Nucená otcovská dovolená

21. 5. 2013 / Věra Říhová

K současné diskuzi o nucené otcovské dovolené mohu připojit i zkušenost naší rodiny. Můj syn byl na otcovské dovolené proti své vůli, protože jeho partnerka opustila dítě ve věku 7 měsíců, kdy se stala závislou na příjmu svého partnera.

Nejenom, že ji to doma přestalo bavit, ale objevil se u ní pocit ztráty svobody, kterou nehodlala trpět, pocit nespravedlnosti a ženské diskriminace. Protože my obě babičky jsme pracovaly a nemohly jsme se dítěti věnovat tak, jak si matka představovala, otec pracoval 6-7 dní v týdnu od slunka do slunka, připadala si matka odstrčená a ublížená a své dítě začala nenávidět jako zdroj svého utrpení.

Otec se z počátku otcovské dovolené tvrdě bránil, teprve když hrozilo odebrání dítěte do kojeneckého ústavu, zůstal s dítětem doma. My všichni jsme se dostali do kolotoče společenských předsudků, se kterými jsme museli bojovat, a to především ze strany sociální péče a soudu. Otec se sám musel ze všeho nejdříve zbavit předsudků mužského společenského postavení, bojovat s posměchem ostatních mužů a s pocitem zženštilosti. Dnes je šťastný, že na otcovské dovolené byl a na jeho vztahu s dcerou je to vidět.

Naprosto souhlasím s paní Radkou Janebovou a jejím článkem "K iluzi svobodné volby rodičů" . Můj syn sám vyrůstal bez otce a od dětství se zcela přirozeně účastnil veškerých domácích prací včetně vaření, žádná genderová diskriminace se v naší rodině netrpěla. Jediným problémem byl společenský konzervatismus vštěpovaný od dětství výchovou ve škole a dětským kolektivem, který nám dokonale předvedl pan Karel Dolejší v článku "Povinně dělená menstruace, aneb I muži musí mít své dny" , se kterým se můj syn popral přibližně stejně jako pan Daniel Bosák v článku Oranžový klub se dobývá do otevřených dveří.

Nesnáším zbytečné příkazy a zákazy a nesouhlasím ani s nucenou otcovskou dovolenou. Připomíná mi Drábkovy nucené práce. Na druhou stranu mají sociálnědemokratické ženy pravdu v tom, že dokud se to mužům nějakým způsobem nenařídí, nikdy se šovinistického konzervatismu a ženské diskriminace nezbavíme.

Bohužel stále více mladých žen dnes své děti opouští a přenechává je v péči babiček, státu, pečovatelek a pěstounů. Nedělají to bohužel pouze z kariérních důvodů, ale především z důvodů finanční nutnosti a z důvodů ženské diskriminace, které se nechtějí podvolit.

Věnuji se této problematice několik let, neboť se mě osobně dotýká, a musím konstatovat, že tuto problematiku nejvíce odnášejí děti a jejich babičky, které ve věku před důchodem musejí pečovat o vnoučata a nemocné rodiče, chodit do zaměstnání a přitom se poprat se svým zdravotním stavem a prvními příznaky stáří. Nebýt těchto babiček vychovaných v konzervativním předsudku ženské povinné péče o rodinné příslušníky, situace by v našem státě byla mnohem dramatičtější. Z dětí si vychováváme další svobodné individuality neschopné péče o své potomky.

Naši muži umí tvrdě bojovat za své vlastní zájmy, především za svoji svobodu a za svou pravdu. Ale pouze tam, kde se to hodí jim. Ženská práva je příliš nezajímají. Dítě je potomkem matky i otce, pouze matka může dítě kojit - to je vše, je to jednoduché. Žena vládkyně, žena s vyšším příjmem nežli muž, žena silnější než muž, žena chytřejší než muž - ó jaká hrůza, kterou nemůžeme připustit. Muž žehlící prádlo, muž pečující o dítě - ó jaké ponížení.

Vojna nadělala z mužů chlapy a svoboda z žen rovnoprávné individuality. Děti se nám do života nějak nehodí.

Já bych volila cestu přes zaměstnavatele stejně jako je to v případě zaměstnávání invalidních občanů. Každá větší firma by měla mít povinnost zaměstnat určité procento matek na zkrácený úvazek nebo plný úvazek bez přesčasů a otcům umožnit péči o dítě, aniž by ho přitom diskriminovala. Muže je potřeba mediálně iniciovat k vědomí, že již nežijeme ve feudalismu ani pod diktátem Bible, že péče o potomka může mít svá pozitiva a že to není nic ponižujícího.

Majitelé firem si musí uvědomit, že hledáním a dovážením co nejlacinější pracovní síly odkudkoliv ničí generační obměnu každého státu, ve kterém podnikají. Politici si musí uvědomit, že jsou zaměstnanci svého státu a nikoliv několika nejbohatších jedinců světa, kterým je svět ukradený. Proto vítám iniciativu sociálnědemokratických žen a plně je podporuji.

0
Vytisknout
6113

Diskuse

Obsah vydání | 22. 5. 2013