Zápisky z cest

24. 7. 2013 / Ilona Švihlíková

Již několik let objíždím celou republiku s přednáškami, debatami a různými dalšími akcemi. Mám tak kontakt s řadou občanů tzv. "z první ruky" a příležitost si s nimi popovídat o tom, co je trápí, jakou vidí budoucnost pro ČR apod. Myslím, že by závěry či malé statistické vyhodnocení mohlo čtenáře Britských listů zajímat.

V žádném případě si nedělám nárok na "výzkum." Na akce "se Švihlíkovou" samozřejmě chodí určitý typ lidí a nemusí to nutně být hlavní segment populace. Záleží také hodně na tom, kdo je pořadatelem akce: zda je to univerzita, místní aktivisté, politická strana, kraj či Křesťanská akademie -- to vyjmenovávám jen ty nejobvyklejší.

Jen za poslední půlrok jsem takových debat s občany/přednášek absolvovala třicet, z toho v Praze bylo 14. Ostatní pokryly bez přehánění celou republiku, od Plzně po Beskydy, od Opavy po Slavonice.

Z hlediska věkové struktury obecně dominuje střední a starší generace. Mladší se vyskytují především, pokud akci organizuje univerzita, nebo pokud se jedná o "alternativnější" projekty, jako byl např. Kontejner v Plzni.

Uvádím určité úryvky, často přímé citace, spolu s komentářem.

Celkově bych stav té části české společnosti, se kterou se osobně setkávám, ale která mi píše i maily, dotazy apod. mohla popsat celkem jednoduše: Tiché zoufalství. Bezmoc. Strach.

Občané, kteří na besedy apod. chodí, patří logicky k té poněkud aktivnější části populace. Určité dotazy a názory se objevují víceméně všude, bez ohledu na region. (i když samozřejmě speciální místní problémy zazní vždy).

Lidé se cítí bezmocní, frustrovaní. Mají pocit, že nemají nikde zastání. Z toho pak plyne snaha zabezpečit se sám, proboxovat se a nikomu nevěřit. Jak uvidíme, jedním z hlavních problémů ČR je zoufalý stav sociálního kapitálu, bez kterého ale skutečná změna není možná. Již o tom výstižně psala paní Sušová-Salminen.

Považují se pouze za diváky v politické hře, do které nemají šanci mluvit, něco ovlivnit. Velmi často se objevuje přirovnání ke konci 80. let -- to zaznívá téměř vždy. ("Mně to připomíná konec 80. let -- velice častá formulace.) Stěžují si na své kolegy/spolupracovníky, obecně spoluobčany s tím, že pouze sedí u piva a brblají. Aktivní odsuzují ostatní za to, že se schovávají (privatismus), nechtějí nic řešit, raději jdou "mocným" z cesty. Aktivních je příliš málo.

Strach. Existenční -- budu-li si stěžovat, půjdou po mně. Zničí mě. Všeobecně je nesmírně rozšířená obava, že budu -- li si stěžovat, zpochybňovat určité úřední rozhodnutí (na cokoliv: od přechodu pro chodce po privatizaci bytů ve městě), půjdou po mně, začnou se na mně a mé rodině mstít. Panuje absolutní, totální nedůvěra k tomu, že fungují nějaké neutrální, spravedlivé procesy. Tomu se většina jen hořce zasměje. Opět se jedná o situaci rozšířenou naprosto všude, ale to nejhorší, co jsem zatím kde slyšela, bylo na severozápadě Čech -- v Mostě.

Lidé připodobňují život v ČR k džungli. Především v souvislosti s exekucemi na původně bagatelní částky. Popisují nutnost být stále ve střehu, dávat pozor na každý detail. Unavuje je to a deprimuje.

Někteří občané se pustí do boje za určitou lokální záležitost. Zážitky, které z těchto vyprávění mám, by vydaly na několik knih. Zajímavé je, že těmito bojovníky jsou nejčastěji ženy. Urgují, organizují, svolávají veřejná slyšení, odvolávají se apod. Někdy se jim podaří uspět, ale stěžují si na vyčerpanost, obtížné a nepřehledné schvalovací procesy téměř všech jednání apod. Jsou ale velice odhodlané a bojovné.

Jaká řešení vidí občané?

Nepanuje příliš velká důvěra k zahraničním inspiracím. Obvyklá reakce je: "to nejde", resp. "u nás to nejde", se zdůvodněním "tady se všechno rozkrade". To je např. poměrně typické u participativního rozpočtu, který je ale zrovna jedním z nástrojů, jak korupci na úrovni města či obce omezit.

Hledání lídra. Velmi často se vyskytuje volání po silné osobnosti, která ukáže cestu a ostatní se za ní shromáždí. Asi v 15-20% případů se občané domnívali, že by touto osobností mohl být prezident Miloš Zeman a vkládali do něj značné naděje. Zbytek ale neviděl nikde lídra s vizí. Zajímavé je, že velice kriticky se k nedostatku lídrovství stavěly rovněž členové politických stran (podotýkám "napříč politickým spektrem" (nebyla to otázka jedné politické strany), když už mám použít ten hrozný, ale frekventovaný obrat). V rámci politických stran panovala, když mohli členové mluvit volně, drtivá kritika vedení: od politických schopností (taktika, vize) po odbornost.

