skutečnosti byly sice účelově přeháněny, nicméně obsahovaly jádro v zásadě adekvátní. Pravdu nebylo možno získat obrácením propagandy naruby.

V roce 1989 lidé ve své většině vůbec nevěřili informacím komunistických médií o vážných problémech západního kapitalismu. Zprávy o hornických protestech v Británii, rostoucí nezaměstnanosti, absurdně stupňovaných pracovních nárocích a dalších problematických stránkách konkurenčního společenského systému si opět překládali obvyklým způsobem. To co jim oficiální média předkládala v podobě pekla na zemi si představovali jako ráj. Jako obyčejně pravda byla mnohem složitější. A nenacházela se "někde uprostřed", ani neplatilo, že "komunismus" lže o sobě a o kapitalismu mluví pravdu, jak tvrdí jedna z dnes rozšířených manter.

Obhájci dnešního ruského režimu tvrdí, že Západ si údajně kompenzuje deficit legitimity hledáním nepřítele. Jako v tolika jiných případech, i zde obracejí časovou osu a vydávají důsledek za příčinu. Při pohledu nazpět lze velmi snadno zjistit, kdo se kdy začal vymezovat jako přesný opak druhého, prostřednictvím postavení jeho hodnot a norem na hlavu. Západ postupně začíná chápat putinovské Rusko jako protivníka od začátku ukrajinské krize v závěru loňského roku. Druhá strana ale žádný takový zásadní přelom prodělat nemusela. Již mnohem delší dobu se definuje prostřednictvím naprostého popření všeho, co přichází ze Západu, který jeho ideologové představují jako smrtelného nepřítele. Problém Západu není v tom, že Rusko začal považovat za protivníka. Problém je v tom, že ruské nepřátelství tak dlouho nebral, a v mnoha případech a ohledech stále nebere na vědomí. Pěstuje si falešnou představu, že s tím, kdo na nepřátelství staví svou identitu, lze neproblematicky a nekonfliktně spolupracovat. Odmítá pochopit, že v podobných případech lze postupovat jedině podle zásady "Mám stejně velký klacek, když na mě nebudeš nic zkoušet, můžeme spolu obchodovat".

Západní kapitalismus je skutečně ve vážné krizi a odbouráváním sociálního státu od 70. let se u širokých vrstev obyvatelstva postupně delegitimizuje. Nastupuje logika pozdních fází civilizačního vývoje, kterou popsal britský historik Arnold Toynbee. Elity spoléhající na rutinní aplikování postupů, jež se osvědčovaly v úplně jiné historické situaci, už prakticky nikoho neinspirují. Vnitřní proletariát se jim odcizuje a začíná se ohlížet po vzorech v řadách proletariátu vnějšího. Tento proces se plíživě prosazoval velmi dlouho; Západ například již dávno ztratil vlastní hudbu a nahradila ji hudba odvozená od folklóru amerických černošských otroků. Nyní se stupňuje.

Ale jako svého času barbarští dobyvatelé nepřinesli odcizeným římským občanům žádné reálné zlepšení jejich životního údělu, ani autoritářský kapitalismus, který se teď nabízí v různě lákavých obalech, například také jako "společnost práce", není žádným reálným řešením problémů západního kapitalismu. Jde naopak o politickou formu, která za oponou vybičovaných nacionalistických vášní umožňuje maximálně vystupňovat míru vykořisťování bez ohledu na "zaplevelení" politické agendy ohledy na lidská práva a svobody.

Masmediální satanismus ale už samozřejmě celebruje černou mši za Viktora Orbána a vypráví historky o tom, kterak stateční Maďaři inspirovaní Ruskem získali "konečně" lidskou důstojnost...

0
Vytisknout
5992

Diskuse

Obsah vydání | 5. 8. 2014