70 let od Bretton Woodu jsou Keynesovy ideje stále nepřekonané

21. 7. 2014 / Ilona Švihlíková

Bretton-woodská konference byla zásadním zlomem pro vývoj světové ekonomiky. Právě na této konferenci se totiž ustanovila dominance dolaru jako internacionální měny, která trvá dodnes. Mezinárodní měnový fond na začátku své činnosti spravoval právě ten měnový systém, který byl na dominanci ekonomiky Spojených států a s tím i dolaru založen. Zdaleka nepůsobil jako "mezinárodní strašidlo", jak ho známe dnes. Bretton-woodský systém se rozpadl v 70. letech, ale MMF se udržel, ba co víc, začal si osobovat funkce, pro které nikdy nebyl vytvořen - funkci věřitele poslední instance, který si klade podmínky.

Už jen málo se ví, že se na konferenci střetly dva plány -- plán H. D. Whitea, který zastupoval Spojené státy a jehož návrhy měly nejen reflektovat nástup USA jako dominanta světové ekonomiky, ale rovněž i uchovat pro budoucnost v podobě dominance dolaru. Proti němu stál, podle mého názoru, největší ekonom 20. století -- J. M. Keynes. Na jeho návrhy se už téměř pozapomnělo, ale Velká recese přeci jen vedla k tomu, že byly vyhrabány z prachu. Zájem o Keynesovy návrhy vyvolal i návrh čínského guvernéra Čou, který ve své slavné eseji Reform the international monetary system lituje, že nebyl akceptován Keynesův návrh bancoru jako mezinárodní zúčtovací jednotky a místo toho nastoupil americký dolar.

Zdroj: ZDE

Poté, co Keynesovy návrhy -- z politických důvodů -- byly poraženy, tehdejší Economist napsal, že přijde den, kdy svět bude hořce litovat, že jeho argumenty byly odmítnuty. Hořce může litovat kdekdo (kromě USA), ovšem málo se ví, co vlastně Keynes navrhoval.

Studenti se někdy ve škole poněkud zjednodušeně učí, že Whiteův plán vycházel z pozice USA (které byly v té době největším světovým věřitelem a po válce tvořily až polovinu světového výstupu), zatímco Keynesův vycházel z pozice Británie, tedy země poničené válkou a zadlužené. To je ovšem značně nepřesný pohled, který nebere v úvahu hloubku Keynesových vizí. V řadě učebnic ovšem pro jistotu o Keynesových návrzích není nic a látka se věnuje jen popisu Bretton-woodského měnového systému a následnému kolapsu v 70. let, který povzbudil finanční deregulaci a odstartoval novou podobu spekulace.

Keynes se zaměřil na obchodní nerovnováhy. Jenže, na rozdíl od současné politiky, která klade důraz na přizpůsobení se deficitním zemím (tj. zemím, které mají hluboký a trvalý deficit běžného účtu, což obvykle vyjadřuje nějakou strukturální deformaci a/nebo dlouhodobě špatně nastavený kurz, např. nerealistický fixní režim, nebo dokonce currency board jako měla Argentina), Keynes viděl problém na obou stranách.

Deficitní země má možnosti hospodářské politiky omezené, zatímco země s vysokými přebytky běžného účtu si může dovolit aktivní hospodářkou politiku. Keynes se snažil narovnat obé nerovnováhy, ne jen nutit deficitním zemím fiskální konsolidaci, deflační tendence (nebo v rámci měnové unie: interní devalvaci) a utrpení pro jejich obyvatele na dekády, jako jsme toho nyní svědky v Řecku, Španělsku a dalších zemích. Země s vysokými přebytky běžného účtu (Německo) mají také problém -- ten se jmenuje nedostatečná domácí poptávka. V případě Německa je to politika mzdové deflace, kterou započal G. Schröder. Uvidíme, jak zavedení minimální mzdy v Německu domácí poptávku ovlivní.

Ale zpět ke Keynesovi. Nástroje, jak ustanovovat rovnováhu symetricky, tj. jak u deficitních, tak u přebytkových zemí pro ně byla globální banka (resp. Mezinárodní clearingová unie) a nadnárodní zúčtovací jednotka -- bancor. Keynes odmítal, aby jedna měna národní měla zároveň hrát roli měny nadnárodní. Později tento přístup rozpracoval R. Triffin a podle něj rozpor mezi rolí měny národní a nadnárodní dostalo název Triffinovo dilema. Dnes by si tuto lekci mohla zopakovat Čína se svou snahou o posílení yuanu jako internacionální měny. Vedle bancoru, který měl sloužit pro účely mezinárodního obchodu, měly dále existovat národní měny. Návrhy po odstupňovaném měnovém systému, které dnes zní "alternativně" (tedy systém: nadnárodní měna -- národní -- lokální), již byly zabudovány v Keynesově plánu.

