Rozpaky nad záměrem centrální banky oslabit českou korunu

20. 11. 2013 / Jaroslav Ungerman

Jiným argumentem, který nám slibují centrální bankéři, je zdražení dovozových výrobků, které podle nich umožní přesměrovat poptávku na české výrobky, které se nebudou zdražovat, a tudíž tuzemské výrobky se stanou konkurenceschopnější, a tedy opět to povede k růstu výroby atd.

Je vývoj základních ukazatelů české ekonomky skutečně takový, jak nám vykládají představitelé ČNB, nebo jde o nesprávnou interpretaci anebo, jde o soubor jiných kriterií, podle nichž se centrální banka rozhodla k tomuto kroku.

Jak je to s inflací

Nejprve několik poznámek k vývoji inflace. Podle dat z letošního října je index spotřebitelských cen oproti konci října minulého roku 100,9. Jeho trend za poslední tři měsíce je klesající - ještě v srpnu byl index 101,3.

Vývoj v ČR však není nijak atypický -- v celé EU se harmonizovaný index spotřebitelských cen meziročně zvýšil v říjnu o 0,7 % a v ČR o 0,8 %. Nezdá se, že by takový vývoj byl pro eurozónu důvodem k nějaké akci.

Pokud se však zaměříme na jeho strukturu, pak je patrné, že hlavním faktorem jeho poklesu je především vývoj telekomunikačních poplatků -- ty jsou o 11 % nižší než v minulém roce. Důvodem je zde pokles poplatků vynucený zlevněním poplatků za mezinárodní hovory, což je vyvoláno jejich zlevněním na základě nařízení EU. Kromě toho - výchozí úroveň těchto poplatků byla v ČR velmi vysoká - oproti průměru EU, což bylo nejednou dokázáno.

Druhým významným faktorem zpomalení růstu celkového indexu je vývoj nákladů na dopravu -- zde došlo k poklesu cen pohonných hmot o 4 % vlivem krátkodobého poklesu cen ropy na světových trzích. Snížily se také ceny zařízení pro domácnost o 1 % meziročně.

Na druhé straně rostou ceny potravin, i když jejich tempo růstu se snižuje -- opticky proto, že jde již o srovnání s vysokým základem minulého roku. I tak však je zde vysoký růst cen např. zeleniny o 16 %, z toho brambor o 80 %, ale rostou i ceny mléka, sýrů i másla. Celkově jsou ceny potravin o 28 % vyšší oproti roku 2005, což není málo. Přitom je nutno dodat, že rozhodující vliv na růst těchto cen má růst sazby DPH, která se za posledních pět let zvýšila na trojnásobek -- až na 15% v letošním roce. V této kategorii je to jedna z nejvyšších sazeb v EU.

Lze očekávat, že spotřebitelské ceny v současném období tendují k zpomalení a jako celek ke stagnaci, ovšem nelze také zapomínat, že významný vliv na růst výdajů domácností budou mít především ceny potravin a tam o žádném výrazném uklidnění situace nelze hovořit.

Pokud jde o vývoj cen výrobců, tam dochází také k poklesu cenové dynamiky. Ceny zemědělských výrobců poklesly meziročně o 3%, když rozhodující vliv na pokles má vývoj cen rostlinné produkce, kromě cen zeleniny a ovoce. Ceny živočišné produkce rostou -- meziročně o více než 6 %.

Ceny průmyslových výrobců stagnují. Stagnace je však vyvolána poklesem ceny ropy a také dalších surovin. Naopak ceny v oboru výroby elektřiny, páry, stejně jako v oblasti vodního hospodářství rostou o více než 3 %. Ceny stavebních prací stagnují.

Ceny služeb také stagnují -- rozhodující je pak opět pokles cen dopravy vlivem klesající ceny pohonných hmot. Ceny ostatních služeb se zvyšují jen velmi nepatrně.

