Mezi Holešovem 8.12.2011 a Václavským náměstím 7.4.2013

23. 5. 2013 / Josef Mrázek

První část článku je ZDE

Nepoužití potenciálu stotisícové demonstrace 21. dubna 2012 na Václavském náměstí způsobilo velkou škodu hned a stalo se těžkým břemenem do budoucna. Zklamání a pocit marnosti z toho, že se ničeho nedosáhlo, ochromily i tu trochu odhodlání, která tu byla. Česká televize, která se již chystala přejít do služeb nové vlády, obnovila servilnost vůči koalici a samocenzuru a ještě přitužila. Jde o to, že lidé v dubnu 2012 přišli na náměstí také proto, že o demonstraci informovaly aspoň některé sdělovací prostředky. To se už nemělo opakovat.

Největší škody postihly psychiku veřejnosti. Řečníci sice poukázali na obrovský rozsah zločinů vykonaných pod politickým krytím, ale nikdo pořádně nevysvětlil, jak se dá politika dělat jiným a lepším způsobem, a kam musíme směřovat. Nejen žádný realizační plán, ale dokonce ani žádný srozumitelný cíl nebyl vytýčen. Žádné návazné kroky nebyly ani naznačeny. Zmínky o přímé demokracii nevzbudily důvěru. Nebyl dán slib, že se na lepší formě politiky bude aspoň pracovat. Vláda to pochopila jako projev slabosti opozice a dále stupňovala svou aroganci. Mnoho občanů rezignovalo a to znamenalo ztrátu reálné vyhlídky na rychlé vyhlášení voleb. Myšlenka na parlamentní volby přidružené k podzimním volbám do krajů se rozplynula. A koalice, která průběžně čelila vnitřnímu rozkladu, se otřepala a škodila dál.

Zbývající jaro a potom i léto 2012 zastihlo národ v rozpacích, které přešly v další vlnu deprese. Ostatně červenec, srpen i září nabízely neblahá výročí připomínající jen úspěchy potlačovatelů odbojných myšlenek. A tak nás podzim zastihl ve stálé bezradnosti a ve falešném utěšování, že jsme přece něco udělali, když říjnové volby dopadly tak, že se kraje a senát moc nezhoršily. To bylo velmi málo. Tak jsme poskytli nejméně další měsíce k tomu, aby neduživá koalice mohla dále obchodovat s našimi osudy.

A přišel listopad s nepominutelnými výročími a donutil nás, abychom předvedli svou bezmocnost v rostoucím chladu. Byla z toho jen demonstrace naší neschopnosti se vzchopit. Jako mručící šelmě kost, byla mezitím národu předhozena přímá prezidentská volba a aby to bylo zábavnější, byla kořeněna intrikami. Těmito hrami jsme zase promarnili spoustu času, a ještě se nám podařilo v prvním kole vyřadit jediného kandidáta, který měl šanci na zvolení a přitom nebyl zatížen minulostí. Museli jsme se potom až do konce bát, že selhání části mládeže a umělců a strannost sdělovacích prostředků by mohly stačit k tomu, aby byl výsledek volby vydáván za potvrzení souhlasu s činností koalice. Byl to hořký úspěch, že aspoň k tak špatnému konci nedošlo.

Po prezidentské volbě se důsledky nesprávného zacházení s Holešovskou výzvou projevily naplno. Nedošlo ke spojení aspoň několika ohnisek občanské nespokojenosti formou volné, ale na pevných morálních zásadách založené spolupráce naznačené, například, v programu Spojení 12 (www.spojeni.org), který požaduje jen soulad s Ústavou ČR, zákony o lidských právech a všeobecnou mravnost. To by do politiky začalo zavádět soutěž myšlenek a přímý vliv voličů a narušilo by to obchodování stranických sekretariátů. První úspěch v tom směru by vedl další občanské iniciativy k tomu, aby se přidaly, protože aspoň některé tuší, že samy se neprosadí a spolupráce se Spojením 12 by se jejich svébytnosti nedotkla. Zatím se ale stále velká část mimoparlamentní opozice hlásí ke starému modelu, jehož neúspěšnost byla mnohokrát ověřena. Doufají, že uspějí samy, bez nového způsobu politiky, až dříve či později budou volby.

O dřívějších volbách se skoro přestalo mluvit a na beznadějně špatnou vládu nadále hlasitě poukazovala jen dvě větší uskupení, ProAlt s Alternativou Zdola a skupinami, které komunikačně propojuje Iniciativa za společenskou změnu a to druhé uskupení je něco, co by chtělo navazovat na Holešovskou výzvu. Popelkovi lidé a ti méně známí, kteří by chtěli výzvu využít pro sebe a také senátor Tomio Okamura a poslanec Vít Bárta. Úplné odstoupení odborů ze hry a nepřipravenost ČSSD vedly k tomu, že nikdo další už neměl úmysl organizovat demonstrace nebo manifestovat.

Prezidentské volby odezněly a nový prezident potvrdil spíše to, co od něj očekávali optimisté. Vyvolal větší oživení, než se s ohledem na omezený rozsah prezidentských pravomocí dalo očekávat a začal zdařile využívat nepřímého působení a vlivu své přítomnosti tam, kde nemůže zasahovat silou.

Parlamentní opozice a strany, které z Parlamentu v minulých volbách vypadly, neprojevovaly v období po prezidentské volbě již žádnou snahu zastavit škody dopadající na občany, protože zrůdná činnost koalice jim stále zvedala preference, a to je pro strany nade vše. Nastalo mimořádně mrazivé předjaří a znova se blížil nic dobrého nevěštící duben. Zcela nezávisle na sobě se chystaly dvě demonstrace na Václavském náměstí -- 7. dubna Holešovští s Okamurovými a Bártovými penězi v zádech a 27. dubna ProAlt a jeho spojenci, teď již bez odborových svazů.

