Selanka v družstevním zemědělství

30. 4. 2013

(Reakce na článek.)

Pane Slámo!

Chvála bolševickému zemědělství, kterou jste vyjádřil Vaším článkem v Britských listech mne nesmírně zaujala. I když jsem selanku združstevňování prožíval, netušil jsem v té době, jak to bylo krásné. Domnívám se, že chvála je dobrý prostředek k motivaci, k zlepšení nálady, ke kariéře v dobrém smyslu, i v tom špatném. Jakmile se začne chválit jednostranně, je to vždy špatné. Nabízím pohled trochu odlišný, píše Rudolf Bláha.

Pravda je, že po válce zavládla euforie ze svobody i na vesnicích. Vzrostla pracovní iniciativa podporovaná i státem podle prvorepublikového vzoru. Zemědělci, především ti menší, zakládali družstva, aby mohli konkurovat větším podnikům. Jejich činnost spočívala v tom, že si společně a za státem stanovených výhodných podmínek kupovali stroje.

Do pohraničí chodili zabírat statky lidé z vnitrozemí, často nezkušení, často líní. Němci, čekající v lágrech na vyhazov z republiky zpovzdálí pozorovali počínání osídlenců s jim vyvlastněným majetkem, je nazývali Puben. Neschopnost osídlenců se prokázala velmi brzy. Osídlenci nejen, že nedokázali rozvíjet hospodaření zabraných zemědělských hospodářství, ale postupně je přiváděli na buben. Až komunistická správa zasáhla tím, že začala v pohraničí zakládat státní statky. Bohužel, se stejně špatným hospodařením.

Ve vnitrozemí začátkem let padesátých už vznikal tlak, spíše teror, při zakládání zemědělských družstev. Stanovili čtyři etapy. I. až IV. typ. Nejnásilnější byl přechod k III. typu. U tohoto typu byly hlavní podmínky: Společné ustájení dobytka a scelování políček ve větší lány. Tato družstva, podle propagandy, měla sloužit především malým zemědělcům. Že byl mnohdy efekt opačný a přihlášky podepisovali zemědělci větší, nebyl v tom, jak vyplývá z vašeho článku, že by se chtěli vetřít do vedení. Nezbytnost vstupu tam byl, ale důvod byl jiný. Na kolena byli sraženi nejdříve. Menší zemědělci odolávali déle.

Způsoby nátlaku na zemědělce anebo státní teror na vsi: Během války zavedl Hitler pro zemědělce pravidelné dodávky zemědělských produktů státu. Ty přetrvaly i v poválečném období a po osmačtyřicátém byly tyto povinnosti znásobeny. Pro větší zemědělce voleny záměrně tak, že je nemohli plnit. Neplnění bylo trestáno vysokými, i likvidačními, pokutami, dokonce nezřídka i vězením. Větším zemědělcům znemožnili, aby zaměstnávali čeleď, tradiční zemědělské pracovníky. Vlastní děti museli vzpurní sedláci dát disposici úřadu k pracím na velkostatcích, jejichž majitele režim vyhnal. Nebo také do pohraničí, kde se rozvrat dostavil nejdříve a kde statky postupně krachovaly.

Pokud nebyly dodávky včas a v plné výši plněny, teror se stupňoval. Místní bolševická komanda posilována osobami zvenčí přistoupila k úřednímu rabování. Prošmejdila sýpky, stáje a stodoly zemědělců, a co bylo k sebrání, sebrala. Sedláci pozbyli krmivo, s důsledkem omezení chovu dobytka, pozbyli kolikrát i osivo. Dílo zkázy tak bylo dokonáno v příští sklizni. Podpisem do JZD. Do družstev se tedy nevetřeli.

Pokud ještě odolával ještě někdo, měli bolševici mnoho dalších variant k prosazení svého. Třeba stanovili termín dodávek obilí na první prosinec, ale nepovolili používat mlátičky. V obci mohly běžet současně třeba jen dvě. Tomu, kdo nezvládl často nesplnitelné dodávky, nebyly povolovány domácí zabíjačky. Když však povoleny byly, bolševici požadovali, podle Hitlerova příkladu, odevzdávat sádlo, krupon, kosti, ... ze zabitého zvířete. Zvláště vzpurné sedláky označili za kulaky. Hospodařit pod tímto označením nepřežil nikdo. Byli pod neustálou kontrolou. Vyhrožovali jim kriminálem. Často tyto výhrůžky byly i naplněny. Jejich dospívající děti vyhnali z domova donutili k pracím jinde. Synové narukovali k PTP s nejistým návratem domů. Více odolávali vstupu do JZD jen drobní zemědělci. Když se jim je nepodařilo likvidovat způsobem podobným jako velké sedláky, použili komunisti nové způsoby. Sebrali jim traktory a stroje, které si společně pořizovali v poválečném období. Prováděli špehování, co kdo řekl v hospodě, jak se kdo choval v kostele, špehovali i děti ve školách prostřednictvím učitelů -- neřádů či svých dětí. Výsledek bylo, že koncem padesátých let bylo téměř všechno združstevněno. Pohraniční statky zdevastovány, mnoha družstvům hrozily úpadky. Potravinové obchody po uvolnění lístkového systému po mnoho let zely prázdnotou. Na kousek masa se ve frontách čekalo po mnoho hodin.