Otázkou základní je, zda by v současné situaci mělo odcházet k nějakému převratnému růstu cen v české ekonomice. Zda za situace, kdy je na evropském a také světovém trhu dostatek některé produkce -- v tomto případě např. ropy a jejích derivátů, stejně jako některých jiných surovin -- např. elektrické energie, zda je to důvod k nějaké akci. Skutečně lze akcí uvnitř české ekonomiky změnit tento cenový vývoj na zahraničním trhu?

Při hodnocení pohybu cen také zaznělo, že se stále více rozšiřuje prodej "ve slevě". A to má být jeden z hlavních příznaků deflace. Taková úvaha je zcela mimo realitu vývoje na českém trhu. Nabízet zboží při maloobchodním prodeji formou tzv. slev není ničím jiným než marketingovým trikem. Z hlediska prodejce je tomu vždy tak, že pro něho je rozhodující cena prodeje a -- tou je cena po tzv. slevě. K této ceně se pak připočítává tzv. sleva - tedy cena se fiktivně zvyšuje o 20, 30 nebo 50 %. Ovšem tato cena je pouze cenou formální, za kterou se zboží v podstatě neprodává. Prodejce s takovou cenou ani nepočítá. Nejde proto o nic jiného, než formou slevy přilákat pozornost kupujících.

Může obyvatelstvo více utrácet?

Cenový vývoj na vnitřním trhu, respektive vývoj spotřebitelských cen, docela věrně odráží vývoj koupěschopnosti obyvatel. I když se zjevně tento fakt nechce vzít na vědomí. Mezi argumenty pro depreciaci měny nejednou zaznívalo, že obyvatelstvo nechce utrácet a šetří. Skoro jakoby v tom byla výtka ve vztahu ke spotřebitelům, že bezhlavě neutrácejí.

Podle oficiálních statistik v letošním prvním pololetí klesl měsíční nominální příjem průměrné domácnosti o 50 Kč oproti minulému roku a reálně -- po započtení inflace - klesl o 530 Kč. Od roku 2011 klesají reálné mzdy -- za letošní první pololetí o 1,4 %. Jak za této příjmové situace domácností očekávat vzestup spotřeby?

Tento vývoj příjmů obyvatelstva lze doložit i na vývoji přírůstku úspor obyvatelstva. Podle oficiálních dat centrální banky je přírůstek vkladů obyvatelstva na všech jeho účtech -- včetně běžných účtů - za letošní třetí čtvrtletí v průměru necelých 50 mld oproti stavu ve třetím čtvrtletí 2012. Tento přírůstek je nejmenší od roku 2005. Ještě v minulém roce byl tento přírůstek kolem 70 mld oproti stavu roku 2011 a ve třetím čtvrtletí 2011 byl větší než 90 mld oproti předchozímu roku. Navíc je nutno dodat, že zůstatky účtů obyvatelstva v letošním roce v podstatě od února stagnují.

Přitom v tomto ukazateli -- zdůrazněme, že jde o průměr -- se neodráží ani publikované skutečnosti o stavu finančních rezerv domácností, kdy podle nedávného průzkumu (říjen 2013) téměř třetina domácností má finanční rezervy pro případ ztráty hlavního příjmu nanejvýš na měsíc. Tato čísla spíše vyjadřují příjmovou chudobu domácností a jejich značnou zranitelnost při výpadku příjmů než nadměrné šetření.

Při předpokládaném rozvrstvení úspor v populaci je také zřetelné, že v současné době se přírůstek úspor může týkat pouze domácností s nejvyššími příjmy a tedy nikoli většiny obyvatel, kteří vytvářejí rozhodující masu kupní síly a mají největší podíl na růstu osobní spotřeby a také maloobchodního obratu. Právě na tuto skupinu obyvatel spíše nízko a středně příjmových je pak zaměřena marketingová politika cenových slev atd.

