Kdo vládne - národní státy nebo globální korporace?

2. 6. 2014

Jenže neviditelná ruka trhu Brazílii zfackovala za její tvrdošíjnou demokratickou volbu. Brazilská měna přišla o 30 procent své hodnoty, 6 miliard dolarů horkých peněz opustilo zemi a některé agentury daly Brazílii nejvyšší rizikové hodnocení na světě. "Jsme ve vládě, ale nemáme žádnou moc," řekl Lulův blízký poradce, dominikánský mnich Frei Betto. "Dnešní moc je globální moc, moc velkých podniků, moc finančního kapitálu."

Omezená schopnost vlád států realizovat jakoukoliv politiku, kterou předem neschválil mezinárodní kapitál, je dnes křížem, na nějž jsme byli přibiti všichni. Národní stát je poslední zbývající primární demokratická struktura. Avšak vzhledem k intenzitě neoliberální globalizace už zjevně národní stát nesplňuje svou roli.

Z mnoha hledisek jsou korporace vlivnějšími hráči v globálních záležitostech než státy," píše Benjamin Barder v knize Jihad versus McWorld. "Říkáme jim multinacionální, ale jsou vlastně postnacionální, transnacionální nebo dokonce protinacionální. Protože odmítají samotnou myšlenku národů i veškerý ostatní provincionalismus, který je omezuje v čase či v prostoru."

Nedávné úspěchy ultrapravice v evropských parlamentních volbách jen dokazují, jak patologickými se tyto příznaky staly. Nacionalistické a otevřeně xenofobní strany zvítězily ve třech zemích - v Dánsku, ve Francii a v Británii - a získaly více než 10 procent v dalších pěti zemích. Toto vítězství ve volbách do parlamentu s velmi malou mocí s velmi malou účastí se samozřejmě nesmí přehánět. UKIP získala v Británii jen 9 procent podpory všech voličů, francouzská Národní fronta jen 10,6 procent a dánská Lidová strana 15 procent. Avšak tento trend se ani nesmí podceňovat. Za posledních třicet let se fašismus proměnil z marginálního v ústřední politický směr v evropské politické kultuře.

Když však popisujeme tyto strany jako rasistické, není to přesné. Jejich atraktivita spočívá v daleko širších obavách veřejnosti ohledně toho, do jak velké míry utvářejí naši politiku a ekonomiku síly, které nejsou kontrolovány nikým. Jsme všichni poháněni směrem ke kosmopolitanismu, v němž jsou občané, kteří se kdysi cítili bezpečně v rámci své národní totožnosti a finančních jistot, vyloučeni z jakéhokoliv rozhodování o svém osudu.

Reakce na tento strach jsou rasově problematické. Avšak ten strach sám je důvodný. Levice zápolí s týmiž problémy. V nedávných eurovolbách zaznamenala i tvrdá levice podstatné zisky. V šesti zemích EU získaly socialistické strany, kritické vůči neoliberální globalizaci, vice než 10 procent hlasů, včetně strany Syriza, která volby vyhrála v Řecku. Tyto strany jsou také euroskeptické. Avšak to je motivováno nikoliv antipatiemi vůči cizincům, ale touhou po větší demokracii v EU a po větší národní autonomii.

"Zdá se jasné, že ... nacionalismus není vyčerpanou silou," argumentoval nedávno zemřelý kulturolog Stuart Hall v eseji "Our Mongrel Selves (Naše míšenecké já)"."Politicky není nacionalismus nutně ani reakční, ani pokrokovou silou." Pravici se hodí skrývat svou rasistickou motivaci v těchto zamlžených rozdílech, aby vypadala umírněnější. "Naši lidí požadují jediný typ politiky: chtějí politiku Francouzů pro Francouze a s Francouzi," řekla Marine Le Penová ve svém projevu po svém volebním vítězství. "Nechtějí, aby je někdo vedl zvnějšku. To, co se děje ve Francii, se stane ve všech evropských zemích: je to návrat národa."

To je velmi nepravděpodobné. Je nejasné, jakým způsobem chtějí tyto strany vrátit hodiny zpět a do jakého roku. Ani pravice, ani levice nemají řešení pro tuto krizi. Avšak zatímco levice doufá, že bude v budoucnosti vytvářet inkluzivnější společnost, pravice si vybudovala svou populistickou popularitu na návratu do minulosti, v níž byla většina národa z rozhodování a z hospodářského prospěchu vyloučena.

Protože neexistuje žádná vážná strategie na ochranu demokracie, pravice se namísto toho rozhodla bránit "kulturu", kterou označuje jako "tradici", povyšuje ji na "dědictví" a představuje si ji jako neměnnou. Vyvolala mýtus národní čistoty a pak útočí na ty, kteří ji pošpiňují - nekvalifikované přistěhovalce, Romy, muslimy. Na tyto lidi je lehké útočit, zatímco neoliberální globalizace - ta moc bez tváře - je nehmotná a uniká.

"Menšiny jsou obětním beránkem v situaci nejistoty, ve vztahu mezi každodenním životem a jeho rychle se měnícím globálním zázemím," piše Arjun Appadurai v knize Far of Small Numbers (Strach z malých počtů). "Tato nejistota, která se zvyšuje v důsledku neschopnosti států uhájit si hospodářskou suverenitu v éře globalizace, se může proměnit v absenci tolerance jakéhokoliv kolektivního cizince." Nesnášenlivost vůči jiným lidem se mění podle kontextu: jsou to Romové v Maďarsku, Rumuni v Británii, Hispánci v USA a muslimové skoro všude na Západě. Avšak rétorika a skutečná podstata krize zůstávají konstantní. Je to globální ekonomika, která určuje náš příběh.

Kompletní článek v angličtině ZDE