Může být katolík otevřeným homosexuálem?

21. 5. 2013 / Boris Cvek

Dovolím si krátkou reakci na poznámky Štěpána Kotrby o podivnostech profesury pana Putny. Putna je prý literární historik a profesuru má dostat ze sociální antropologie, což je špatně. Rád bych poukázal na to, že humanitní obory jsou navzájem prorostlé a nedělí je nějaká exaktní hranice. Proto mohl být např. filozof Richard Rorty profesorem srovnávací literatury na Stanfordu (jedna z nejprestižnějších univerzit na světě), ačkoli přímo ze srovnávací literatury žádné dílo nenapsal. Posunul ovšem filozofii do literárního žánru a filozoficky se odvolával na díla některých literátů, např. Milana Kundery. Důležité je, že tohle mají posoudit odborníci, tedy vědecké rady fakulty a univerzity, a ty to udělaly. Štěpán Kotrba není v téhle věci odborníkem a má-li nějaké námitky, měl se účastnit veřejného zasedání těchto rad a tam je vznést. Dostal by patřičnou odbornou odpověď.

Jiná otázka je, zda katolík může být otevřeným homosexuálem. Štěpán Kotrba cituje z Písma, že tomu tak nelze. Dovolím si zde okopírovat můj dávný text o Písmu svatém a homosexualitě, který jsem napsal kdysi v diskusích na ChristNetu (jen připomenu, že episkopální věřící v Nové Anglii si zvolili před pár lety homosexuála, který žil v partnerství s mužem, za biskupa -- křesťanský postoj k homosexualitě se liší podle vyspělosti dané civilizace, je jiný ve Švýcarku a Dánsku, jiný v Rusku nebo v Africe).

"Tvrdím na základě Písma sv. (Nového Zákona), že je nelidsky kruté, neoprávněné a protikřesťanské zakazovat obecně homosexuálům homosexuální sex, pokud tím velmi strádají. Ještě bych chtěl, než se dostanu k "důkazu z Písma", poukázat na to, že s učením církve byly často spojené mnohé nesmysly, které se zdály v souladu s Písmem a přesto byly hrubě protikřesťanské. Nechci se přít, co je "učení církve" a co jen dobová móda. Ovšem např. tvrdá diskriminace žen trvala příliš dlouho a byla schvalována příliš mnoha církevními autoritami (srv. sv. Augustin: Vyznání, kn. IX. kap. IX, kde Augustin i sv. Monika schvalují bití manželek manžely a jejich služebné postavení) a je patrně v souladu s 1Kor. 11,9. Podobně víme, jaká byla církevní praxe při jednání s kacíři (lex orandi, lex credendi), tak sv. Tomáš v Sumě teologické II, ot. 10 píše: "Jsou však jiní nevěřící, kteří kdysi víru přijali a ji vyznávají, jako bludaři a kteříkoli odpadlíci. a takoví mají býti i tělesně donucováni, aby plnili, co přislíbili, a podrželi jednou, co přijali." a to by zase mohlo být v souladu s 1Kor. 5,5. Konečně je také velmi zvláštním učením římské církve (Dokumenty II. vat. koncilu, Lumen gentium, paragraf 25, Katechismus katolické církve, str. 236, paragraf 891), že věřící je nucen (bez jakéhokoli explicitního omezení) poslouchat ve věci mravů a víry, tj. ve věcech svědomí, svého církevního nadřízeného -- jinými slovy: zbavuje se odpovědnosti za vlastní svědomí, protože o tomto svědomí rozhoduje někdo jiný (hierarcha) a odpovědnost za jeho rozhodnutí nemohu nést. Jiným případem je otroctví a nevolnictví lidí, proti kterým církve nijak zvlášť nebojovaly a které sv. Pavel mnohokrát schvaluje (jako status quo), např. v Ef. 6,5.

Podle jakého klíče máme vykládat Písmo sv., to nám říká sám Pán. Např. v Mk. 12,28‑34 vyjasňuje, co je největší přikázání. Všimněme si, že největší přikázání není určeno do vnějších skutků, ale co do vnitřní kvality člověka, která se pak projevuje svobodně navenek svou láskou. Protože láska je přece spojená se svobodou (2Kor. 3,15‑17, svoboda je vlastně nechat se řídit Duchem sv., jak o tom mluví Pavel v pasáži o pravé svobodě z ducha -- Gal. 5,25). Pán nás ovšem častěji napomíná, co je podstatou Písma sv. Např. v Mt. 25,31‑46 je jediné místo, kde on sám, věčný a suverénní soudce nás všech, odhaluje kritérium, podle kterého bude soudit. Myslím, že každého křesťana musí zajímat, podle čeho Bůh bude soudit lidi. Není to ani podle poslušnosti nadřízeným, ani podle dodržování nějakých zákonů, ale podle lásky. Láska je ovšem podle apoštola Pavla (1Kor. 13. kap.) něčím mnohem více než jakékoli skutkaření. Je třeba si vybrat, jestli lásku budeme vnímat v úzkém pojetí nějakých zákonů a norem nebo jestli ji uznáme vždy přesah nad literou -- o tom mluví Pán v Mt. 15,16‑20, kde se vyjadřuje k ustanovením zákona a nadřazuje jim jednoznačně vnitřní kvalitu člověka. Pán také v Janově evangeliu určuje, co je tím přikázáním, které nám on odkazuje (J. 15,12). Pavel kdesi říká, že litera zabíjí a Duch oživuje (nepodařilo se mi to najít, ale podobně mluví v 1Te. 1,5). Myslím si, že jediný možný křesťanský závěr je, že nemůžeme trvat na liteře, písmenu, slovu, nýbrž musíme následovat Pána v jeho lásce, tj. v Duchu sv. Přitom Pavel mnohokrát říká (např. Ef. 5,10), že máme sami zkoumat a hledat, co je dobré. Písmo k nám přišlo jako Duch a nikoli jako litera, žijeme z víry (Gal. 3,5). Pavel také říká, že poslušnost zákona je spoléhat sám na sebe (Gal. 3,2‑4) -- je to pochopitelné. Totiž cokoli, co dodržujeme jako zákon, je naše interpretace zákona, cokoli co dodržujeme jako pravidla víry, je naše interpretace těchto pravidel. Pokud se při jejich naplňování neotážeme živého Ducha, zůstáváme ve své interpretaci jen na rovině vlastní libovůle.