Nakonec na růstu spotřeby se nepodílí ani vzestup úvěrů pro obyvatelstvo. Objem spotřebitelských úvěrů stagnuje od konce roku 2010. Není proto divu, že v těchto podmínkách vzniká živná půda pro rozvoj nejrůznějších půjček především nebankovních subjektů. Právě tyto půjčky často adresované nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva pak jsou dalším faktorem, který se podílí na odsávání jeho kupní síly. Systém neregulovaných půjček s neodůvodněně vysokými úroky, které zůstávají zcela mimo pozornost jak regulátorů finančního trhu -- s poukazem, že nejde o bankovní činnost -- tak i dalších regulátorů a jsou v daných podmínkách údajně nepostižitelné, vytváří podmínky pro zhoršování sociální situace velkých skupin obyvatelstva. Zejména pak dále postiženou neregulovanou činností exekutorů atd.

V takovém systému fungování českého finančního trhu a případně dalších tzv. finančních zprostředkovatelů je vývoj spotřebitelských cen jen odrazem reálně upadající koupěschopnosti obyvatelstva. A je nesporně také odrazem neregulovaného trhu a neschopnosti státu jako tvůrce jeho pravidel vtisknout tomuto trhu určitá pravidla a chránit slabší stranu tržních vztahů, kterou je domácnost či občan. Sotva z tohoto vývoje vyvozovat, že se ekonomika ocitá v deflační situaci.

Za zcela nesmyslné a z velké části i nezodpovědné pak lze pokládat i vyvolávání nákupních horeček s poukazem na to, že ceny již dále nebudou klesat a je tedy nutno co nejrychleji nakoupit a neodkládat nákupy do budoucna. Jaký je smysl těchto prohlášení, která nakonec mohou v části spotřebitelů vyvolat ještě větší poptávku po úvěrech ze strany nejrůznějších podivných společností? Zvýšené nákupy sice mohou vyvolat větší nákupní vlnu ve zbývajících měsících letošního roku a tak "zachránit" letošní vývoj HDP, ale přesun nákupů z příštího na letošní rok sotva něco vyřeší. Jen povede k pokračování poklesu nákupů v příštím roce....

Podpora zahraničního obchodu

Dále - depreciace měny resp. devalvace se zpravidla cílevědomě provádí tam, kde se chce podpořit zahraniční obchod resp. dosáhnout jeho aktivního salda a povzbudit vývoz a zvýšit tak krátkodobě konkurenceschopnost vývozce.

Nastala taková situace v české ekonomice? Za devět měsíců letošního roku dosáhlo aktivní saldo zahraničního obchodu rekordní hodnoty -- více než 270 mld Kč a je o více než 15 % vyšší než v minulém roce. Lze očekávat, že v letošním roce skončí celková bilance zahraničního obchodu s rekordním přebytkem -- vyšším než desetina celkového objemu vývozu. Dosud nikdy nebyla dosaženo tak velkého aktivního salda zahraničního obchodu.

Dá se v takovém vývoji pokračovat? Rostoucí aktivum v zahraničním obchodě spíše vede ke zhodnocení koruny. Každá devalvace vede ke snaze více exportovat. To však je možné zpravidla jen tam, kde lze snadno nalézt odbyt na zahraničním trhu.

Většina obchodů dnes probíhá na základě dlouhodobých smluv a sotva lze očekávat, že se v jejich rámci dá nějak podstatně navyšovat dohodnutý objem zboží - především za situace, kdy většina dodávek je v podobě komponentů či subdodávek. Nejsnazší možnost zvýšení objemu dodávek je tam, kde jde o suroviny či výrobky s nízkou přidanou hodnotou.

Podobnou devalvaci, nominálně však mnohem větší, již česká ekonomika zažila v roce 1990 a to je ještě v živé paměti. Tehdy působila na prudké zvýšení exportu, ale především v sortimentech s nízkou přidanou hodnotou, také vedla k rozvinutí práce ve mzdě atd. Jejím důsledkem byl kvalitativní sestup české produkce od finality do nižších zpracovatelských etáží -- k dodávkám dílů, polotovarů atd.

