Jsme rasisté?

22. 7. 2014 / Přemysl Janýr

Příspěvek k diskusi (In)tolerance v rámci Festivalu Národů Podyjí 18.7.2014

Z pohledu zvenčí jsme. Je-li řeč o Česku, pravidelně se zmiňují Romové odkládaní do zvláštních škol, odsunovaní z měst do ghet, diskriminovaní na pracovním trhu, protiromské demonstrace. A nejsou to jen média, ale také Štrasburský soud pro lidská práva, Evropská komise, OSN, Světová banka, americké ministerstvo zahraničí.

Nechci ale hovořit o pohledu zvenčí, nýbrž o pohledu zevnitř. Ani tak hovořit, jako spíš diskutovat. Protože problém začíná vnímáním, cítěním, myšlením nás všech, každého osobně. A nezačíná u Romů. Podíváme-li se do naší historie, obdobné problémy jsme měli s našimi Němci, Maďary, Židy, Slováky, Rusíny. S těmi všemi jsme nedokázali žít. Z původně mnohonárodnostního Československa zbylo jako evropská kuriozita národnostně homogenní Česko.

Něco ze své historie ale dovodit můžeme. A sice, že náš problém nespočívá v rasismu. Němce, Maďary, Slováky, Poláky jistě nikdo nepovažoval za cizí rasu. Náš problém není dokonce ani nacionalismus. Mezi dlouhou řadou těch, koho jsme tu vedle sebe nemohli snést se vystřídali panstvo a katolíci, kolaboranti a zrádci, vykořisťovatelé a buržoazie, komunisté a estébáci, žebráci, socky, levičáci, podnikatelé, zbohatlíci, pravičáci. Naším problémem není ani tak rasismus nebo nacionalismus, jako neschopnost žít s druhými.

Kdo ale vlastně jsme my a kdo ti druzí? Koho počítáme k našim a koho ne? Je nám to naprosto jasné dokud o tom nezačneme přemýšlet. My -- Češi, to je pro většinu z nás samozřejmá množina. Pozastaví se leda ti, kdo se přednostně cítí jako Moravané, Slezané, Romové, Němci, Židé, Vietnamci... a kdo tu -- někteří od nedávna, jiní po desítky generací - žijí s námi. A já se ptám: jsou také naši? Jsou také Češi? A pokud ano, kdo jsou pak oni Češi - obyvatelé Čech? A pokud ne, kdo tedy vlastně jsou, když se narodili a žijí v Česku a žádný jiný domov nemají?

Identita, kterou dnes označujeme jako národ vzniká od konce 18. století s rozpadem feudalismu, zrušením nevolnictví a osamostatňováním kolonií. Masová migrace z vesnic do měst a továren vyžaduje novou, moderní definici toho, kdo jsou naši a kdo cizí, na čí straně stojím a proti komu mám bojovat. Od americké války za nezávislost a Francouzské revoluce se nacionalismy vymezují v první řadě regionálně, jako sjednocení našich, žijících uvnitř našeho regionu a bojují proti vnější, cizí nadvládě: Američané, Francouzi, Italové, Němci, Poláci...

Přes rozšířenost pojmu národ ale nelze přehlédnout jeho různé chápání. Abychom zůstali u tématu, v Česku je samozřejmé rozlišování mezi Romy a Čechy. Romové nejsou Češi, ale jakási odlišná cizí etnická skupina. V Rakousku by bylo dělení na Romy a Rakušany nemyslitelné. Rakouští Romové jsou samozřejmě Rakušané, takové dělení by dávalo asi stejný smysl, jako na blondýnky a Rakušanky. Povšimněte si, že nehovořím o menšinách, právech, diskriminaci. Hovořím o tom prvotním, nevědomém chápání našich a cizích, jak jsme se ho naučili od rodičů, ve škole a jak ho předáváme dál našim dětem jako součást naší české kultury. Proč a v čem se liší?

V Čechách a na Moravě jsou v 19. stol. proudy mladých lidí z česky hovořících vesnic do německy hovořících měst konfrontovány s odlišnou situací. Protivník, proti kterému je nutno se sjednotit se nenalézá venku, za hranicemi regionu, ale uvnitř, doma: německé panstvo. Moderní český národ si tak od počátku spojuje naše nikoli se spoluobyvateli regionu, ale s určitou jazykovou a sociální skupinou uvnitř regionu. Jeho protivníkem není vnější mocnost, ale privilegovanější spoluobčané jiného jazyka. Vnější mocnost, můžeme-li tak Vídeň 19. století označit, je proti nim naopak vítaným spojencem.

