Tiananmen --- už 25. výročí od krvavé likvidace disidentských protestů v Pekingu

4. 6. 2014 / Miloš Dokulil

Asi je účelné připomenout jak datum, tak místo, a navíc pár detailů týkajících se interpretace událostí, případně oficiálního mlčení o nich. Jde o vzrušující a v závěru tragické události z konce jara roku 1989. Předtím již sedm týdnů nebyl klid. Rostl veřejný odpor proti dosavadní autoritativní vládě Komunistické strany Číny. V noci ze 3. na 4. června 1989 posléze čínské vedení poslalo na náměstí Tiananmen uprostřed Pekingu proti demonstrujícím nakonec tanky, aby těm protestům učinilo konec. Celým světem obletěl záběr, kdy se zničehonic celé té v tisících tun oceli rotující koloně tanků postavil do cesty jeden mladý Číňan. Najednou celá hrozivá kolona zůstala stát.

Kdekdo ovšem dnes ví, že Čína v absolutních číslech u některých ekonomických ukazatelů reprezentuje již první místo na světě. Že stále dosahuje zcela jedinečných každoročních přírůstků hrubého domácího produktu ("HDP"). Že se rovněž s úspěchem připojila do nesmírně prestižního kosmického programu. Že v některých výrobcích je dnes světovým exportérem číslo "1". Že i obyčejní občané Číny si pochvalují viditelný růst své životní úrovně a že se cítí být ve své průměru spokojeni.

Stěží ovšem může uniknout, že úřední orgány stále tabuizují ony smutné události, k nimž v Pekingu před 25 lety došlo. Možná je málo říkat "tabuizují"; protože celého toho čtvrt století měla KS Číny a její aparát snahu zcela vymazat z paměti, co se tehdy událo. Stačilo, že před dvěma lety náhodou v šanghajské směnárně během jednoho dne kleslo kótování o 64,89 bodů; a kupodivu si to podle angloamerického řazení čísel v letopočtu někdo přirovnal ke 4. červnu 1989 a nenechal si to pro sebe. A byl poprask. I když povědomost o těch událostech v onom čase před čtvrt stoletím -- s ohledem na stále úředně řízený tok informací -- byla malá od samého začátku. A udržuje se ovšem spíše jen mezi těmi, kdo tehdy během konečného masakru přišel o někoho blízkého, anebo mezi několika dosud žijícími intelektuály, kteří ty události tehdy sledovali a dosud žijí. Teď zrovna k připomenutí oněch časů vyšla v nakladatelství Oxford University Press kniha The People's Republic of Amnesia: Tiananmen Revisited od Louisy Limové ("Lidová republika Ztráty Paměti: Tiananmen opět navštívený").

Je to zároveň doba, kdy v tehdejší ČSSR měl ještě půl roku existovat komunistický režim, který netušil, co všechno zakrátko navodí jím navozený incident na Národní třídě, když rovněž obdobně došlo, i když nikoli přímo vojensky, k policejnímu napadení průvodu mladých lidí, kteří předtím pietně vzpomněli na události ze 17. listopadu 1939. (Není tu co srovnávat! I když se třeba na události kolem 17. listopadu 1989 nabalily rozmanité spiklenecké teorie, včetně toho, kdopak asi za celou tou akcí určitě stál, aby takto navodil změnu poměrů. Události z náměstí Tiananmen skončily ovšem krvavě po zásahu čínské armády. Mnozí "teoretikové", ale i někteří Číňané, kteří tehdy na tom náměstí jako vojáci likvidovali lidový odpor, odtud odvozují jakoby už ničím potom nerušený start postupně rostoucího podílu státního kapitalismu v Čínské lidové republice.)

To ti, vesměs mladí lidé v onu noc ze 3. na 4. června 1989 museli opravdu zemřít dříve jako oběti čínského komunistického režimu, který pak kupodivu chytil zcela nový vítr a přesto zůstal autoritářským státem dodnes? A mělo se (a má se stále) na ty krvavé oběti totalitní vlády pouze zapomenout?

0
Vytisknout
1855

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2014