Putinova hra (hlavně) na ruské šachovnici

16. 7. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

Ruská armáda se opět začala koncentrovat u hranice s Ukrajinou, odkud na teritorium Ruské federace dopadají granáty, které už připravily o život jednoho člověka a zranily dvě ženy, ruské občany. Zároveň ukrajinská strana obvinila Rusko z toho, že z jeho území došlo ke sestřelení ukrajinského letadla. Spekulace o tom, že Rusko plánuje odstřelování Ukrajiny jako odvetu (že by se inspirovalo Izraelem?), v pondělí mluvčí prezidenta Peskov odmítl s tím, že se jedná o "nesmysl". V daný moment se dá předpokládat, že Rusko se prozatím rozhodlo pro opakování dosavadní taktiky demonstrace síly, šíření nervozity a popřípadě odvádění pozornosti, které přemísťování vojáků blízko hranic v minulých měsících znamenalo. Rusko ale o klasický válečný konflikt zájem nemá už jen proto, že je v procesu zdlouhavé modernizace armády, který nutně činí její vojenské složky zranitelnější. Už nyní značně riskuje díky existenci ozbrojeného konfliktu podél vlastní hranice.

Není pochyb o tom, že Rusko je po celou dobu přítomno ve vnitřním ukrajinském konfliktu a že ukrajinské povstalce zřejmě podporuje nejenom rétoricky a symbolicky, ale i materiálně. Je také jasné, že ruská přítomnost měla v určité části ukrajinského obyvatelstva podporu na jihovýchodě země, která ale od počátku neumožňovala Kremlu nic jiného než vměšování a už vůbec ne realizaci krymského scénáře. Není ovšem vůbec jasné, do jaké míry má Moskva povstalce pod kontrolou a dokáže je v nepřehledném terénu kontrolovat a koordinovat. K tomu je poměrně očividné, že cíle Kremlu a domácích separatistů se rozcházejí.

Putin a jeho tým hrají poměrně uváženě a nepochybně udělali několik vstřícných kroků vůči Ukrajině a Západu. Vstřícnost je ve světě zahraniční politiky a soupeření vždy strategická. Rusko uznalo výsledky prezidentských voleb a legitimitu Petro Porošenka, i když události, které k volbám vedly, Rusko považovalo za puč a volby se nemohly konat všude. Umožnilo tak alespoň nějakou formu vyjednávání a komunikace mezi všemi stranami. Dále Rusko neposkytlo oficiální uznání samozvaným východoukrajinským republikám, což ukazuje podle mého názoru na to, že jejich neoficiální ruská podpora je jenom taktickou záležitostí v širší strategii. Rusko nijak vojensky neodpovědělo na volání o pomoc (tj. zvaní ruské armády) z východu Ukrajiny i přes rétoriku o "ruském světě" a Putin symbolicky přišel o svoje právo poslat ruské vojáky mimo hranice RF. Za to si Putin vysloužil značnou kritiku separatistů. Omezilo se na informační válku, diplomatické protesty, opakovanou demonstraci síly v podobě umístění armády v blízkosti hranic, silovou rétoriku, provokace, nátlak a neoficiální (rozsahem nejasnou a podléhající informační válce) podporu separatistů přímo na území Ukrajiny. Součástí jeho strategie je zcela logicky nedostat se do izolace a udržet míru sankcí proti Rusku na uříditelné rovině, i když situace vzájemné ekonomické závislosti v rámci Evropy hraje Rusku do karet od začátku.

Je pravděpodobné, že se o vojenském řešení, které mezitím ale ztratilo podporu ruské veřejnosti, se v Kremlu zvažuje nebo zvažovalo v rámci frakčních zájmů ruské elity. Jenže vojenské řešení by neodpovídalo Putinově politickému stylu, který nad míru neriskuje, i když zcela očividně improvizuje, reaguje (tj. přeskupuje se) podle dané situace a musí vyvažovat frakční tlaky. Důležité je si ale uvědomit, že ruská zahraniční politika se dostala díky vnitřním okolnostem víc než kdy jindy do vleku politiky domácí.

