Sekání trávy a sekání hlav

18. 7. 2014 / Karel Dolejší

Tráva umírá, člověk umírá, člověk je tráva.
Gregory Bateson

Inbar a Šamir v krátké studii Mowing the Grass (Sečení trávy, pdf) publikované v říjnu loňského roku popsali novou izraelskou strategii v boji s arabskými sousedy.

Strategie a priori vychází z předpokladu, že politické řešení konfliktů neexistuje a nemá smysl usilovat o získání "hlav a srdcí" obyvatel, jak se o to neúspěšně snažily USA v pozdějších etapách válek v Afghánistánu a Iráku.

Proto je cílem Izraele čas od času "posekat trávu", jak to autoři nazývají. To znamená: Když se někde v sousedství začne tvořit potenciální centrum ozbrojeného odporu, IDF tam vpadne, způsobí co největší škody a na čas se opět stáhne. Až do dalšího nájezdu. Do dalšího sekání hlav.

Snaha zabránit "aby někde nevyrostlo něco, co nemá", ovšem znamená bezprecedentní ničení infrastruktury a také lidských životů. V minulých dnech se ke mě dostala zpráva od příbuzného jednoho vojáka izraelské brigády Golani, která má ve své sestavě mj. speciální protipovstalecký prapor a je trvale dislokována na hranici s Gazou. Dotyčný rodinu informoval, že mají v zásadě za úkol vpadnout do Gazy, zničit toho co nejvíce, postřílet co nejvíc mužů ve věku vhodném pro službu se zbraní a zase se stáhnout. Naši dědečkové by na adresu onoho vojáka asi pronesli dnes již zapomenutou větu: "Bůh buď milostiv k jeho duši".

Egyptem navržené příměří bylo zřejmě jediným způsobem, jak se scénáři zahrnujícímu pozemní nájezd ještě mnohem letálnější než dosavadní nálety a ostřelování vyhnout. Hnutí Hamás ale o něj nestálo.

Strategie založené na masovém zabíjení ovšem nebývají ani z toho nejcyničtějšího hlediska dlouhodobě účinné, přinejmenším pokud jim chybí naprostá důslednost. Nefungovalo to ve Vietnamu s "body count", nefungovalo to ani v Rhodésii, která nakonec zmobilizovala veškeré dospělé mužské obyvatelstvo do boje s černými povstalci. Jednotka Rhodesia Light Infantry je možná dodnes mezi příznivci vojenské historie slavná kvůli prosazení koncepce "vertical envelopment" a "efektivitě" při zabíjení mnohem početnějšího protivníka, Rhodésie jako taková se však už dávno "provítězila" k naprosté porážce. Změnila se v dnešní Zimbabwe, kde se zajisté také nežije dobře, ale to je zase jiný příběh.

Brigádu Golani nakonec čeká podobný osud, jako Rhodesian Light Infantry. Legendární status doprovázený naprostým strategickým selháním.

Není každopádně namístě zabřednout dnes do sporů o to, zda se Izrael "brání", nebo se Hamás "brání". Tyto spory jsou nesmyslné a obě strany s krví na rukou nemají žádné skrupule, které by umožnily kteroukoliv z nich nějakým způsobem slušně obhajovat.

Ale je potřeba pochopit, co která ze stran dělá. Izrael má za cíl zabombardovat Gazu do středověku a usekat rostoucí hlavy potenciální palestinské armády, načež zase odjede, až do příště. Hamás ho k tomu ze všech sil provokuje a hodlá to propagandisticky využít na mezinárodní scéně k posílení vlastního politického postavení. Obyčejní Palestinci jsou obětí vrcholně cynické a sprosté politiky obou stran. Nikdo na ně nebere nejmenší ohled.

Pokud Izrael jednou ukončí strategické spojenectví s USA, bude hledat nového spojence a ponechá si přitom starou politiku. Nic podstatného se nezmění. Navzdory mýtu, podle kterého se Izraelci neobejdou bez americké pomoci. Až do roku 1967 se bez ní obešli velmi dobře. V tom rozhodně jádro pudla nespočívá. Proto se na tom ani nedá založit žádné řešení.

Západ musí konečně pochopit, že to co stále vnímá jako exces vyvolaný mimořádnými okolnostmi je pro Izrael coby stát, který už dávno k Západu nepatří, normou. Úcta k životu se ani nepředstírá, leda snad občas navenek, pro zahraniční publikum. Uvnitř Izraele samotného si ji uchovávají již jen relativně nepočetní spravedliví.

Zodpovědní arabští politici nemohou zakládat svou živnost na provokování psychopatického souseda k útoku a následném žalování, jako to udělalo hnutí Hamás, když odmítlo egyptský návrh příměří. Každý takový incident znamená stovky a tisíce zbytečných mrtvých. Pokaždé to bude znamenat stovky a tisíce mrtvých v beznadějném boji, který bez podstatné změny politické a ekonomické situace v regionu, tak jako kdysi v případě Rhodésie či Jihoafrické republiky, znovu nikam nepovede. Je čas změnit přístup, i když Gándhí ani Mandela už s tím neporadí.

Nikdo by si neměl nic namlouvat ohledně toho, kolik reálného vlivu má v době definitivního rozpadu poválečného světového řádu instituce, jež tento řád snad v největší možné míře ztělesňuje, totiž OSN. Žádná pravidla nedokáže účinně vymáhat. Regionální hegemoni už teď všude začínají jednat výhradně podle práva silnějšího. Tento trend bude pokračovat.

Veškeré údajné politické zisky, které si palestinská reprezentace krví svých mrtvých připisuje, se odehrávají právě na této problematické půdě, na půdě OSN.

I kdyby tato organizace uznala samostatnou Palestinu jako stát - a já doufám, že k tomu jednou dojde - na izraelské praxi se jenom tím opět nic nezmění.

Zábory palestinské půdy i nájezdy by prostě pokračovaly.

0
Vytisknout
5273

Diskuse

Obsah vydání | 22. 7. 2014