Kromě jiného -- jak ukázaly zkušenosti -- také vedla k výraznému snížení realizačních cen české produkce na zahraničním trhu. Při výraznější devalvaci mnozí čeští výrobce snížili své ceny na zahraničních trzích -- protože inkasovali i při snížené ceně více v korunách -- v domnění, že později budou moci obchodovat za původní vyšší ceny. Na původní pozici se však už se svými cenami nikdy nevrátili.

Ochrana tuzemských výrobců?

Konečně nejčastějším argumentem ve prospěch depreciace koruny je představa, že vyšší dovozové ceny ochrání české výrobce, kteří budou schopni nabízet své zboží na tuzemském trhu za nižší cenu.

Také v tomto případě jde spíše o teoretický předpoklad, nikoli o reálnou situaci na trhu. Pokud se podíváme na jednotlivé sortimenty, pak se ukáže, že v celém sortimentu spotřební elektroniky či vybavení pro domácnosti žádní tuzemští výrobci neexistují. Vyrábějí se snad v ČR počítače, mobilní telefony či chladničky, pračky atd?

Argument o ochraně tuzemských výrobců může snad platit pouze v případě potravinářského zboží. Ale i tam je mnoho sortimentů v rukou zahraničních dodavatelů, kteří fungují v rámci nadnárodních obchodních řetězců ovládajících velkou část tuzemského trhu. I jejich dodavatelé mohou bez větších problémů vydržet cenovou válku s českými výrobci. Proč by však měl český prodejce prodávat za nižší cenu?

Kromě toho nelze zapomenout ani na fakt, že zhruba polovina tuzemské spotřeby vepřového masa se dováží, stejně jako existuje velký dovoz kuřecího masa, v sortimentu zeleniny, ovoce atd. Přitom zvýšit produkci vepřového masa vyžaduje -- pokud jsou k dispozici odpovídající prostory - minimálně půl roku -- a zástav prasat se zpravidla musí dovézt....

Jak obnovit zelinářskou výrobu či založit nové sady, když to vyžaduje nemálo kapitálu a také zkušeností a když právě tyto výroby byly v uplynulém období zahraniční konkurencí - a podporovanou jejich státní politikou -- z velké části zlikvidovány? Nakonec ani tato tuzemská výroba není bez problémů již v současnosti a depreciace kurzu jí opravdu nemůže pomoci.

Stačí se zamyslet nad v tisku popisovanou zkušeností českého pěstitele jablek, který své výpěstky musí nabídnout obchodnímu řetězci za šest korun za kilogram, protože sám nemá možnost je jinak prodat. Při požadavku, že by svoji prodejní cenu zvýšil o padesát haléřů na kilogram je odmítnout s tím, že pak by tato jablka byla neprodejná. Přitom v daném obchodním řetězci jsou jeho jablka nabízena za cenu 20 Kč/kg. Není problém s odbytem české produkce úplně někde jinde než v depreciaci kurzu? Není to především ve vysoké monopolizaci trhu atd...

Spoléhání na podporu tuzemských výrobců tak je spíše deklaratorní, než aby mělo reálný význam a vedlo ke skutečnému rozvinutí tuzemských výrob a také nových pracovních míst. Přitom bezpochyby pro mnohé české vývozce je tato depreciace kurzu vyvolávající administrativní zvýšení jejich příjmů bezesporu vítaná. Je však otázkou, zda to pro ně bude podnětem k investování či rozšiřování výroby.

Jak s eurem?

Provedená depreciace kurzu však může mít ještě jeden vážný důsledek. Přibližujeme se do období, kdy se začne vážně jednat o přechodu na euro. To nelze stále odkládat. Jsme tomu datu blíže než před pěti lety, kdy propukla tato krize. Klíčové -- z hlediska spotřebitele především -- bude stanovení směnného poměru koruna a euro. Zda si vyměníme 25 korun za jedno euro nebo to bude 27 korun nebo to bude ještě více. To by mělo zajímat především ty, kteří mají pevné příjmy - především důchodce. Je určitě rozdíl, když ze starobního důchodu ve výši 10 tis. korun zůstane 400 euro nebo 370 euro. Proto tato změna kurzu dopadá mnohem více na spotřebitele než na podnikatele, kteří přece jen mají některé rezervy ve svých kalkulacích.