Ale i kdybychom chtěli brát Písmo doslovně, dostaneme se do neřešitelných rozporů. Jako příklad uvedu dva. Pavel v Ř. 14,1‑2 jasně naznačuje, že dodržovat nějaké jídelní předpisy kvůli víře je slabost víry. Naopak sněm apoštolů v Jeruzalémě rozhodl o tom, že je třeba se zdržovat všeho, co bylo obětováno modlám, také krve a udušených zvířat (Sk. 15,29). Jiným příkladem je Pavlovo odporování sobě samému. V Ř. 14,5 a v Kol. 2,16 říká, že není třeba dodržovat žádné jídlo, pití a svátky, v Gal. 4,10 říká: dodržujte ustanovení pro dny, měsíce, období a roky. Dále velké problémy asi způsobí příznivcům doslovného pojetí Písma nejen Mt. 5,29, ale hlavně Ř. 13,1‑7, kde Pavel vyžaduje poslušnost vládcům a dokonce říká, že kdo je trestán vládcem, je tak trestán po právu z vůle Boží. Uvědomme si, že List Římanům vznikl nejspíše za vlády Neronovy a jistě po vládě Tiberiově a Caligulově! Vysvětlení Pavlova postoje z 13. kap. Listu Římanům je jednoduché: snaží se jistě (poněkud nadměrně) snížit podezřívavost úřadů proti novému náboženství (píše do Říma a může předpokládat, že se tam tento jeho postoj ultraloajality roznese). Obtížně se budou příznivci doslovnosti vyrovnávat s první pasáží 11. kapitoly Prvního listu Korintským. Zde se dávají předpisy ohledně zahalenosti hlavy, délky vlasů a radikálně podřízeného postavení ženy.

Křesťané, kteří se odhodlali bojovat za zrušení otroctví, za rovnoprávnost žen a vůbec za občanské svobody vycházeli jistě z jiné interpretace Písma, než ti, kterým to nedělalo problém trpět. Pokud někdo cituje verš či půl verše, může obhájit z Nového zákona (po příslušném překroucení) snad cokoli. Nyní jde o to, zda má dostatek odvahy následovat Pána v jeho lásce i PROTI farizejům, zákoníkům a všem těm, kteří přijímají nekriticky tradované morální normy. Jde o to, proč homosexuály neodsuzovat za to, když spolu spí. Jeden z postojů k tomuto problému může být: protože je to psáno, protože je to tradice, protože se to vždy říkalo. Jiný postoj (který je podle mne, jak jsem ukázal, jediný v souladu s Písmem) je tento: odsuzovat homosexuály za jejich sexuální akt není v souladu s lásku a lásce to dokonce odporuje. Pokud člověk není schopen sám rozlišovat, co je láska a co nikoli, svým svědomím, a potřebuje k tomu autoritu, potom vůbec nemusí naslouchat Ježíši v Písmu, který apeluje na lidskou svobodnou schopnost milovat (např. Lk. 10,25‑37). Kdo neví sám, co je láska, ale musí mu to někdo říci, ten prostě nemiluje. Je jako farizej, který plní zákon a ohne se k zmlácenému pocestnému teprve když mu to někdo přikáže, dřív ne. Samaritán, v Ježíšově době byli Samaritáni heretici, odpadlíci, jedná jinak, jedná z niterné lásky -- ne nadarmo asi Pán uvádí právě heretika jako příklad člověka, který plní Boží příkaz lásky. Jestliže po příkladu Samaritána přistupuji k problému homosexuality a toužím plnit Ježíšovo slovo, pokud vezmu ohled na celou Ježíšovu činnost a kritérium jeho soudu (Mt. 25.31‑46) nemohu než z hloubi svědomí říci: ti lidé jsou odsuzováni nikoli za to, jací jsou, ale za své sklony, kterými nikomu neubližují a které jim nebrání milovat Hospodina našeho Pána. Když vezmu v úvahu výsledky moderní medicíny, musím říci dokonce víc: ti lidé jsou týráni a jejich životy jsou jim násilně a pod hrozbou Tvého soudu, Pane (o němž Ty mluvíš úplně jinak), ničeny jen proto, že se narodili s touhou milovat jinak. a že milovat pevně a hluboce a v Boží milosti dovedou, o tom svědčí OVOCE (Mt. 7,18) jich vztahů. Kdo nechce nezná a nechce znát lidské osudy a trápení stále ještě církví a hlupáky pronásledovaných homosexuálů, tomu pochopitelně nelze vysvětlit nic. Má o nic pevný negativní obraz jako rasisté o barevných lidech."

0
Vytisknout
3367

Diskuse

Obsah vydání | 23. 5. 2013