O Kvitové, Jakešovi a vědeckém komunismu

22. 7. 2014 / Václav Adam

V souvislosti s prohlášením wimbledonské vítězky Petry Kvitové, že kvůli daním hodlá změnit trvalé bydliště a přesídlit tak do Monaka, se vyrojila celá řada různých komentářů. Politici, nejen pravicoví, ale i levicoví, se špičkové tenistky zastávali, v komentářích se psalo o prý tradiční české závisti. Objevily se i názory opačné, upozorňující, jak se k této problematice staví jinde, např. velmi dobrý komentář ZDE.

Nechci se pouštět do podrobného rozboru otázky daní a daňových rájů, to by vyžadovalo velký prostor, tak jen stručně chci osvětlit význam daní. Daň je definována 3 základními znaky: 1) nedobrovolnost -- jedná se o povinnou platbu 2) neúčelovost -- není přesně určeno, na co vybrané prostředky půjdou, záleží na rozhodnutí politiků 3) neekvivalence -- to znamená, že nikdo se nemůže domáhat adekvátního protiplnění za jím odvedené daně.

Daně jsou příjmem veřejných rozpočtů (v současné době příjmem hlavním a nejdůležitějším) a stát z vybraných daní financuje veřejné výdaje (tj. důchody, sociální dávky, školství, zdravotnictví, dopravní infrastrukturu, národní obranu, vnitřní bezpečnost atd.) Daň je ale také velké politikum. Právě otázka daní a toho, co se z nich bude financovat, bývá hlavním tématem voleb (především těch celostátních), výše a struktura daní jsou tedy určovány politickým procesem. Není tedy to nejdůležitější řešit, jak který tenista (nebo podnikatel nebo umělec) čerpá či nečerpá veřejné služby v dané zemi a jestli odvedl adekvátně tomu daně (tento aspekt se ve vyvolané debatě často řešil). Daně jsou prostě nástrojem přerozdělování bohatství, přerozdělování národního produktu. Jestliže nějaká země politickým procesem určí, že lidé s vysokými příjmy budou odvádět vysoké daně (například proto, že špičkový tenista za jeden rok -- na turnajích a v reklamách - vydělá více než většina jeho fanoušků za celý život), je to legitimní. A státy na západ od nás se snaží ty daně vybrat. Proto německý tenista Boris Becker musel doplácet desítky milionů na daních, když německé úřady zjistily, že přestože měl nahlášen pobyt v Monaku, ve skutečnosti bydlel u sestry v Mnichově. Proto italský motocyklista Valentino Rossi musel doplatit 35 milionů eur, když vyšlo najevo, že jeho londýnské sídlo je jen zástěrkou k lepším daňovým podmínkám. Ale čeští politici o tyto peníze asi nestojí.

Minulý týden bylo výročí proslaveného projevu Milouše Jakeše z Červeného hrádku. Média opakovala známé věty, například tu o umělcích, kteří berou vysoké finanční odměny. A opět se to spojovalo s prý tradiční českou závistí. Vždycky je lepší pustit si nějaký projev celý a ne jen sestřihané úryvky. Jsem rád, že tento projev je na internetu v téměř plném znění.

Zazněly tam totiž věty, které bych od tehdejšího vysokého představitele KSČ nečekal. Jeden příklad za všechny, v čase 25:30 Milouš Jakeš říká o socialismu: "Dnes je nespravedlivý, rovnostářský. Krajně nespravedlivý. To je to hlavní, s čím se musíme rozejít. Rovnostářství, já už to říkal ráno, platilo tehdy, když šlo o to, aby každý se najedl, někde bydlel, něco na sebe oblékl, do něčeho se obul. To bylo správný. Ale dnes? Jestli bude mít takový auto, makový, takový byt, onaký byt, takový nábytek, onaký nábytek, to musí být na základě výsledků jeho práce, jeho příjmů, jeho mzdy. A ta mzda musí být spravedlivá. A to je jeden z kardinálních problémů, před kterým stojíme."