Revoluce. Ano, i volání po revoluci jako řešení zaznívá. Zde je potřeba podotknout, že slovo "revoluce" sice naše elity děsí, ale jedná se zkrátka jenom o kvalitativní změnu systému. Jenže revoluce je spíše nástroj, nikoliv řešení. I na univerzitní půdě a mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi se čím dál častěji objevuje názor, že jediné možné řešení je, všechny politiky (=odpovědné za dnešní stav) zavřít, příp. naházet do Vltavy. Nedůvěra a odpor vůči politické "elitě" je masově rozšířená.

Válka. Bohužel, i toto "řešení" se někdy objevuje. Naštěstí je to poměrně řídké (méně než 10% cca). Nejčastěji je válečný konflikt spojován s bojem o zdroje. Pozoruhodné je, že válku uvádějí pouze mladší účastníci. Odpor vůči válce interpretují jako změkčilost, naivitu. Do této kategorie patří i (velmi řídké) volání po "čím hůř, tím líp", protože "pak to krachne úplně". Nestává se mi ale příliš často, abych byla obviňována, že se "snažím zachránit systém."

ČR se stane protektorátem. Ne, nemáte halucinace. Když jsem tuhle úvahu, že Německo si vezme Čechy jako 17. Bundesland a Rakousko si sebere zbytek, slyšela poprvé, domnívala jsem se, že je to nějaký místní exces. Jenže, pak jsem ji začala slýchávat častěji a častěji. Návrh tohoto "řešení" souvisí, podle zastánců tohoto přístupu, s uvědoměním, že si jako národ neumíme vládnout, nemáme vizi (národní projekt) a nejsme schopni ji dát dohromady. Logicky docházejí k závěru, že nejlepším řešením z tohoto marasmu je nechat nás ovládat někým, kdo alespoň zvládá základní správu země a zavede tu jakýs takýs pořádek. Často argumentují i tím, že stejně všechny významné přelomy (až na husitství) k nám přišly zvenčí. Je to rezignace na českou státnost. Musím říct, že mě to stále znovu a znovu ohromuje. Potom by, jak říká i můj šéf Oskar Krejčí, bylo národní obrození slepou uličkou. Chci jen za sebe podotknout, že toto řešení (a je velmi preferované řadou politických představitelů!) je pro mě naprosto neakceptovatelné.

Malá poznámka na okraj: Ačkoli nedělám podle mého názoru nic tak světoborného -- prostě píšu a říkám, co si myslím a k čemu jsem ve své práci ekonoma a politologa došla -- mnoho lidí mi jednak vyjadřuje podporu, ale také konstatuje, že "jsem statečná", spolu s varováním, abych na sebe dávala pozor. Prozatím vrcholem se staly reakce, které jsem dostala na své vystoupení na Václavském náměstí 17. listopadu, které tak rozčílilo senátora Kuberu. Zde jsem obdržela hned několik mailů, které mi nabízely úkryt na odlehlém místě, v jednom případě i s notickou, že dané místo bylo ke schovávání nepohodlných osob využíváno již za nacismu.

Musím říct, že je to děsivé i dojemné zároveň. Nemusím asi zdůrazňovat, jak moc si veškeré podpory vážím a jak mě pro další činnost motivuje.

Pozitivní řešení jsou vítána -- kvůli tomu také lidé na besedy chodí - (méně ovšem formou zahraniční inspirace), ale obecně jde o to, že lidé se nechápou jako aktéři. Čekají, kdo to za ně udělá (na různých úrovních). Mají tendenci -- i vzhledem ke svým životním a každodenním zkušenostem - se vnímat jako oběti velké politiky.

Je ovšem třeba jasně říci, že hlavní chyba není na straně občanů, ale zformovaných aktérů politického, či veřejného života. Což sebekriticky platí také na mou osobu. Naším úkolem je zformulovat VIZI -- národní projekt, která bude participaci občanů nejen umožňovat, ale přímo vyžadovat. Autorka na svou omluvu dodává, že se alespoň snaží v rámci občanské iniciativy Alternativa Zdola o konkrétní projekty, spíše lokálního charakteru a k náčrtu budoucnosti sepisuje knihu. Platí ovšem, že zásadní změny se musejí odehrát na všech úrovních. Někteří občané jsou po debatě odhodlaní jít kandidovat do komunálních voleb. To je jistě dobrý posun, ale sám není dostatečný, neboť je potřeba mít plán změny (a organizaci k tomu) i na úrovni národní, a samozřejmě i nadnárodní.

0
Vytisknout
15952

Diskuse

Obsah vydání | 26. 7. 2013