V družstvech se rozvíjela velmi úspěšně šmelina. Výrobky se v družstvech rozkrádaly a prodávaly mimo oficiální síť. Zemědělci se přednostně starali o svá záhumenková hospodářství. Holiči, ševci či bednáři, komunisty zvolení proletáři, vedli družstva zu Grunt. O chod podniků se nestarali či se starat neuměli. V pracovní době často chlastali nebo hráli karty. Nedostatek v zásobování hrozil výbuchem ve společnosti. Zejména dělníci si způsob nechtěli nechat líbit. Komunisti proto museli začít jednat. Do vedení JZD se tak dostávali ti, co měli zkušenosti s vedením zemědělských hospodářství. "Ti kteří pochopili, že proti nastoleným změnám nic nezmůžou." Ti, kteří ponížení až na dno, režimem znásilnění, byli využiti k renesanci zemědělství. Za jakou cenu?

Koncem šedesátých let, když už vztahy na vesnici, budované po staletí, byly rozrušeny, se rozhodl režim rozvrácený stav na vesnici řešit. Už nepomohlo strašení, už nepomáhalo zavírání. Zemědělci se stávali apatickými. Co se nařídilo, to se plnilo. Bez iniciativy, pro zemědělství tak důležité. Spousta pracovníků práci předstírala. I do vesnic se dostavila typická socialistická vlastnost, vyčůranost.

Proto režim byl nucen udělat opatření. Do vedení se dostávali odborníci. Družstva a zejména státní statky využívaly obrovských státních dotací. Dotace u státních statků činily někdy až 80 Kčs na 100 Kčs výkonu. U JZD to byla asi polovina. Dotace způsobily rozvoj družstev, bohužel, i s rozvojem lenosti jejich pracovníků. Ano, budovalo se.

Družstevníci nemuseli odvádět ze mzdy žádné poplatky. Daně a nemocenská se hradily z rozpočtu státu. Nastala kuriózní situace, že traktorista pobíral několikanásobně větší plat než lékař. Poměr byl i 4:1. Družstevníci si užívali mimořádných výhod. Půjčky bez splácení. Nákladní doprava zdarma nebo za pakatel. To se stavělo! Místo záhumenkového hospodářství dostávali deputát. Zdarma nebo za pakatel. Značně se změnily poměry z doby zakládání družstev. Tehdy byla v mnoha případech stanovena jednotka na 5 až 10 korun. Pozor! Jednotkou v družstevním pojetí byla odměna ne za hodinovou ale celodenní práci. Šedesátých létech se platy postupně začaly zvedat. Postupně pobírali družstevníci plat normálně. Zatímco na polích pracovali brigádníci, družstevníci vyjížděli na zahraniční zájezdy. I na autosalony do kapitalistické ciziny. Kolikrát největším jejich zážitkem byl dovoz pornografického časopisu. To silně kontrastuje se skutečností, že se specialisté v ostatních oborech pro získávání zkušeností na Západ nedostali.

Vývoji celého socialistického zemědělství dominovalo zavedení roboty. Tomuto ksindlu se říkalo brigáda. Během celé doby, po kterou existovaly zemědělské socialistické podniky, musely školní děti základních, středních i vysokých škol povinně každý rok nastupovat na robotu. Robotní brigády byly směřovány nejen do družstev na sezónní práce, ale především do pohraničních státních statků. Během brigád často pracovníci statků vysedávali v hospodách. Často se přiživovali na stravě určené dětem. Stávalo se, že děti chodily spát bez večeře, protože jim ji sežrali. Stávalo se, že pracovníci přelstili nezkušený pedagogický dozor, a výsledky prací si přivlastňovali. Tak se stávalo, že mzda dětí činila i méně než 10.- Kčs za den. Když se pedagog ozval, zemědělský bolševik měl vždy v záloze formulku a na něj vyjel: "Vy jste doučil, zařídím vám to na OV KSČ!" Brigádou byli povinovány i podniky. Vysílaly také své pracovníky. Podnikoví vůdci nemohli posílat lidi od pásu, z výroby. Nejjednodušší způsob byl vyhnat administrativu a pracovníky technického rozvoje. Zde byl výpadek bezprostředně méně významný a zpětná vazba delší. Dopálení inženýři potom neměli mnohdy zájem na odvedení solidní práce v podniku. I z tohoto důvodu vývoj stagnoval.

Nejkurióznější brigádu jsem zaznamenal, když buranský předseda družstva vítal v neděli na poli svého družstva ke sběru brambor pracovníky z nemocnice, lékaře s primářem a se zdravotnickým personálem, slovy: "... když po celý týden v nemocnici nic neděláte, tak alespoň tady nám trochu pomůžete ..."

Díky dotacím se situace na vesnicích zlepšovala. Racionálně uvažující předsedové družstev vedli své podniky k dobrým výkonům. Potravinové zásobování se vylepšilo. Některá družstva, nejen Slušovice, se stávala ukázkovými. Tento boom, pravda, trochu kalí ony brigády a dotace. Uznání však patří předsedům, kteří situaci využili, družstvo pozvedli a ve své činnosti neviděli jen vlastní prospěch. Přidružené výroby byly okořeněním socialistického zemědělství.

Krach zemědělství po převratu v devětaosmdesátém mají na svědomí, jak nekonkurenceschopnost, tak neřádstva privatizujících, kteří si snažili nastoleným státním trhovectvím ve všech oblastech co nejvíce urvat pro sebe. A mezi těmi privatizujícími byli zpravidla oni budovatelé socialistického podniku. To vše však klíčilo už v době předpřevratové.

0
Vytisknout
8348

Diskuse

Obsah vydání | 3. 5. 2013