Papežovo prohlášení ke Světovému dni míru

8. 3. 2013 / Mojmír Grygar

Koncem prosince jsem napsal komentář k významnému vystoupení Benedikta XVI. Od té doby uplynulo již deset týdnů, ale mám za to, že aktualita článku ani po papežově abdikaci neklesá. Skutečnost, že se v argumentaci tohoto dokumentu projevují značné vnitřní rozpory, potvrzuje mínění analytiků, že papež odchází ze scénu nejen z důvodů zdravotních. Ty ostatně u mnoha desítek předchozích přestárlých papežů nehrály žádnou roli -- církev to vždy zvládla.

1. Papež Benedikt XVI. ke Světovému dni míru 1. ledna 2013 vydal prohlášení, ve kterém eutanasii, potrat a manželství homosexuálů vydává za těžkou hrozbu míru, neboť "každé poškození života, zejména v jeho počátku, nevyhnutelně vyvolává nenapravitelné škody vývoji, míru, prostředí." V tomto dokumentu se uvádějí i jiné důvody obav o světový mír; týkají se sociální sféry a o jejich závažnosti nemůže pochybovat nikdo, kdo není nekritickým obdivovatelem dnešního globálního kapitalismu. Papež zdůrazňuje význam práce pro člověka a z toho plynoucí právo na práci, které profesionální obránce lidských práv -- jistě ne omylem -- ignorují. S touto otázkou úzce souvisí kritika negativních důsledků tržního hospodářství, zejména honby za maximalizací zisku a prosazování konzumního způsobu života. Když papež nabádá finančníky, bankéře, burziány a obchodníky, aby svým úsilím nepoškozovali chudé, a vyzývá politiky a držitele moci, aby veřejná kontrola zajišťovala sociální pokrok a vedla k rozvoji právního a demokratického státu, pak s tím nelze nesouhlasit. Jenže: slova jsou slova, rozhodují. -- činy. Proto je na místě se ptát, zda katolická církev a Vatikán respektují latinské úsloví exempla trahunt, příklady táhnou, zda jdou laickému světu příkladem vstříc. Odpověď je, bohužel, negativní.

Stačí zběžný pohled na skandály, které provázejí bankovní praktiky Vatikánu, abychom dospěli k závěru, že finanční politika a praxe katolické církve se v podstatných věcech neodlišuje od jiných světových bank. Kdybychom se pokusili vylíčit příčiny a okolnosti bankrotu Ambrosiánské banky v roce 1982, peněžního ústavu s širokou klientelou v severní i jižní Americe, která byla ovládána Vatikánem, dostali bychom scénář kriminálního filmu, ve kterém nechybí praktiky nelegálních převodů peněz, kontakty s diktátorskými režimy, vraždy i sebevraždy. Hrdina tohoto napínavého příběhu, ředitel Roberto Calvi, dostal přízvisko "Boží bankéř", ale byl to člověk dvojí tváře, zapletl se do praní špinavých peněz, do nelegálních peněžních transakcí ve prospěch zednářské lóže a jiných mafiánských a špionážních akcí a skončil tak, jak končí hrdinové thrillerů -- nalezli ho oběšeného pod Blackfriarským mostem v Londýně, u sebe měl obrovskou částku peněz. Nejdřív úřady tvrdily, že jde o sebevraždu, ale pozdější šetření dokázalo, že byl jako nepohodlný zavražděn. Soudní vyšetřování se táhlo dlouhá léta a byli do něho zapleteni i politikové různých stran. Významnou roli tu sehrál i arcibiskup Paul Marcinkus, jeden z význmných hrdinů studené války, kterého pouze sutana zachránila od soudního vyšetřování.

O jedenáct let později se rozhořela jedna z nejhorších finančních afér Itálie, která ohrozila politickou i hospodářskou stabilitu země. Několik klíčových podniků a finančních ústavů se podílelo na gigantických úplatcích; mezi pachateli nescházela ani vatikánská banka, kterou proteklo 108 miliard lir. Podezření o tom, že lidé, kteří řídí finance Svatého stolce, porušují zákony, dosáhly takového stupně, že v dubnu 2012 musel být šéf vatikánské banky Tedeschi kvůli praní špinavých peněz odvolán. Evropská unie v zápětí uzavřela s Vatikánem finanční smlouvu, která by měla všechny vzájemné obchody vystavit co největší kontrole a dozoru.

2. Papežova kritika životního stylu homosexuálů, zdůrazněná v mírovém poselství, nepřekvapuje. V této souvislosti by však bylo vhodné citovat biblické rčení: vidí třísku v očích jiného, ale ne břevno v očích svých. Nevychází již pravidelně několik let najevo trestuhodné jednání kněží, kteří nezletilé děti svěřené jim do péče sexuálně zneužívali a týrali? Uvedu jen jeden do nebe volající případ, o němž jsem se nedávno dočetl v italském tisku. Vyšlo najevo, že v jednom ústavu ve Veroně se již od roku 1984 několik kněží dopouštělo násilí na patnácti hluchoněmých chlapcích ve věku 6, 10, 12 let. První zprávy o těchto trestuhodných činech odehrávajících se v uzavřených prostorách ústavu Provolo se objevily v tisku již v roce 2009, ale trvalo to ještě tři roky, než kauzu úřady prošetřily a uzavřely. Stojí za zmínku, že v tomto případě to bylo poprvé, kdy se mravnostními delikty uskutečněnými na půdě církevních ústavů zabývali i státní vyšetřovatelé. Dosud -- a tak je tomu až na výjimky i v jiných zemích -- církev provinilé kněze soudí podle kánonického práva; tím své pastýře chrání -- uděluje jim tresty mírnější, než jakými by je postihly světské úřady. Představitelé církve tu jednají nejen v rozporu s občanským právem, ale i se slovy bible. "Lépe by mu bylo, kdyby žernov osličí vložen na šíji jeho, a vržen do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých," těmito slovy soudí evangelista Lukáš (17,2) každého, kdo by se dopustil násilí na dětech.