Jelikož mi bylo v roce 1989 pouhých 8 let, nedokážu přesně posoudit, do jaké míry byla tehdejší společnost rovnostářská. Četl jsem však v Ekonomii od Samuelsona a Nordhause, že v komunistických státech byla podobná mzdová diferenciace jako v zemích na Západě. Rozdíl byl v tom, že v komunistických zemích neexistovala třída těch nejbohatších. Nemám knihu u sebe, tak nemohu přesně citovat, jedná se však o vydání z konce 80. let. Tato učebnice ekonomie byla vydávána vždy po určité době v aktualizované verzi a některé kapitoly byly doplňovány, jiné zase vynechávány. Je otázkou, zda diferenciace ve mzdách v komunistickém bloku nebyla dána spíše politickou angažovaností než pracovními výsledky, nicméně je všeobecně známým faktem, že horníci, kteří vykonávali náročnou a zdraví ohrožující práci, byly placeny výrazně lépe než většina obyvatelstva. Tedy rozdíly v platech existovaly.

V souvislosti s výrokem M. Jakeše o příliš rovnostářském socialismu si vybavuji podobný výrok exministra financí M. Kalouska, který sklidil bouři nevole u široké veřejnosti. M. Kalousek v roce 2011: "Polovina naší země pořád je sociálně potřebná a já nechápu proč. Před Lidlem, jak to zboží padá z těch plných vozíků nakupujících nezaměstnaných, tak marně přemýšlím, proč jsme na tom tak strašně špatně," zamýšlí se Kalousek nad společným jmenovatelem aktuální evropské ekonomické krize, která má podle něj společného jmenovatele - život nad poměry a především na dluh. "Já žiju na venkově a myslím, že nikdo na tom není špatně, že si všichni žijeme jako prasata v žitě," hodnotí životní úroveň v ČR ministr financí v obsáhlém sobotním rozhovoru pro Lidové noviny.

Před přílišným rovnostářstvím často varuje i prezident Miloš Zeman. Kdysi jsem četl jeho knihu ze začátku 90. let Naše posttotalitní krize a její možná východiska, ve které psal o tom, že v době vlády Karla IV. zde byly značné sociální rozdíly, a proto země vzkvétala. Zeman to dával do kontrastu s husitstvím, které kritizoval. Knihu jsem měl pouze půjčenou, tak nemohu doslovně citovat, ale mám velmi dobrou paměť. Když se později stal M. Zeman levicovým politikem, rétoriku změnil a více hovořil o Švédsku a progresivním zdanění. Neopomene však nikdy ocenit individuální úspěch (což mi nevadí) a ve sporu Huml -- Kvitová morálně podpořil daňový odklon tenistky (což mi vadí).

Dalšího překvapivého zastánce výrazných sociálních rozdílů najdeme mezi předlistopadovými politickými špičkami. Miroslav Štěpán ve knize Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu odpovídá na dotaz spoluautora knihy P. Holce, v čem byla největší chyba komunismu takto: "Jsem přesvědčen o tom, že v určitých fázích mohl socialismus, nebo chcete-li obecně komunismus, který se ale nikdy nekonal, přebírat určité věci, které dobře fungují v kapitalismu. Základní chybou bylo ono rovnostářství, které lidem říkalo: Nic neděláš, a máš se dobře; děláš hodně, a máš se stejně. To bylo opravdu zoufalé sdělení, asi nejhorší chyba. Ale nerad na tuto otázku odpovídám, protože na ni neexistují promyšlené odpovědi. Ani já ji nemám." Musím říct, že mě tato odpověď M. Štěpána velmi překvapila. Nejvíce vadilo rovnostářství, nejmenoval demokratické deficity, nejmenoval byrokracii.

Nabízí se otázka, co vlastně měli představitelé KSČ proti kapitalismu, když jim chyběly výraznější sociální rozdíly. A byli to vlastně oni, kteří dobrovolně předali moc (byť pod vlivem hroucení socialistického bloku v celé Evropě) a z mnohých komunistů se přes noc stali kapitalisté. A vzpomeňme i na falešného mrtvého studenta Šmída, kterého hrál agent STB Ludvík Zifčák. Byla to právě zpráva o smrti mladého člověka, která přivedla letargické Čechy do ulic.