Popsat, co dobře fungovalo při demonstraci Holešovské výzvy 7.4.2013, je jednoduché. Bylo to ozvučení a pan Bezák v roli moderátora. Selhalo všechno ostatní. Především nepřišli lidé. Nejen, že nespokojení občané ztratili víru, že by se dalo něčeho dosáhnout, ale také informace o demonstraci, kromě e-mailových zpráv, nebyly téměř žádné. A aby ani zadarmo zvláštním vlakem z Ostravy nikdo nepřijel, ten vlak vyjel o dvě hodiny dříve, než bylo oznámeno.

Za těchto okolností byla nepřítomnost rozumného myšlenkového obsahu demonstrace vadou, která již neměla co zkazit. Nezbývalo nic, než se ohlédnout, kam že jsme to došli. Místo budování lidem přátelského mravného státu, ve které jsme doufali v době Občanského fóra a které nepotřebovalo cizí kapitál, ani mnoho let příprav, klesali jsme více než dvacet tři let k bahnitému dnu, abychom 7.4.2013 zjistili, že ani nevíme, jak se odrazit vzhůru. Tak skončila cesta po slepé koleji, před kterou jsem se od začátku marně pokoušel varovat.

Zbývá dodat, že demonstrace ProAltu 27.4.2013 proběhla již zcela bez lidí (nebyla jich ani stovka) a překonala v tom směru všechno, co bylo předtím. Co tam bylo řečeno, ale znělo rozumně. ProAlt zde vystupoval v bezproblémové roli znalého kritika chyb a kritická slova americké delegátky o kopírování toho nejhoršího, co je v Americe, byla přesvědčivá. Ovšem pro koalici to bylo docela neškodné odpoledne. Byli jsme již tak hluboko, že nebylo kam klesat, dalo se tušit, že pevná půda pod bahnem musí být nedaleko.

Výhled do budoucna není tak temný, jak by se podle popsaných úspěchů škůdců zdálo. Společnost se změnila a neprivilegovaní občané se tomu postupně, i když pomalu, přizpůsobují. Nemáme odbory, ale jen málo použitelné odborové svazy. Už bez pochyb se ujímá poznání, že většina stran hájí toho, kdo víc zaplatí. Zatím se neujala žádná forma prosazování životních zájmů běžných občanů. Ti se nechávají ovládat hrstkou stranických funkcionářů a stále moc snadno odsouhlasí, co se jim předhodí. Během všech nezdarů ale rostou zkušenosti, a již se také ví, co dělat, a vše čeká jen na spojení nadšenců, kteří chtějí sloužit dobré věci. Zatím jsou jen rozptýleni, snad se brzo domluví a začne věk nového způsobu politiky i v České republice.

Začít s nápravou se dá hned. V Ústavě ČR je sice napsáno, že naše parlamentní demokracie je založena na volné soutěži politických stran a právě vady stranického systému chceme odstranit, takže by se zdálo, že začít se musí změnou Ústavy. Ale to není nutné, protože máme zákon o politických stranách a hnutích, který právo být volební stranou dává nejen tradičním stranám s mocenskou hierarchickou strukturou, ale také politickým hnutím. Tato hnutí musí také mít demokraticky volené představitele, ale mohou se lišit od stran tím, že poslanci za ně zvolení nepodléhají vedení hnutí, ale jednají samostatně a odpovídají se přímo voličům. Vedení takového hnutí proto nemůže uzavírat koalice, protože nemůže zaručit, jak budou poslanci hlasovat. Tento prvek souvisící s přímou demokracií je důležitý proto, aby s hlasy poslanců nemohl nikdo obchodovat.

Italové jsou před námi trochu napřed a při letošních volbách tam hnutí nového typu získalo asi 30 % hlasů. Socialisté pověření sestavit vládu jim byli programově poměrně blízcí, zvláště pokud jde o lidská práva, a klidně mohli počítat s tím, že poslanci toho hnutí je při kritických hlasováních i bez koaliční smlouvy podpoří. Byli ale v zajetí hloupých tradic, nepochopili situaci, a netroufali si udělat menšinovou vládu. Raději se spolčili s programově nepřijatelným Berlusconim. Stejných hloupostí se můžeme snadno dočkat i u nás. Zatím ještě nemáme potřebné hnutí, ale kdyby se ujalo, tak trochu podobná situace může nastat, ale budeme poučenější, než Italové. A myslím, že dobře víme, jak fungovalo bohumínské usnesení, dlouholetá opora ODS.

Na příkladu Skandinávie a do jisté míry i Skotska vidíme, že při dostatečné úrovni všeobecné mravnosti nemusí ke kritickému zneužití stranického systému dojít. Ostatně ani v České republice nejsou všechny strany naplno ve službách mafiánských struktur a není pravda, že je jedno, koho volit. Je bohužel pravda, že i sociální demokracie umožnila zvolení prodejných jednotlivců a není všude dost odolná proti svodům moci, ale přesto by mohla představovat potřebnou hodnotu, když by jí konkurence občanského politického hnutí důsledně hájícího Ústavu ČR, lidská práva a všeobecnou mravnost, jak je to popsáno, například, na stránkách Spojení 12 (www.spojeni.org), nedovolovala vybočovat z mezí řádnosti.

0
Vytisknout
1564

Diskuse

Obsah vydání | 23. 5. 2013