Zdroj: ZDE

Jak by se v Keynesově systému zacházelo s deficitní zemí (tj. se zemí, která by měla vysoký deficit běžného účtu)? Taková země by ze svého účtu, na němž by měla bancory, musela platit úroky. Musela by také devalvovat (tj. upravit kurz své národní měny vůči bancoru) a nesměla by vyvážet kapitál. Ale pozor: Keynes podobná opatření navrhnul rovněž pro země s vysokým přebytkem běžného účtu, který rovněž považoval za problém (obvykle podseknutí domácí poptávky, které pak v systému vyvolává vlnobití). I zde by vysoký přebytek v bancorech byl postižen úrokem (Keynes navrhoval 10%), měna by musela revalvovat a vývoz kapitálu by byl povolen. (Jak vidno, Keynes naprosto nesdílel ideje o tom, že je vhodné vždy a naprosto deregulovat kapitálové toky, naopak, je chtěl regulovat. Podobně i zahraniční obchod pro něj byl doplňkem k domácí výrobě).

Keynesovy návrhy již v průběhu 40. let byly jako zjevení a vyvolaly nadšení s tím, že ... nikdy se ještě neprobíralo něco tak nápaditého a ambiciozního. Keynesovy návrhy se staly oficiální britskou pozicí. Ale: H. D. White návrh smetl ze stolu a vědom si americké převahy suše konstatoval: zaujali jsme pozici absolutního NE.

A tak jsme se ocitly ve světě globálních nerovnováh. Spojené státy už dávno nejsou největší světový věřitel, ale od 80. let dlužník, ale pozice dolaru, kterou si rovněž nastavily v Bretton-woodu, když smetli Keynesův bancor, jim dovoluje chovat se, jako by dvojí deficit neměly. Je potřeba neustále zdůrazňovat, že americká hospodářská politika může být velmi speciální (a nenapodobitelná), neboť se těší privilegiu jediné internacionální měny, která doposud nemá zásadního rivala. Euro se jí nestalo a při vědomí politiky Evropské komise, ECB a MMF (tj. tzv. Troiky) podle mého názoru ani nehrozí, že by k tomu mohlo dojít. Veškeré evropské ambice budou nutně vyčerpány na to, aby se Eurozóna nerozpadla za pochodu.

Nezapomínejme, že Spojené státy si svou pozici pro jistotu kromě dolaru pojistily i tím, že stále mají v MMF i Světové bance právo veta. Jakákoliv reforma, ať se po ní oficielně volá jakkoliv silně, je bez jejich souhlasu neprůchodná.

Zdroj: ZDE

Ke Keynesově návrhu se v rámci Eurozóny vrátil i ekonom Financial Times, Martin Wolf. Kritizuje německý obchodní přebytek (v poměru k HDP je několikanásobně větší než čínský!) Konstatuje, že Německo provozuje politiku "ožebrač svého souseda" a že představa, že celá Eurozóna může růst jen vnějškem (tj. exportem) je zcela nereálná. Článek s názvem Německo je břemenem pro svět, mohu čtenáři jen vřele doporučit, protože v našem mainstreamu panuje v případě německé hospodářské politiky nekritický obdiv, který snad může korespondovat s pozicí slouhy 17. Bundesland.

Zdroj: ZDE

Zkušenosti z Bretton-woodské konference, staré sedmdesát let, nám ukazují nejen to, že J. M. Keynes byl geniální ekonom uvažující skutečně globálně, ale i to, jak důležité je vytvořit si vlastní struktury, které následně posilují samy sebe. To, že instituce mají zpoždění za socio-ekonomickou realitou, není nic nového. Chce-li ovšem někdo zničit dominanci aktéra, kterou považuje v současnosti za přežitou (nebo, slovy Nestora Kirchnera "nezasloužené privilegium"), pak nestačí jen kritizovat. Je třeba postavit vhodnější instituce, lepší struktury, které budou vhodněji reflektovat změněný poměr (nejen) ekonomických sil.