"Zlý výrostek" Hugo

7. 3. 2013 / Daniel Veselý

Chceme-li zhodnotit osobnost a dědictví Huga Cháveze, je třeba víceméně odvrhnout produkci českých medií, které díky studenoválečnické frazeologii setrvávají někde v roce 1983; ještě v době před perestrojkou. Ale ani některá západní progresivní média a organizace neberou v potaz odlišný geopolitický vývoj zemí Jižní Ameriky, kde má na rozdíl od Západu "caudillismus" silnou tradici. Například v roce 1989 venezuelská armáda při protestech proti neoliberální vládě usmrtila až tři tisíce lidí ZDE a v roce 1998 zde 60 procent obyvatel žilo v chudobě; jeden ze tří Venezuelanů musel vyžít s dvěma dolary na den. To se brzy mělo změnit.

Sociální přerod

Přestože někteří pozorovatelé na levici považují Chávezovy sociální programy na domácí půdě za málo radikální (Nikolas Kozloff ZDE), řadu pozitivních ukazatelů týkajících se "chávezovské" Venezuely těžko popřou i její sveřepí kritikové. Ve Venezuele byla za vlády prezidenta Cháveze s využitím mimořádného nerostného bohatství (cožpak skandinávský kapitalistický zázrak nebyl zčásti dosažen díky nerostnému bohatství?) snížena chudoba o polovinu na 28.8 procent (ano -- v této zemi stále panuje mimořádná chudoba, ale tato tristní skutečnost vychází především z drastických neoliberálních hokusů pokusů, jež nikdo tak mohutně nekritizoval, jak tomu bylo u Chavezových počinů). Extrémní chudobu se podařilo snížit dokonce o 70 procent -- a hopla -- máme tady miliony děkovných voličských hlasů ZDE.

Šest milionů venezuelských dětí nyní dostává tři jídla denně, občanům je poskytována lékařská péče téměř zdarma, výdaje na školství byly v rámci HDP zdvojnásobeny; v rámci dotačního programu z roku 2011 bylo postaveno 350 000 domů pro statisíce potřebných rodin z nuzných barrios ZDE. Ekonomicky pošramocenou západní zkušenost může inspirovat třeba vznik a chod 30 000 komunitních výborů, které fungují na bázi participativní demokracie a kde lidé pracují na sousedských projektech.

Tyto a další skutky se staly solí v očích četných Chávezových kritiků u nás i za českými humny; tito kverulanti však často přímo podporovali "budování" demokracie bombami, invazemi a okupacemi, jako by se nechumelilo. To platí i pro Washingtonem spunktovaný puč ve Venezuele v roce 2002 a stávku v ropném průmyslu řízenou opozicí o několik měsíců později. Ta vážně poškodila venezuelské hospodářství. Mimo smysluplnou kritiku se také ocitají nedemokratické a destabilizující počiny organizací, jako jsou NED a USAID, namířené proti suverénní Venezuele ZDE.

Otázka lidských práv

Tvrzení, že Chávez byl jen další latinskoamerický diktátor, moc neobstojí před realitou: volební proces ve Venezuele je alespoň podle mínění bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera "nejlepší na světě ZDE"; jinými slovy je lepší než v moralizujících Spojených státech. Ono skutečně není tak snadné obhájit po 14 letech v nejvyšší státní funkci prezidentský mandát s 54 procenty voličských hlasů. Podle chilské nevládní organizace Latinobarómetro se venezuelská vláda v roce 2011 těšila silné přízni obyvatelstva, a to navzdory nepopulární pověsti, které se jí dostává v zahraničí ZDE.

Opět je nutné zdůraznit, že tyto skutečnosti je zapotřebí brát v kontextu historie Latinské Ameriky, jež je lemována terorem fašistických junt a statisíci mrtvol s kontinuální pomocí a podporou severního hegemona -- vesměs za tiché ignorance četných Chávezových kritiků.

Míra pronásledování politických odpůrců ve Venezuele naprosto bledne třeba v porovnání s teroristickou Kolumbií, která je nesilnějším spojencem Bílého domu v Jižní Americe ZDE; ale i v porovnání s naším oblíbeným Belzebubem -- Kubou ZDE.

To samozřejmě neznamená, že Venezuela stojí na vrcholku pyramidy neposkvrněnosti lidských práv. Organizace Human Rights Watch lidskoprávnímu dědictví Chávezovy vlády vyčítá mnohé ZDE: třeba dramatickou koncentraci vládní moci a přehlížení lidských práv novinářů, soudců nebo lidskoprávních aktivistů. Venezuelská vláda měla podle HRW zastrašovat, cenzurovat a perzekuovat ty, kdo se vládě vzepřeli. V souhrnné zprávě se píše, že konkrétní "útok" venezuelská vláda namířila právě proti nezávislosti soudů a svobodě tisku. Problematická byla rovněž Chávezova podpora režimů potlačujících lidská práva; namátkou v Íránu, Sýrii či Severní Koreji. Ať tak či onak -- postoj HRW vůči Venezuele byl řadou expertů v minulosti kritizován ZDE, rovněž Chávezova spolupráce s nedemokratickými režimy byla hlavně podmíněna jeho kruciátou proti Spojeným státům. To je sice chabá výmluva, ale je nutné to mít na paměti.

Venezuela po Chávezovi

Je pravda, že přes těžko popiratelné úspěchy Chávezových reforem není samozřejmě situace ve Venezuele ideální. Zemi a především hlavní město Caracas sužuje vysoká míra zločinnosti, vázne zásobování obyvatelstva potravinami, míra inflace je vysoká -- ačkoliv je podle specialistů na Venezuelu Grega Wilperta a Marka Weisbrota nižší než před rokem 1998 ZDE. Podle venezuelské ústavy musí být po úmrtí prezidenta do 30 dnů uspořádány volby. Teprve se ukáže, zda Chávezův nástupce Nicolás Maduro porazí kandidáta opozice, pravděpodobně Henrique Caprilese, a zda "socialismus pro 21. století" přežije svého duchovního otce.

0
Vytisknout
10697

Diskuse

Obsah vydání | 8. 3. 2013