S určitou mírou nadsázky se dá říci, že tužby pánů Jakeše, Kalouska, Zemana a Štěpána se naplnily a v ČR už máme pořádné sociální rozdíly. Podle internetových zdrojů je v ČR v současnosti 18000 dolarových milionářů. Na druhé straně zde máme 30 000 bezdomovců, přičemž bezdomovectví hrozí dalším 100 000 obyvatel. Alarmující jsou i další data.

O tom, že s rovnostářstvím v České republice to není až tak horké, svědčí i to, že česká ekonomika čelí deflačním tlakům. Deflace je opakem inflace a znamená pokles cenové hladiny v ekonomice. Občané většinou poklesy cen (alespoň statistické) vítají. Ale deflace svědčí o tom, že s ekonomikou není něco v pořádku, že je zbržděna v růstu a že není dostatečně vysoká poptávka. Česká národní banka proto provedla v závěru loňského roku tzv. měnovou intervenci s cílem oživit poptávku (aby lidé přestali sedět na penězích a začali utrácet, že levněji už nebude). Ale meziroční inflace se od začátku roku pohybovala na těchto číslech: leden 0,2%, únor 0,2%, březen 0,2%, duben 0,1%, květen 0,4%, červen 0,0%.

Přestože tedy ekonomika vzrostla, lidé moc neutrácejí. Mnoho lidí na to prostě nemá peníze, aby zvýšily svou spotřebu, řada lidí by mohla, ale je v takové osobní situaci, že si nemůže dovolit šáhnout na finanční rezervy. Pak jsou tu bohatí lidé, ale ti netvoří nikdy velkou část populace, aby to sami vytrhli, a řada z nich má již nasycené své potřeby. Podobným problémům čelí i jiné země. Evropská centrální banka nedávno snížila úrokové sazby, depozitní sazbu dokonce poprvé v historii snížila do záporného teritoria, aby čelila deflaci.

V souvislosti s výroky M. Jakeše a M. Štěpána mě napadlo, že předlistopadoví představitelé KSČ vlastně opustili myšlenku tzv. vědeckého komunismu, resp. utopického socialismu. Ten byl naznačen v řadě sci-fi filmů a seriálů. Jde o vysoce technicky vyspělou společnost, ve které je všeho dostatek a lidé pracují pro radost, nikoliv pro peníze. Hnutí, které opustí svou základní ideu, směřuje k zániku. Asi namítnete, že taková společnost je nerealizovatelná. A i ekonomie to definuje tak, že zdroje jsou vždy omezené, zatímco lidské potřeby jsou bez hranic.

Na druhou stranu už dnes jsou nám mnohé výrobky a služby doslova vnucovány, a to i agresivní reklamou. Jako příklad toho, jak velký vliv mají moderní technologie na změnu společnosti, bych uvedl hudební a filmový průmysl. Dříve, když chtěl člověk shlédnout nějaký film nebo poslouchat nějakou kapelu, musel si koupit vstupenku do kina nebo na koncert nebo si koupit kazetu či CD. Dnes stačí mít přístup k internetu a lidé mohou sledovat filmy, poslouchat hudbu či hrát počítačové hry téměř zadarmo. Tím neupírám nárok tvůrců těchto děl na jejich odměnu, ale je zřejmé, že do budoucna bude muset být jejich odměňování řešeno jinak, než je dnes obvyklé.

Ekonomie se ze své podstaty zabývá tím, jak uspokojovat lidské potřeby při hospodárném využití zdrojů. Moderní technologie umožňují, že velké množství lidí může uspokojit svou potřebu, např. potřebu poslechu hudby, prakticky zadarmo. Je to jen vymykající se věc, nebo se derou na svět zárodky společnosti hojnosti?

0
Vytisknout
3188

Diskuse

Obsah vydání | 24. 7. 2014