Volyňský román -- VII. část

17. 7. 2014 / Josef Brož

Olga mi nad ránem řekla, že její přítel Jurij se právě vrátil z východu. Přijel za ní až do Prahy. Takový drobný chlapec, viděl jsem ho.

"A co tam dělal?" řekl jsem zvědavě.

"On, snajpěr!" pravila nevzrušeným hlasem. Ano, přesně takhle jde život na Ukrajině, napadlo mi. Přesně takhle.

"On je snajpr? A proboha, kolik mu za to platěj?" vypadlo ze mne trochu nešikovně.

"On vojevájet za svoju zem!" vyštěkla Olga.

Ne, nebylo to nepřátelské, ale slyšet tahle slova od ženy nad ránem na baru v nonstopu, to je přece jen něco jiného. Potkal jsem ji tu již jednou se skupinou krajanů, z nichž jeden na mne v jednu chvíli docela divoce zavrčel. Krajani vypadali každý jako zápasníci sumo a plácali mne nakonec bodře po rameni, když jsem jim řekl pár vět v ukrajinštině.

Už jsem tu zažil zlatozubé otvírače piv, několik blouznivců, co opakovali jedno jméno: Bandera! A nyní zase tito Olžiny soukmenovci.

"Buď láska!" Smáli se jako ti lupiči z Mrazíka a objednávali vodku.

"Davaj, ja bohatyj!"opakoval jeden svalovec s holou hlavou, který minule kousal sklo od pivního půllitru na důkaz svého ukrajinského chlapáctví.

Nevzal jsem si. A on mne nezabil. V nonstopu někde na periférii města je prostě atmosféra jiného druhu než v téhle intelektuální kavárně Blatouch na pražských Vinohradech, kde tohle všechno obvykle píšu.

***

Po delší odmlce tu navazuji na Volyňský román, zahájený počátkem dubna, po dvou cestách na Ukrajinu, naposledy v polovině června, už to bude měsíc... Vy z vás, co tohle vyprávění sledujete, víte, že se tu nesnažím být objektivní, protože v takovémhle konfliktu, jaký se odehrává na Ukrajině, být objektivní prostě nelze. Ve válce mlčí múzy, ale ukrajinští muži nemlčí.

Pokud jsou čísla, co ze Slavjansku a okolí přicházejí (49 mrtvých ukrajinských vojáků -- co je to na pásmo Gazy, že?) - umírají tam v té "východní ofenzívě" jako houby po dešti. "Nevěřím těm číslům," říká mi zamyšleně Olga a potáhne významně z tenké cigarety.

Má široké tváře, světlé vlasy (blondýna s temnou minulostí), a u Lvova jedno malé dítě. Na víc jsem se již neptal... Tolik mi připomíná ty lidi, co jsem koncem května opustil.

Také Rajsa, u které jsem bydlel, mluvila o tom, že její vnuk "bojuje za svoji vlast", protože "všichni tu vždy bojovali za svoju zem". Říká to i v dokumentu pořadu Českého rozhlasu Zaostřeno, co jsem na Ukrajině natočil. Minule jsem sliboval, že povím něco ze zákulisí, ale nějak se mi to všechno již vytrácí s těmi dny.

Vím jen, že poradce prezidenta Hynek Kmoníček dorazil na čas, a zdálo se mi, že se i jinak dost vytáhl, protože slíbil (v tom pořadu), že to prezidentská kancelář probere -- situaci volyňských Čechů, se rozumí. Měl připraveno i m nožství neotřelých anekdot, což patří ke kvalitám diplomata.

Řekl ale nakonec i větu, která se mi líbila nejvíce: "My tohle neděláme pro ně, ale pro sebe!"

Skvěle o tom tématu mluvil i profesor Jaroslav Vaculík z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, emeritní znalec tématu, na "linkách z Brna", což mne dojalo, neboť Brno mám velmi rád, a on mluvil jako hodně velký Brňák: prostě do rádia dorazil, nastupil tam jako voják, a pečlivě řekl, na co jsem se ho ptal.