Současný krok centrální banky ke znehodnocení koruny patrně povede k tomu, že příští výměnný kurz korun vůči euru se bude pohybovat někde kolem této nové úrovně. To také znamená, že tímto krokem, pokud se podmínky nezmění, došlo ke snížení úspor a příjmů především obyvatelstva o zhruba 5 - 8 %, což nevyhnutelně zvětšilo odstup naší životní úrovně od našich sousedů, kteří již eurem platí. Zda to byl zamýšlený či nezamýšlený důsledek této akce, se lze jen dohadovat....

Co dělat

Současná krize se v české ekonomice projevuje především v tom, že zesiluje její slabiny a také ukazuje, jak zoufale chybí národohospodářská vize sjednocující úsilí jak státní správy, tak i podnikatelské veřejnosti, ale i celé společnosti. Prostě zdá se, že česká společnost a také její ekonomka ztratily směr svého pohybu.

Zbývá klasická otázka -- co dělat? Krok centrální banky ukazuje, že cesta ze současné krize nevede přes opatření v měnové politice. Skutečně se o to má centrální banka pokoušet s tím, že přetlačí trh a bude mu diktovat svoji vůli? V minulosti žádná taková snaha nedopadla dobře. Myslím, že kdyby centrální banka vyčkávala a nedělala nic, tak by takové rozhodnutí bylo tím nejlepším v současné situaci.

Jsem přesvědčen, že klíčem pro východ z krize je změna v reálné ekonomice a tuto změnu musíme dosáhnout především změnami v hospodářské politice a rozpočtové politice. Tam je prostor pro cílená opatření selektivní podpory vybraných odvětví či činností. Nikoli plošně, jak působí opatření centrální banky.

Možná bychom měli hledat analogii s tím, jak se podařilo překonat krizi třicátých let. Byla to v podmínkách tehdejší ekonomiky především opatření plynoucí z aktivní rozpočtové politiky zaměřené tehdy na posilování obranyschopnosti země. Peníze z těchto programů začaly rozhýbávat ekonomiku.

Dnes jistě nejde o zbrojení, ale o princip, že to musí být cílený transfer peněz do odvětví, která mají největší multiplikační schopnost. A také nesmí jít o škrcení masové spotřeby -- jakoukoli formou - i nesmyslně vysokými cenami, zneužíváním monopolního postavení -- např. ceny vody, energie atd.

Proto by se státní moc v současnosti měla především soustředit na narovnání ekonomického prostředí. To předpokládá nastolit pořádek ve veřejných financích -- konkrétně zlikvidovat daňové úniky na DPH (registrační pokladny), revize daňových výjimek, majetková přiznání a omezení možností legalizace výnosů z korupce, vč. odstranění anonymních akcií, audit veřejných výdajů atd.

Vyšší daňové výnosy pak použít na podporu konkrétních akcí v podnikovém výzkumu a vývoji, a na podporu výstavby malometrážních bytů, na konkrétní akce výstavby infrastruktury, kde potřebujeme velké projekty. Současně stát musí razantně potlačit lichvu a regulovat činnost exekutorů.

Pro začátek by úplně stačilo těchto několik akcí. Jejich efekt by byl velmi rychlý a mohl by být patrný již zhruba po roce. Jsou však podmíněna především jasnou vizí a schopností politické reprezentace ji realizovat.

Možná, že úplně nejvíc v české politice chybí odvaha a vize a také reálná zkušenost z reálného života a z reálné ekonomiky....

Takové zkušenosti se dostalo jen některým...