Rusko svojí politikou na Ukrajině jednak vidí v kontextu vlastního regionálního projektu Euroasijské unie, který je považován za klíčové dílo Putinova třetího prezidentského období a v kontextu doktríny o "ruském světě". Zároveň se tu ale jedná o reakci na hrozbu vývozu "barevné revoluce" do Ruska a strategické blokování dalšího rozšiřování NATO. Tyto tři body jsou přítomny v Putinově jednání po celou dobu krize a všechny mají podstatné vnitropolitické vazby. Diplomatická ofenzíva v oblasti partnerství s Čínou a zemí BRICS přichází spíš jako důsledek nově vznikající situace, i když jako možnost se formovala dlouho.

Ruský svět na Ukrajině (a nejen tam) a Ruska jako jeho "ochránce" má sice domácí potenciál, ale fakticky nejde dohromady s euroasijskou integrací. Oba klíčoví partneři Ruska v projektu -- Bělorusko a Kazachstán -- reagovali na anexi Krymu a ruskou politiku na Ukrajině s velkou nervozitou už jen kvůli ruským menšinám na jejich území. Míra neochoty podpořit Rusko se ukázala nedávno, když Rusko nezískalo jejich okamžitou podporu pro sankce proti Ukrajině ale dávno předtím i Lukašenkovými výroky na podporu Kyjeva. Vztahy mezi těmito třemi partnery už dávno neodpovídají úplnému imperiálním podřízení se Moskvě. Obě země umí velmi dobře lavírovat, i když každá to dělá jinak podle vlastních možností. Jinak řečeno, Putin je nucen na Ukrajině jednat tak, aby zcela nezlikvidoval svůj geopolitický projekt regionální hegemonie v rámci integračního bloku a la EU.

Přitom Rusko chápe, že na Ukrajině nejspíš čelí západnímu, respektive americkému bojkotu euroasijské integrace a že tedy jeho neúspěch by byl úspěchem druhé strany. Spojené státy ústy Hilary Clintonové v prosinci roku 2012 prohlásily ruský projekt Euroasijské unie za pokus o "resovětizaci" regionu a vyjádřily snahu naleznout prostředky mu zabránit. Je těžké nevidět americkou podporu Kyjevu bez souvislosti s podobnými výroky či s Brzezinského geopolitickou tezí o Ukrajině jako neuralgickém bodu pro oslabení Ruska a jeho faktické odříznutí od Evropy. Ukrajina je tak díky svojí poloze mezi pouhým ohniskem geopolitického střetu a platí za něj tu nejvyšší cenu.

"Ruský svět" je značně omezený ideologický argument i doma a vyšroubování ruského nacionalismu má zatím režimem dané brzdy, protože může snadno vést k narušení křehkých mezi-etnických vztahů uvnitř Ruska, které by mohlo v nejhorším případě skončit konfliktem a rozpadem země. Krym splnil tři funkce: strategickou (kontrola Černého moře), politickou (zvednutí popularity režimu) a emocionální (našponování domácího patriotismu). Zároveň umožňuje prezentovat po určitou dobu ruskou politiku na Ukrajině jako úspěšnou. Cesta, která by ale šla směrem agresivního nacionalismu s požadavky rusifikace, je velkým rizikem.

V nedávné minulosti si byl Putin této situace velmi dobře vědom, jak ukazuje například jeho programový článek ke třetí kandidatuře na prezidenta RF (Nezavisimaja gazeta, 23.1. 2012) a nejnověji třeba i nová koncepce kulturní politiky RF z května 2014. Ta si mnohonárodnostní podstaty Ruska všímá na řadě míst, i přesto, že vidí ruštinu a ruskou kulturu, svázanou ale putinskou tezí o tradičních hodnotách, jako sjednocující prvek. Politický režim v Rusku je nyní přímo posedlý identity politics (tj. snahami o prorežimní redefinici a regulaci národní identity) a kulturními politikami.