Ale čas plyne, a jsou dovolené a dokonce i vláda si vzala prázdniny. Včera mi napsal Serhej ze Žitomíru, zda se děje něco nového. "Ne, Serheji, jsou tu všichni na prázdninách," napsal jsem. Nebudu mu přece psát, že jsou na jachtách, na chorvatských (nebo italských) plážích, kde třeba pozorují v průhledné vodě zubaté ryby, nebo v nějakých soukromých rezidencích, kde tančí, ale třeba se pletu a oni jsou možná třeba někde u moravského rybníka (Břeclavsko?) nebo nedaleko v lese.

Ale stále se těším, že se něco stane, ale kde brát, a nekrást, že? Píše mi Varha, že kdy to rozjedeme. Ale co, Varhane?

Nevím, zda jste si toho všimli, ale v České televizi už také běžel dokument, který natočil tým Jakuba Motejzíka: jmenuje se to Tenkrát na východě, vysílala to ČT2 v cyklu Náš venkov, a jsou tam hrdinové, filmoví hrdinové, z vesnice Malinovka, kde jsem s nimi byl poprvé. Mluví tam kouzelně pan Sláma, ale patrně nejlepší je shrbená stařenka, mimořádná Pavlína Nikolajevna Kravčenko, co pravidelně dvakrát denně vyhání své tři krávy na pastvu a osobně dojí mléko, které potom sama rozdává.

"Chcete?" obracela se i na mne. Těžko se odmítalo.

"Říkáte válka? A kde?" říká Pavlína s úžasem v očích.

Pro ni byla válka, ta velká vlastenecká, dávno, ale vypráví o tom, jako kdyby to bylo právě včera. Malinovku tehdy bombardovali a jeden Němec jí dal jako malé holčičce čokoládové nějaké bonbóny? Pamatuji si to ještě?

Podívejte se na to. V kontrastu s těmi dnešními válečnými záběry, to celé vypadá jako idyla ze země, která i připomínala krajinu mého dětství v západních Čechách, kam jsem jezdil, abych naposledy spatřil ještě doškovou střechu, kde bydlel strejda Melka.

Tu Máňu, co v tom dokumentu také vystupuje, ta s těmi husami, tu jsem "ulovil" osobně. Sledoval jsem totiž chvíli hejno slepic, které byly zrovna její. Ne že bych si tu chtěl honit triko, ale bylo tomu tak. Máňa nebyla ale jen jedna, tu druhou, sestřini pana Slámy, Máňu Marečkovou, co nám osobně utloukla máslo, jsme vytáhli přímo z chalupy v obci Vovče, pár kilometrů vedle u Malinovky.

"Bála jsem se, kdo to jede," řekla potom.

***

Ale abych nebyl až takhle folklórně sentimentální, a vrátil se trochu do reality. Všiml jsem si, že prezident Miloš Zeman se záhadně (a dojemně) shodl hned po návratu z francouzské Normandie s ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem, že nebudou podporovat plošné sankce proti Rusku. Je to velmi zajímavé, že to nikdo zvlášť nekomentoval: napsal jsem to do Českého rozhlasu, nabízel to i do Mladé fronty Dnes, ale vždy to úspěšně "vyhnilo".

Dal jsem si to alespoň na svůj čerstvý blog, tak nějak na věčnou památku.

Ministra Zaorálka jsem potom potkal i osobně, pokud těch dvacet metrů, které nás dělily, lze považovat za setkání. Mluvil na kanadské ambasádě velmi dobře anglicky, a Otto Jelínek, co na něho kdysi moji rodiče s okouzlením koukali (býval na ledě se svou sestrou kdysi naprosto fenomenální , to vtipně glosoval -- pravil dokonce i dvě věty francouzsky). Inu, Kanada, ta do Ukrajiny nalévá velké peníze, jak řekl kanadský velvyslanec a bývalý krasobruslař Jelínek -- uvedl i to obrovské číslo, od té doby jsem ale na něj zapomněl. Číslo.