Od tohoto specificky českého pojetí národa se odvíjí několik vzorců, které se v našich dějinách pravidelně opakují dodnes.

Vymezování se proti německému panstvu znamená ale také distancování se od správy země a od zodpovědnosti za ni. To je jejich věc, věc panstva, my se staráme výhradně o naše zájmy -- rozuměj o žabomyší boje mezi sebou navzájem. Anonymní oni, spojované postupně s Habsburgy, Němci, komunisty, určuje dodnes vztah občanů ke společnosti, státu i politikům -- to je jejich věc. Nás to nezajímá, my se staráme o naše věci.

Také vymezování vůči vlastním spoluobčanům, vzorec vnitřního nepřítele, nekončí u panského etnika, ale prostupuje celou společnost dodnes. Kdo právě patří k našim a kdo je cizí a koho je třeba vyloučit se definuje každých dvacet let znovu. Na cizí sudetské Němce plynule navazují kolaboranti a zrádci, vykořisťovatelé, agenti, reakcionáři, kontrarevolucionáři, ztroskotanci a samozvanci, komunisté a estébáci, levičáci a pravičáci, Romové a cizinci. Ty všechny je třeba vyloučit, zbavit se jich, když už ne fyzickou likvidací, lágry a vyhnáním, tedy alespoň desavuací, diskriminací a izolací.

A konečně třetí vzorec: zatímco nepřítel je zde, mezi námi, za hranicemi se nalézá spojenec a ochránce. Všechny historické zvraty s výjimkou Pražského jara probíhají podle ustáleného scénáře: malá samozvaná elita se upíše zahraniční mocnosti, s její pomocí provede puč, rozvrátí stávající uspořádání a instaluje nový řád v intencích spojence. Takhle v roce 1918 vzniklo a v roce 1945 bylo obnoveno Československo, takhle v roce 1948 převzali a po roce 1968 obnovili moc komunisté, takhle se po roce 1989 probojovala k moci současná elita. Národ přijímá zvraty s tu větším, tu menším nadšením, ale že by se alespoň nakrátko pokusil vzepřít se dosud stalo jen jedinkrát, po srpnu 1968.

V dlouhé řadě našich vnitřních nepřátel tedy nyní opět přišli na řadu Romové. Naposledy jimi byli v pomnichovské republice a v Protektorátu. V letech 1942-43 jsme je z téměř 90% vyvraždili, asi nejdůkladnější genocida druhé světové války. Z naší, české iniciativy, ne z nacistické. A naopak, v některých dobách převládal k Romům spíše vstřícný vztah. Zejména v šedesátých a osmdesátých letech, kdy se česká společnost sama cítila bezpečná a sebejistá. Vztah k Romům se tak dá považovat za jakési zrcadlo vnitřního rozpoložení české společnosti: nenávistný, když se sama cítí na dně, vstřícný, když je sama se sebou vyrovnaná.

To ovšem neřeší náš problém, že naše neschopnost žít s druhými je zakódovaná již v základních vzorcích naší národní kultury. Že namísto zodpovědnosti za zemi a její obyvatele jsme v zájmu nějakého zahraničního spojence vždy znovu ochotni bojovat proti novým a novým vnitřním nepřátelům. Jestli je to konečné? Takoví už prostě jsme a nic na tom nezměníme?

Správnější otázkou je, zda takoví být chceme. Neexistuje žádná národní bytost, která by to za nás rozhodovala. Jako v každé skupině, je i jednání národa jako celku výsledkem jednání jednotlivců. Zda ve výsledku převáží to či ono závisí pouze na poměru jejich zastánců, který každý jeden z nás posouváme jedním či druhým směrem. Změna není výsledkem náhlého kolektivního prozření, ale pozvolného a nenápadného názorového posunu. Postupně dospěje stále víc jednotlivců k názoru, že ti, kdo píší a jedí levou rukou nebo milují osoby stejného pohlaví nejsou nebezpeční devianti, ale přirozená a neškodná menšina. V nějaké fázi pak společnost jako celek upustí od převýchovy leváků a trestání homosexuality, ačkoli mnoho jejích členů zůstává i nadále přesvědčeno o opaku.

Nakonec je tento Festival národů Podyjí příkladem, že taková změna myšlení je nejen možná, ale dokonce i vítaná.

0
Vytisknout
4568

Diskuse

Obsah vydání | 24. 7. 2014