Má pravda skutečně dva konce?

16. 7. 2014 / Miloš Dokulil

Agrese má vždy svého adresáta. Předběžně lze ovšem vést šipku z obou stran; i sám agresor může vykřikovat "Chyťte zloděje!". Nemusí být okamžitě zvenčí jasné, kdo za agresí stojí; a proti komu byla zjevně nastrojena.

I když je dokonce možné někdy zvažovat, zda provokace nebyly oboustranné; někdo s nimi zpravidla vždycky začne jako první a kritickou situaci vyprovokuje. Zvláště se to daří v ovzduší nesnadného příměří, které může být toxické vzájemnou nedůvěrou, ne-li přímo pěstovanou a indoktrinovanou nenávistí.

Zrovna teď teče krev v přelidněné Gaze. Nemusíme mít automaticky žádnou představu o tom, že v Gaze žije přes půl druhého milionu lidí (přesněji: 1,8 milionu), přitom ve městě obehnaném zdí... Ještě nedávno tam existovaly spojovací tunely do Egypta, odkud do města přicházela nejen materiální pomoc, ale také zbraně. Gaza zažila poslední izraelskou ofenzivu v listopadu 2012. (K horší vzájemné konfrontaci došlo o tři roky dřív, roku 2009.)

Právě teď probíhá již týden izraelská ofenziva proti cílům v Gaze, které byly deklarovány jako vojenské. Za první dva dny bylo takto napadeno celkem na 550 cílů. Při nich bylo nejméně 50 lidí zabito. Každým dalším dnem obětí na životech v Gaze přibývá. Izraelská strana zdůrazňuje, že včas varuje; arabsky smýšlející agentury neopomenou podtrhnout, že opět byly oběťmi izraelského útoku ženy a děti. Za vypuštěných 200 raket z Gazy v první fázi vzájemné konfrontace následovalo 780 úderů z izraelské strany. (Sice s předběžným poplachem [letáky, varovný výstřel], ale prý jen na pár minut před vlastní akcí.) Na druhé straně má Hamás nyní účinnější rakety, s dostřelem až 125 km (ne-li až 160 km, těmi ze Sýrie; i když to nejsou zatím řízené střely.

Stávající vlna izraelských represí a na druhé straně raket vypouštěných na izraelské území silami arabského Hamásu okamžitě neskončí. Jakmile někde propukne násilí, vždycky má tendenci okamžitě eskalovat. Bezprostřední příčina stávajících střetů se přitom vyklubala již víc jak před měsícem. A před dvěma týdny se nažhavila do té míry, že zatím není síly, která by další krveprolití a ničení majetku zastavila.

Přitom ani případná vyhlídka na potlačení bojové činnosti také automaticky není stabilizujícím činitelem. Je jasné, že izraelská strana se za nyní dané situace pokusí maximálně vojenské kapacity Hamásu zneškodnit. Zároveň je vhodné podotknout, že nikdy se předem neví, co všechno navodí pokus o potlačení evidentního zla, jímž zřejmě (určitě z pozic Izraele) jsou mj. zrovna raketové základny Hamásu zaměřené na Izrael. Nelze předpovědět, zda to nevyvolá ještě radikálnější hnutí. Mohla by být vyhlášena třetí "intifáda". (Inspirací by mohlo být fundamentálně militantní hnutí usilující o vznik nového sunnitského státu ISIS, teď už jako proponovaný "kalifát".)

Možná je Hamás menším zlem? K moci se dostal v oblasti Gazy roku 2007. Teď ale je Hamás v Gaze bez zahraniční opory. Byl opuštěn jak Íránem, tak Egyptem. V Egyptě, když tam už není u moci Muslimské bratrstvo, stávající hlava egyptského režimu, prezident al-Sisí, nechce mít doma ani islamisty, ani v propojení na Gazu tamní příhraniční tunely.

Možná taky překvapuje, jak málo se v té "blízkovýchodní" krizi mluví o možném zapojení do případného uklidnění tamních poměrů o Palestinské autonomii ("PA") a jejím vůdčím představiteli, Mahmúdu Abbásovi. Mohlo by uniknout, že tento latentně krizový stav není udržitelný. Že Palestinci pořád nemají svůj stát. Protože nějaká "unie" Izraelců s Palestinci se jeví jako zcela nepředstavitelná, mělo by zřejmě dojít ke vzniku dvoustátí. Jenže musíme konstatovat, že zatím (pořád) pro takový projekt jsou tu na obou stranách zcela nepřekročitelné zábrany. Izrael stále buduje na Západním břehu další a další osady, jimž parceluje tamní palestinské osídlení. (Na druhé straně na území Izraele arabského obyvatelstva, které nebylo před lety vysídleno, neúměrně vůči židovskému obyvatelstvu přibývá. Např. v Galileji celá polovina tamních obyvatel jsou Arabové.) Izrael v žádném případě nepočítá s tím, že by mohl mít s Palestinci společné hlavní město. Přitom na jeruzalémské tzv. "svaté hoře" jsou dvě mešity, patřící mezi nejposvátnější v celém muslimském světě. (Vylíčit teď, co všechno a jak brzdí vzájemné mírové soužití státu Izrael s Palestinci, by nebylo jednoduché a zabralo by to v tomto kontextu neúměrně místo.)