Ministr Zaorálek o žádných číslech nemluvil, a potom se už na něj na zahradě vrhli různí lobbisté, takže jsem se ani nesnažil mu říct, jak to vidí (mezi čtyřma očima) s těmi volyňskými Čechy. Asi by mi stejně nic neřekl, nebo by mumlal cosi v duchu dané ideové politické linie, jak jsem si to již vyslechl v Kyjevě na české ambasádě.

A propos ambasáda: nachází se na krásném místě na Jaroslavském valu v čísle 34, úplné centrum, brána do města, ale musíte si dávat pozor, protože stejné číslo má i ambasáda slovenská. V jednom se ale ta dvě místa liší: zatímco na té slovenské vládne nějaká místní děžurnaja, co má tendenci vás hned vypakovat, na té české se chovají alespoň přiměřeně humánně. Ačkoliv český velvyslanec Ivan Počuch ve dnech, kdy jsem se na velvyslanectví v Kyjevě objednal, nacházel se právě někde na Zakarpatí, nebylo mi zkřiveno vlásku.

Dostal jsem čaj, a vyslechl si přednášku o tom, jak se čeští krajané mají, i něco o tom, že je to celé "mediálně vyhoněné". Ale nestěžuji si, lepší než dost pár ran karabáčem (nebo knutou), že? Dostal jsem i nějaká čísla, takže je tu zveřejňuji. Krajané mají totiž pocit, že se nedovolají, vyplatí se proto vyslechnout i druhou stranu: jazyk je to úřední, ale kde lze vůbec najít nějaké statistiky?

"V letech 2000-2008 ČR v rámci oprav a údržby krajanských objektů poskytla 16.280.000,- Kč na opravy krajanských škol a spolkových budov. Dále v rámci podpory českého kulturního dědictví na Ukrajině ČR v posledních letech krajanským spolkům na Ukrajině každoročně poskytla finanční příspěvky na kulturně-vzdělávací projekty ve výši až 1.3 mil Kč. Jednalo se o projekty podporující zachování českých tradic, výuku českého jazyka, popřípadě údržbu pomníků a hrobů.



v r. 2010: 1 065 000,- Kč
v r. 2011: 1 292 000,- Kč
v r. 2012: 1 043 000,- Kč
v r. 2013: 934 000,- Kč
v r. 2014: 987 000,- Kč

V rámci vzdělávacích programů pro krajany, které byly zahájeny již v r. 1995, zástupci z Ukrajiny každoročně využívají možnosti studia v rámci semestrálních stipendijních studijních pobytu, na čtyřtýdenním kurzu českého jazyka (Dobruška) či na dvoutýdenním kurzu metodiky výuky českého jazyka pro vyučující z řad krajanských komunit.

Pro akademický rok 2014/2015 bylo na semestrální stipendijní pobyty přijato celkem 6 uchazečů z Ukrajiny z celkového počtu 13 přijatých osob, na kurz metodiky výuky ČJ 2 uchazečky z Ukrajiny, na jazykový kurz do Dobrušky 2 studenti z Ukrajiny."

Co se těmito čísly schovává, přiznávám, mi není příliš jasné. Vím jen, že v Žitomíru žádná česká škola není, spolek místní, jehož dvou akcí jsem se v květnu v hotelu Ukrajina zúčastnil, se pohybuje ve stádiu vyhnání -- a to doslova. Hotel Ukrajina totiž už nemá v úmyslu jim dále poskytovat zázemí, a poté, co předsedkyně Emma Snidevič, jež rozjela celou tu kampaň na přesídlení volyňských Čechů, to vypadá jako naprostý exitus.