V Německu, Rakousku, v Belgii i v jiných zemích mnozí věřící reagovali na hříšné jednání kněží (mezi nimi byli i biskupové) tím, že vystoupili z církve a přestali konfesijní daň platit. Němečtí biskupové zaujali k odpadlíkům přísný postoj -- vydali pokyn, že se jim nemá poskytovat církevní služba, to znamená, že jim mají být odpírány křty, svatby, pohřby. Tento zákaz se rovná exkomunikaci -- jednomu z nejtěžších trestů, jaké církev zná. Ptám se, proč by neměli být kněží, kteří sváděli k hříchu děti, exkomunikováni, proč by neměli být vystaveni civilním trestům?

3. Papěž ve svém mírovém poselství útočí proti eutanasii. Nikdo nepopírá, že je to složitý problém, který vyvolává řadu otázek, námitek, výhrad. Nelze z bezbolestného odchodu ze světa učinit obchod, jak se praktikuje v některých švýcarských ústavech. Také hrozí, že někomu by předčasná smrt nemocného mohla přijít vhod. Na druhé straně by však nevyléčitelně nemocný člověk, pro kterého pobyt na světě je jen nekonečný řetěz utrpení, měl mít právo rozhodnout o svém osudu.

V této souvislosti se mi vybavuje vzpomínka na pohřeb paní Mary de V., s kterou jsem se před lety seznámil v severoholandském Deventeru. Byla to žena všestranně nadaná a cílevědomá; s výtečným prospěchem vystudovala práva, špičkové úrovně dosáhla i ve veslařskému sportu, vychovala několik dětí, téměř celý život prožila v Jihoafrické republice, kde se angažovala ve spolcích hájících principy lidských práv a demokracie. Když nevyléčitelně onemocněla a hrozilo jí, že totálně ochrne, domluvila se s mužem i lékaři, že v kritické situaci dá domluveným pokynem ruky na vědomí, že si nepřeje, aby ji uměle udržovali při životě. Pohřeb se konal v katedrále sv. Lebuina, bylo slunné letní ráno, paprsky slunce pronikající okny oživovaly rozlehlý gotický prostor a dotýkaly se rakve, která byla vystavena uprostřed lodi. Smuteční obřad řídila kazatelka, její řeč, postrádající ustálených klišé a rétorických ozdob, svou prostotou odpovídala chrámovému prostoru zbavenému soch, maleb, dekorací. Farářka hovořila o životě a charakteristických vlastnostech paní Mary de V. a v závěru řeči se zmínila o tom, jak příbuzní a lékaři vyhověli jejímu přání umřít přirozeně a s vědomím, že není třeba pokračovat v zápase, který člověk proti přírodě nemůže vyhrát. Kazatelčina otevřenost a přímost přispěla k tomu, že jsem odcházel ze smuteční slavnosti s pocitem kararze a usmíření.

Když tuto událost popisuji, bezděčně mi vyvstává před očima výjev ze Svatopetrského náměstí v Římě, kdy se v oknech papežského sídla objevil umírající Jan Pavel II. Bylo zřejmé, že se sotva drží na nohách, ale jeho nejbližší spolupracovníci usoudili, že v té chvíli je důležitější sdělit prostřednictvím masmédií světu, že milovaný duchovní otec křesťanů katolické víry ještě žije. Televizní záběr ve mně tehdy vyvolal spíš pocity negativní. Proč se vlastně lékaři tak úporně snažili setkání papeže s Bohem co nejvíce oddálit ? Nemohl jsem se zbavit dojmu, že s umírajícím papežem někdo disponuje.

Je-li umírání zdlouhavé a doprovázené bolestmi, věřící člověk se nemůže ubránit vědomí, že jej Bůh trestá; tak se k fyzickým mukám přidruží psychická: umírající je sklíčen, zahanben, trpí pocitem viny. Ztráta sil a schopností, nevyhnutelná souputnice stáří, člověka degraduje, ponižuje, deptá. Euthanasie vrací člověku lidskou důstojnost: umožňuje mu rozhodnout o svém osudu. Odhodlá-li se k přerušení beznadějné léčby, přestává být pasivním objektem lékařských zákroků a experimentů. Má člověk odcházet ze světa jako pokořený hříšník a mučedník (za co?), nebo jako bytost vědomá si své svéprávnosti?

0
Vytisknout
2049

Diskuse

Obsah vydání | 11. 3. 2013