Ještě si jednou stručně připomeňme, jak "málo" stačilo, aby se rychle roztočila kola zkázy. Jak to všechno tentokrát začalo? Nic přece nezačíná bez příčin či důvodů. (Nebo bez možná vyprovokovaných nebo následně "jaksi" další situací objednaných "provokací".)

12/6: Tři mladíci z izraelského sídliště na území Západního břehu (PA) byli uneseni. Jejich těla se našla o 18 dní později (30/6; pohřeb 1/7). Vrahové těch tří Izraelců zatím známi nejsou. (Stovky Palestinců byly zatčeny izraelskými orgány, aby se našla stopa.) A nezapomínejme, že extrémisté jsou na obou stranách.

2/7: Najednou je tu další otřesná zpráva. Už se ví, že židovští extrémisté zaživa upálili 16-letého palestinského mladíka. (Sice ho měli zabít, ale podle dodatečných informací z tisku, když chtěli pachatelé jeho tělo spálit, ještě totiž dýchal!), Jmenoval se Muhammad Abú Chedejr; svým domovem byl ve východním Jeruzalémě. Takže hned tu byla, skoro okamžitě po pohřbu těch tří izraelských mladíků, další zlověstná jiskra na protipólu. (Také na Facebooku se volalo po pomstě.) A zcela pochopitelně tamní arabské obyvatelstvo se hned bouřilo; a jako kdyby Hamás na to čekal... začal pálit rakety na izraelské území. Netanjahu dal Hamásu ultimátum 48 hodin, aby s těmi raketami skoncoval; a čekal 2 x tak dlouho, než dal termín...

6/7: Izraelská policie zatýká 6 podezřelých z vraždy (3 se doznali!).

7/7: Začaly první nálety a pak povolání 40 tisíc rezervistů.

8/7: Začala ohlášená izraelská ofenziva proti Hamásu, který stále střílí rakety na území Izraele.

Nejde jen o vzájemné zastrašování. Rostou ztráty na životech (teď jenom přímo v Gaze, na palestinské straně); jsou ovšem také další ztráty, i ekonomické, a to pro obě strany teď vojensky probíhajícího sporu.

Kupodivu zrovna teď vyšla kniha Cursed Victory: A History of Israel and the Occupied Territories od Ahrona Bregmana (vyd. Allen Lane; český název: Proklaté vítězství: Dějiny Izraele a okupovaných území). Text se soustřeďuje na dobu po roce 1967. Tehdy došlo také k masovému vystěhovávání Arabů z Izraele do Jordánska. (Nebo malý příklad z Golanských výšin: tam mohli zůstat jen drúzové; 138 tisíc Arabů bylo nuceně vystěhováno.) Kniha také líčí nesnadné vyjednávání mezi Izraelem a Palestinci, zprostředkované USA. (Autor si všímá také toho, jak prezident Clinton chtěl rovněž k jednání obou stran využít zprostředkování tehdejšího prezidenta Sýrie, Háfíze al-Asada [otce nynějšího prezidenta v Sýrii; bylo to roku 2000]; tehdy izraelský premiér Barak tlačil palestinského Arafata do slepé uličky.) Samozřejmě že i tyto příspěvky do mozaiky dokreslují celkově zahřezlé nesmírně citlivé politické téma, jehož začátky mají své kořeny brzy po druhé světové válce, když se zrodila koncepce založit na území tehdejší Palestiny izraelský stát. (Významnou roli tu hrálo i to, že svět se konečně dověděl o tragédii šesti milionů "vyhlazených" židů nacisty za války. Špatné svědomí lidstva hledalo lék.)

Ačkoliv byl stát Izrael vyzván i generálním tajemníkem Rady bezpečnosti OSN, aby zastavil další útoky na Gazu, stěží kdo odhadne, kolik dní ještě potrvá, než bude další provizorium spojené se vzájemným příměřím obou sporných stran na obzoru...

0
Vytisknout
3703

Diskuse

Obsah vydání | 18. 7. 2014