Obava z narušení ruské suverenity díky vnějšímu zasahování má samozřejmě širší souvislosti a je v ruském politickém diskurzu přítomná od roku 2004. Ve vztahu k Ukrajině Moskva zřejmě vidí tamní události tímto prismatem, vedená nedůvěrou k jakékoliv formě "revoluce" čili smuty. Barevné revoluce teď ale navíc (ve srovnání s minulostí) ruské autority považují za specifický "způsob vedení války" ze strany USA, což může z ruské perspektivy vysvětlovat současné ruské vměšování na Ukrajině nebo ho ospravedlňovat. Tyto domácí obavy silně podpořilo protestní hnutí v Rusku v roce 2011, které odmítalo Putinův návrat, požadovalo reformu politického systému a v základech režimem (i Putinem osobně) otřáslo. Protesty v Rusku ale po Putinově nástupu zcela neutichly -- jen v roce 2012 jich bylo v zemi na 33 tisíc a režim se intenzivně věnuje tomu otupovat jejich hranu. Moskva teď staví hráz proti "kyjevské juntě" (pojem ale pomalu mizí z ruského mediální slovníku) a Majdanu i proto, aby se něco podobného nestalo doma. Proto je propagandistická kampaň, která je de facto delegitimizující ve vztahu "k ulici" a občanské spontánní revoluci, tak silná. Odráží domácí potřeby a strachy tamních elit ze ztráty mocenských pozic a narušení křehké frakční rovnováhy ruské suverénní demokracie, kterou se Putinovi povedlo jakžtakž stabilizovat v kontextu vzrůstající polarizace ve společnosti. Ale zároveň je obavou z toho, aby se díky svému nerostnému bohatství nestalo obětí, resp. plnokrevnou kolonií silnějších zemí. Obojí ale ilustruje určitou vnitřní slabost Ruska, která je vzhledem k jeho nedávným dějinám celkem pochopitelná.

Konečně je tu otázka vstupu Ukrajiny do NATO a s ním svázané "evropské volby" Ukrajiny. Ten by mimo jiné znamenal, že by se aliance přiblížila na pár set km (cca 500 km) od hlavního města Moskvy a ke středu Ruska (čti Rusi). S ohledem na ruské dějiny i s ohledem na tradiční a stále platné sebe/vnímání geografického prostoru ruského nacionalismu (a imperialismu) je taková situace podle mého názoru pro Rusy nepřijatelná. Odhlédnu-li od vojenské stránky, šlo by o popření ruských dějin nebo spíš toho, jak jim rozumí v rámci národní identity a státnosti. Přitom o vstupu Ukrajiny do NATO se mluví poměrně dlouhou dobu ve vlnách jako součást přímé reakce Západu na ruské jednání, takže Kreml má všechny důvody, které potřebuje k tomu, aby ukrajinské směřování na Západ chápal jako potenciální hrozbu a choval se podle toho. Nic shora řečeného neomlouvá, ale jen vysvětluje ruskou pozici. Politický chaos na Ukrajině a podpora vnitřního rozkolu země, který není z daleka jen prací Kremlu, Rusku k takovému cíli může celkem dobře pomoct bez nutnosti klasické vojenské intervence (tj. překročení hranic armádou) či teritoriální expanze, které by znamenaly obrovský risk rozsahem daleko větší války. Jsme tu svědky velmocenské šachové partie s potenciálně rozsáhlými geopolitickými následky, jejichž hlavní šachovnicí je ale zatím paradoxně především, i když rozhodně ne jenom, samotné Rusko.

0
Vytisknout
7975

Diskuse

Obsah vydání | 18. 7. 2014