Konec je jen nový začátek

1. 8. 2013 / Zdeňka Petáková

Jistě se shodneme, že běh našich životů v posledních letech je více či méně ovlivňovaný tzv. ekonomickou krizí. Všechny ty zprávy ze světa i z domova o zhoršování materiálních podmínek života lidí, o zostřování vnitrostátního napětí v dlouhé řadě zemí a první zprávy o vzrůstajícím napětí mezinárodním (probleskující v posledních měsících) mají, pravděpodobně, jednu společnou hlavní příčinu.

Tou je zhoršující se možnost získávat laciné zdroje energie, vodu a další nerostné suroviny (shrnutí viz ZDE a dále např. ZDE).

Svět, ve kterém žijeme, okolnosti, na které jsme zvyklí, hladký chod společnosti, to vše je v materiálním ohledu zabezpečováno plynulou dodávkou energie, jak elektřiny, tak pohonných hmot, tepla a samozřejmě vody. Energii v případě naší republiky čerpáme především z fosilních paliv a jádra, jak každý patrně ví. Ne každý si však uvědomuje, že paliva jsou hmoty, jejichž objem na planetě je konečný. Ukazuje se, že jsme se -- v globálu i menších měřítcích -- ocitli ve fázi společenského vývoje, jenž bude maximální měrou ovlivněn snižující se dostupností přírodních zdrojů. Jde o to, že se my i generace, které přijdou po nás, budeme muset postupně uskromňovat a přizpůsobovat rytmus a uspořádání života směrem ke způsobu hospodaření, který byl obvyklý někdy v roce 1850 (nebo o něco později), tedy v době před širokým využíváním uhlí, ropy a zemního plynu. V Britských listech o tomto přechodu a co si v něm počít nejlépe hovoří překlady textů amerického myslitele Johna Michaela Greera, na blízkém Slovensku k podobným závěrům došel publicista, analytik a vysokoškolský pedagog Juraj Mesík ve výborně napsaném shrnujícím textu "Prijať budúcnosť". Velmi srozumitelně podané fyzikální shrnutí energetických možností naší společnosti, včetně vyhodnocení alternativ a odhadu budoucího vývoje, vytvořil v cyklu textů "Člověk a energie" český metrolog Jaroslav Svoboda.

Ve světle mizejících zdrojů se změny vlád, politický boj, jeví jen jako kulisa. A veškeré změny deklarované ať levicí nebo pravicí jako pokusy o zlepšení situace státu a jeho občanů, se jeví jako dobré, avšak kosmetické a nemohoucí zastavit běh věcí, nastávající energetickou nouzi. Avšak naše překrásná krajina tu byla vždy a dokázala poskytovat obživu lidem dokonce dávno před tím, než se zformovala centrální moc.

V návaznosti na článek Ilony Švihlíkové, ve kterém shrnuje duševní kondici a očekávání občanů ČR, těch, se kterými měla možnost hovořit během svých letošních přednášek, a v reakci na tam citovaný článek Veroniky Sušové-Salminen, jenž konstatuje jí pozorovanou krizi sociálního kapitálu konkretizovanou jako krizi kooperace, krizi vazeb, krizi důvěry v mezilidských vztazích, bych ráda přinesla opačný názor.

Lidé mají velkou přirozenou schopnost vzájemné solidarity, podpory jak v hospodářské, tak emocionální či duchovní sféře, a dokážou rychle reagovat na krize tímto způsobem. Máme o tom mnoho svědectví například z 2. světové války a také nyní se už vynořují silné či naopak úplně prosté všednodenní příběhy o pomoci. Jsem přesvědčena, že většina z nás se dokáže rychle odvrátit od ikony spotřeby k jasným praktickým tradičním hodnotám jako je zdraví, pevné a široké sociální vazby, vlastní schopnosti a dovednosti, včetně schopnosti rychle se učit a učit i ostatní.

Mějme tu naději.

0
Vytisknout
3952

Diskuse

Obsah vydání | 2. 8. 2013