Mezi škrtismem a stimulantstvím, aneb Do dubu mluviti

30. 4. 2013 / Karel Dolejší

"Namísto fakt, pravdy, logiky a zdravého rozumu, konzumujeme emoční "inteligenci" optimismu a pesimismu, jakož i manifestní lži o "světle na konci tunelu"; ta světla patří protijedoucímu expresu transformace, který nestaví na každé stanici. Dělící čára mezi pesimismem a pravdou je dnes nejméně tak tenká, jako dělící čára mezi optimismem a lží. Vytrvale opakujeme stejná opatření, fiskální i monetární, v blahé naději, že konečně dostaneme odlišný výsledek", píše kritik klausovské transformace od samého začátku profesor Milan Zelený z Fordham University. Jeho tvrzení, že západní ekonomiky neprocházejí běžným hospodářským cyklem, ale zásadní strukturální transformací, a nelze tedy postupovat stejně, jako bychom se nacházeli uprostřed běžného cyklického poklesu a mohli přitom spoléhat na brzké oživení, není dnes ničím výjimečným. Podle nedávného výzkumu Commerzbank 88% německých malých a středních podniků hodnotí možnosti dalšího hospodářského růstu v Evropě velmi skepticky a jen o málo méně jich nevěří ani v dobré vyhlídky eurozóny. 85% dotázaných proto plánuje posilovat přednostně aktivity na mimoevropských trzích. Na nich ovšem hraje významnou roli cenová konkurence. Pro subdodavatelskou ekonomiku na východ od Aše tohle znamená jediné: Další vystupňování tlaku finalistů na snižování cen.

Nejjednodušší cestou, jak tomu vyhovět, je ovšem brzdění mezd. A jak ukazují třeba slovenské zkušenosti, připadným přechodem na euro se zmíněná tendence jedině dále vystupňuje. Máme se na co těšit.

"Mladší generace zmateně volají: "To vám byl divný svět!" Lidé se připravovali na budoucnost tak, že se vraceli do minulosti. Volili jen ty, které "znali", protože se báli všeho nového a neznámého," poznamenává k chování odpovídajícímu Einsteinově definici šílenství Zelený. Když dostávám stohy emailů stereotypně opakujících, že u nás bude všechno zase v pořádku, jen co obnovíme komunistické kravíny, myslívám si prakticky totéž. Na rozdíl od Zeleného ale očekávám od mladších generací také značnou porci hněvu vůči těm, kdo s intelektuálním obzorem roku 1970 chtěli "řešit" problémy třetího tisíciletí.

Chyba v agregaci dat v dodatcích ke studii Reinhartové a Rogoffa znamená rozdíl v konečném výsledku v řádu desetin procenta. Místo o pozoruhodné nedbalosti v jednotlivém výpočtu se ale vítězoslavně hovoří o vyvrácení celé koncepce, která není jen dílem R. a R. a v zásadních obrysech nadále platí: Velký dluh je pro ekonomiku zátěží a je negativně korelován s mírou růstu.

Zajisté nemá smysl uplatňovat v probíhající krizi politiku extrémních výdajových škrtů "model Merkelová". Na druhé straně ovšem neplatí ani naivní představa, že se lze ze zásadní strukturální krize jednoduše "proutrácet", jako by se jednalo o překonání pouhého běžného cyklického propadu, po němž automaticky bude následovat oživení a vznik velkého množství pracovních míst. Klasická keynesiánská úvaha zde totiž už nefunguje: Nelze se "teď, když je zle" zadlužit, aby byl dluh splacen "až zase bude dobře". Neplatí její základní předpoklad: Zvoleným postupem bez zásadní strukturální transformace ekonomiky se nikdy nedostaneme z bodu A (je zle) do bodu B (je dobře), takže nejpravděpodobnějším výsledkem bude pouhá dočasná úleva symptomů krize a v mezičase navýšení dluhu. To znamená prostě přešlapování na místě a fatální zadlužování, nic víc a nic míň. "Škrtismus" i "stimulantství" (ve své poslední verzi "vrtulníkismus") jsou dvě extrémní varianty nefunkčního monetaristického ekonomického paradigmatu, které už nedokáže porozumět tomu, co se v současnosti ve světové ekonomice děje. Řešení se vždy hledá v oblasti finančního systému, který je sám hlavním centrem všech problémů. V reakci na selhávání monetaristé pouze stupňují své pouťové triky daleko za hranice příčetnosti a namísto králíka se snaží z klobouku vytáhnout rovnou rekordní dojnici. Pochopitelně bez úspěchu.

Co se děje ve skutečnosti - tedy ne v hlavách "prognostiků", kteří v roce 1987 vstupovali do KSČ či dnes prosazují přijetí eura, které za pět let ve stávající podobě zřejmě vůbec nebude existovat? Zelený to stručně vyjmenovává: Světová ekonomika se deglobalizuje, relokalizuje, což dodavatelským přívěskům německé ekonomiky likviduje bláhové vyhlídky na další "příliv zahraničních investic" do výstavby montoven. Zaměstnanostní potenciál všech sektorů ekonomiky klesá a žádný nový sektor absorbující přebytečnou pracovní sílu nevzniká. Právě proto počet lidí bez práce neustále roste - a vlády na to odpovídají pouhým falšováním statistik.

Česká ekonomika, která je obslužnou ekonomikou finálních německých exportérů, se silně propadá a chudne. Tržby průmyslu s nízkým podílem přidané hodnoty vloni meziročně klesly o 7%. Přestože není z čeho brát a obnovení růstu není na dohled, dochází k zadlužování spotřebitelů a spekulativním investicím. "Nikdo neví co jsou "prorůstová opatření" (kromě snad jeskynních "vševědů") v současném kontextu EU. Moderní chudoba se neprojevuje v okamžité výši běžné spotřeby, ale právě až ve chvíli neodložitelné splatnosti dluhů."

Dokud nebudeme vědět, kde lze vlastně lidi zaměstnat, aniž by to přestalo být dlouhodobě ekonomicky rentabilní, každé "pouštění peněz do ekonomiky" vygeneruje zase jen další vlnu katastrofálního zadlužování a špatných či spekulativních investic, které kromě krátkodechého a velmi draze zaplaceného oživení opravdu nic "nenastartují".

Křivka vyjadřující průběh krize, jež nastoupila v roce 2008, má podle Zeleného tvar písmene "L".

Pokud by ovšem Češi po škrtacích experimentech mladého chemika Kalouska místo skutečné strukturální transformace podpořili nástup nekontrolované fiskálně stimulační narkomanie, mohou se nakonec docela snadno přesunout i do fáze "\".

0
Vytisknout
7307

Diskuse

Obsah vydání | 3. 5. 2013