Rogoff a Reinhardtová: Zadluženost je problém, ale dá se odstranit různými způsoby

2. 5. 2013

Je znepokojující, že nedávná debata o globální ekonomice je velmi zjednodušená, píší v deníku Financial Times Kenneth Rogoff a Carmen Reinhartová, ekonomové, kteří byli nedávno přistiženi při numerické chybě, která údajně znamená, že silná zadluženost neochromuje hospodářský růst států, jak oba ekonomové původně tvrdili.

Někteří lidí dnes argumentují, že jen proto, že se nedá stoprocentně dokázat, že velmi vysoká zadluženost ochromuje hospodářský růst (i když z celkového objemu dat pořád vyplývá, že tomu tak je), vysoká zadluženost není problém.

Debatu je třeba znovu propojit s fakty. Jedním z nich je skutečnost, že poměr zadluženosti k HDP je v mnoha zemích na historicky velmi vysoké úrovni, často je vyšší než maxima v dobách válek. A to ještě předtím, než dodáme zadluženost soukromého sektoru a nedostatečně financované systémy starobních důchodů. V případě Německa bude také zřejmě zapotřebí dále garantovat dluhy partnerů v eurozóně. Někteří lidé říkají, že to je všechno v pořádku, a poukazují na rychlý růst po světových válkách. Jenže dnešní zadluženost nezlikvidují poválečné konjunktury, které bývají důsledkem demobilizace a poptávky, která vznikla po zrušení válečných omezení.

Je ovšem jasné, že by nikdo neměl vyžadovat stabilizaci zadluženosti, nebo dokonce její snižování, dokud nedojde k výraznějšímu růstu - pokud tedy existuje volba. Periferní země v Evropě dne mají omezený přísetup na mezinárodní kapitálové trhy a velké náklady zadluženosti, takže nemají moc alternativ.

Nicméně, vzhledem k nynějším mírám zadluženosti by měly vlády přikročit k posílení hospodářských stimulů jen selektivně a velmi opatrně. Vyšší zadluženost je rozumnů, pokud vlády dokáží identifikovat infrastrukturní projekty s vysokou finanční návratností. Půjčovat si peníze k financování produktivní infrastruktury totiž vyvolává dlohodobý růst a nakonec snižuje zadluženost.

Ultrakeynesiánci by chtěli zajít dál a ignorovat jakékoliv obavy ohledně dlouhodobějšího snižování zadluženosti. Tento postoj je v posledních měsících rétoricky na postupu, zatímco se objevují další známky slabého růstu. Znamená to, že lidé se přestávají chovat opatrně. Základní argumentace, která se dnes nosí, je, že protože jsou úrokové míry nízké, vypůjčování si peněz je OK.

Ultrakeynesiánci však příliš ignorují riziko, že mohou úrokové míry stoupnout. Nikdo řádně nerozumí, proč úrokové míry poklesly tak rychle, a tak nikdo nemůže zaručit, jak dlouho zůstanou nízké.

Vlády musejí být zaprvé připraveny dluhy odepisovat a přestat se je snažit absorbovat. V Evropě bude nutné, aby velké finanční částky byly přesunuty z Německa na periferii. Čím dříve to začne být jasné, tím dříve se Evropa znovu dostane na cestu ke stabilnímu růstu.

Existují i jiné nástroje. Tzv. "finanční útlak" (daň z úspor) bude zřejmě nyní častým řešením. Vlády prostě nacpou zadluženost do domácích důchodových fondů, do pojišťoven a do bank. Evropa už v té situaci je a byla v ní už několikrát předtím.

Jeden z nás se stal terčem ostrých útoků poté, co navrhl, že rozumná míra inflace (řekněme 4-6 procent po dobu několika let) by krizi vyřešila. Banky by v takto velké krizi měly neutralizovat státní i soukromé dluhy a zrychlit proces snížení reálných cen domů a realit.

Vědci nyní diskutují o tom, zda je vysoká zadluženost riskantní. My si i nadále myslíme, že vysoká zadluženost plodí nízký hospodářský růst. V žádném případě nesmíme upadnout do pasti tvrzení, že dnešní vysoká zadluženost není problém. Keynes nebagatelizoval zadluženost. Proč bychom to měli dělat my?

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4440

Diskuse

Obsah vydání | 3. 5. 2013