Se spolkovým životem to vypadá jako derivát toho českého, v podmínkách velmi nepřátelských, omezujících se v zásadě na folklórní zpívání ("Možná že jó, možná, že né!"), v čemž se ovšem místní dosti vyznamenali -- a slyšel jsem je na vlastní uši. Pan Sláma ovšem ví, že například Poláci, kam také jezdí, oceňují jeho aktivity hned o několik tříd více, má dokonce i nějakou medaili.

V tom televizním dokumentu běží i skvělé fotky. Například právě pana Slámy, co byl kdysi "morjak", a sloužil tam osobně, inu: námořníci, to je jiný život. Murmansk, to zní jako zpráva z jiné planety, že?

***

Tamara má jméno jako moje matka. Má zapletené vlasy způsobem, o němž by se dalo psát dlouho, ale pokud si toho nevšímáte, nezaznamenáte zcela, že v tomhle umění se ukrajinské dívky podstatně odlišují od těch českých. Její matka mi dává v Žitomíru balíček, abych jí dovezl nezbytné věci, které se jinak poslat nedají.

Jistě, že se dají, ale tenhle způsob je pro ni jistější, má v sobě jistou starobylost. Balíček nakonec úzkostlivě převzal Jakub, a on se také jako první s Tamarou setkal.

"Ty jo, člověče, to je vostrá holka," glosoval vzápětí.

"Jak vostrá?"

"Prostě má to v hlavě přesně srovnaný, ví, co chce!"

Když jsem jí poprvé viděl, zdála se mi křehká jako porcelánová panenka. Má svůj sen, jak mi sdělila, a v Blatouchu se tolikrát zasnila, že jsem jí to uvěřil. Má krásné sešívané šaty (sama si je ušila), a když si toho všimnu, lehce jí vyskočí na tváři ruměnec.

"Děkuji," říká.

Je sobota, a Angelika, co má právě v Blatouchu službu, na mne loupá okem. Co si asi myslí? Že se tu scházím s nějakými holčičkami? Ale Tamara je přece jenom starší než Angelika... i když na to nevypadá. Zatímco Angelika je živel, Tamara je voda, voda tichá. Co to jen ten Jakub povídal, vlastně? Vostrá holka?

Tamara má tmavé hluboké oči a z tašky, kterou si položila na vedlejší židli, vytahuje náhle Kunderu. To by se Kundera divil! Jsem naprosto v šoku! Tamara právě čte Knihu smíchu a zapomnění, samozřejmě v ruštině (v češtině v Čechách nevyšla jen v Torontu, ale to není podstatné), a zdá se jí, že tento autor, který tak dobře zná Prahu, vlastně vypráví o Vinohradech, kde se nachází.

Nebyli jsme na tom domluveni, ona ani neví, jak jsem kdy Kunderu četl a že právě tahle kniha je patrně jedna z jeho nejsmutnějších.

"Říkal jste, že se zajímáte o to, jak vznikl ten volyňský spolek," začíná.

"Ano," odpovídám.

"Víte, že to je všechno jinak?"

Vytřeštím oči. Všechno je jinak. Jak to vlastně je? Kdo ten spolek založil? Nemají pravdu čeští diplomaté, co ten spolkový život s neskrývaným podezřením glosují?

Ale protože ona se jmenuje Tamara, nejprve vytahuji fotografii své matky. Dívá se na ni.

"Jmenovala se taky Tamara," říkám.

"Aha," odvětí.

Nevím, co si myslí, co jí běží hlavou. Proč se s ní vlastně schází tenhle pán, co jí ukazuje fotografii své matky? Ten člověk, co nedokáže přijít včas?

P. S. Když jsem přijel domů z Ukrajiny, o víkendu se mi uvelebil na parapetu holub (nebo to byla holubice?). Bylo vedro a holub se chtěl patrně někdy uchýlit do stínu. Nepůsobil právě nějakým uklidňujícím dojmem. Zůstal tam celý víkend -- a potom se vydal za křičícími kavkami do korun odkvétajících lip.

(pokračování příště)

0
Vytisknout
4290

Diskuse

Obsah vydání | 22. 7. 2014