Miroslav Kalousek

Sobotka nepotřebuje lézt Kalouskovi nikam

2. 8. 2013 / Štěpán Kotrba

Fakticky jsou dvě cesty vývoje levice v této zemi. Jeden spočívá v jejím systémovém drobení a oslabování, ve vytváření stínových čertů na zdi, v kádrování levice na "demokratickou" a "nedemokratickou", v doublespeaku hýřícím vzletnými frázemi o sociální spravedlnosti a současném oportunismu zákulisních dohod s pravicí. V „manažerském“ ojebávání všech, kdo s touhle kamarillou namají a nebudou chtít mít nic společného.

Jedna část takové levice jsou „koně chovné“, střídající se v lukrativních pozicích a užívající si spokojeného života v dlouhé opozici, a „koňům tažným“ nezbývá než beckettovsky doufat v příchod Godota, který by měl změnit jejich životní osudy. To, že jejich pán Pozzo je slepý a opírá se o němé, dojde až příliš pozdě.

Takováto levice je odsouzena do bezvýznamnosti stejně, jako se to stalo Občanskému hnutí a Unii svobody, vytvořené kdysi jako „lidské tváře“ tehdy neudržitelné pravice. Nyní je hrozba voličské bezvýznamnosti nejen před Sobotkou, ale i před přestárlými, frázemi opletenými komunisty. Dnes nabývá oportunismus a neschopnost jiných podob než před čtyřiceti lety, v době okresního tajmeníka Pláteníka. Nežijeme v Dietlových seriálech, ale v 21. století.

Apriorní afinita oportunistické části „nelevicové levice“ ke Schwarzenbergovi a Kalouskovi a všem „půdorysům“ vládnutí levice bez levice dělá ze Sobotkova křídla sociální demokracie, ideologicky manippulovaného Jiřím Dienstbierem, Otou Novotným, Lukášem Jelínkem a Jakubem Patočkou obdobně směšný projekt, jakým byla Mlynářova Unie svobody či Neue Mitte německého sociálně demokratického kancléře Schrodera s protilevicovou agendou Hartz IV. Nejde se ptát „Co je dobré pro všechny?“, protože zájmem zaměstnavateů není totožný se zájmem zaměstanců. Být stranou horních deseti ticíc není totéž, co být stranou dolních deseti milionů. Dělat politiku výhodnou pro velkovýrobce potravin není totéž, co dělat politiku pro spotřebitele. Babiš si to ještě neuvědomil, Sobotka by to měl vědět.

Mezi pravicí a levicí nejsou otevřená zadní vrátka „pro někoho“. Schroder to pochopil příliš pozdě. Až když otevřel cestu k moci Angele Merkel a viděl, že CDU s východním nátěrem může být silná... SPD pak hledala svou tvář dlouho a musela přijít pomoc zběhlého Lafontaina, aby si uvědomila, že rudá není komunistická, ale proletářská barva. A ta je společná SPD i Die Linke.

Stejně tak neúspěšná byla i oportunistická „modernizační“ strategie „New Labour“ usměvavého předsedy britské vlády Tonyho Blaira. Pokračovala „New Life For Britain“, ale v podobě vlád liberální pravice. Oslabené odbory, rozvrácené veřejné služby, školství a sociální péče, ztráta schopnosti čelit ekonomickým krizím, separatismus Skotska. To je Británie dnes a Blair se už nesměje jako dřív. Třetí cesta skončila v bažině a Labour party z ní bude hledat východisko ještě minimálně jedno volební období, protože nemá svého Lafontaina ani spojence na levici.

Druhá cesta české levice je v pragmatickém a trpělivém hledání nejmenšího společného jmenovatele mezi různými částmi společnosti nalevo od pravice – od konzervativní levice a po liberály. Mezi proprůmyslovou, odborářskou a „betonářskou“ částí levice a zelenou permakulturou či urban liberals, hipstery ochrany lidských i velrybích práv a hippíků bezstarostné zábavy střední třídy. Musí se hledat společné prvky politiky mezi komunisty, sociálními demokraty, křesťanskými sociály a trockisty, anarchisty, piráty a všemožnými humanisty. Tam nepomohou vzletné fráze a velké dohody, ale vytváření a ověřování různých taktických koalic, v tpělivém hledání shody a v pokusech naučit se spolu žít. Na jedné radnici či hejtmanství, na jednom ministerstvu, v jedné vládě.

Cestou k široké koalici paratjí i hnutí je v tom, že se nebudou příkopy vykopávat, ale ale zasypávat. Jen tak může být výsledkem silná koalice, která nebude hledat koryta na jedno volební období, ale bude vytvářet silnou prorůstovou politiku pro dvě či tři volební období. Ne 101, ale 120 a víc hlasů, schopných měnit i ústavní zákony a prosazovat politické strategie s jistotou.

Sociální demokracie vsadila kdysi na regiony – a ziskem je oranžová převažující na hejtmanství i v Senátu. Výsledkem je silná, Haškem řízená Asociace krajů, která generuje množství sociálně demokratických politiků a Senát, řízený odborářským předákem Štěchem. Výsledkem jsou dvě reálná, sebevědomá „mocenská centra“, která ukázala, že politiku lze dělat i s nepřítelem na ministerstvu financí či úřadu vlády. A jak Asociace krajů a jednotliví hejtmani, tak senátoři říkají do sebe zahleděnému vedení strany, že moc patří lidu. Voličům v jednotlivých krajích, ne politickém grémiu či kuloárním dohodám stranického sekretariátu. Každý hejtman, poslanec i senátor je odněkud, jen Sobotka je z Lidového domu...

Sobotkovi nezbyde, než tento fakt začít respektovat a přestat utírat Kalouskovi řiť. A Haškovi nezbyde, než s nastalou mocenskou pozicí zacházet moudře a rozvážně. Prozatím to dokázal.

Psáno pro Parlamentní listy

0
Vytisknout
3861

Diskuse

Obsah vydání | 2. 8. 2013