Stavím se na obhajobu katolické církve

11. 3. 2013 / Barbora Hodková-Knobloch

Snůška nelogičností, nepřesností a nepravd v článku pana Grygara mě nenechává v klidu, proto jsem se rozhodla Vám znovu napsat, píše Barbora Knoblochová.

Vezmu jeho tvrzení popořádku, jak jsou zmiňována v textu, a budu se snažit jen velmi krátce doložit, že autor píše o věcech, o kterých nemá tušení o čem vlastně pojednávají.

1. Autor Mojmír Grygar uvažuje o různých náboženstvích z pohledu dítěte, které sice neví o co se v různých náboženstvích jedná, ale všímá si povrchních projevů, oblečení účastníků, prostor a jejich výzdoby. Jsou tyto vnější znaky opravdu tím, co vyjadřuje náboženskou víru? Není to náhodou tak, že myšlenka předchází projevy uctívání a předurčuje jejich vnější podobu? Ta původní myšlenka, uznání existence jednoho Boha Stvořitele a světa, jako jeho díla je přítomná ve všech zmíněných monoteistických náboženstvích. A samozřejmě vnější projevy uctívání se vyvinuly na základě dobových zvyklostí a potřeb v každé oblasti trochu jinak. Tak například křesťanství stavělo na židovských základech, neb židovské náboženství mu předcházelo a z něj se oddělilo postavou Ježíše, který byl, jak dnes často účelově zapomínáno, věřící židovského původu i náboženství. Nevím, kde vzal citovaný filosof Fichte orientální "zázračnost a iracionalitu", kterou podsouvá křesťanství. Na víře není nic iracionálního, je to jen jeden z projevů naší mysli a schopností. Věříme každý, aniž si to uvědomujeme, věří všichni, agnostici i ateisté. Kdyby nevěřili, t.j. neměli důvěru, tak ráno ani nevstanou z postele. Věříme, že se po probuzení setkáme s nejbližším člověkem, se kterým sdílíme životní pouť, veříme, že nám pojede tramvaj, kterou se dostaneme do práce, věříme, že se naše počaté dítě vpořádku narodí, věříme, že nám zaměstnavatel zaplatí měsíční mzdu, věříme, že se nám povede práce, do které se zrovna pouštíme. Kdybychom nevěřili, nemělo by vůbec cenu žít. To k té iracionalitě. A pokud jde o zázraky, to ano. Zázrakem označujeme nám nevysvětlitelné a zkušenostem se vymykající skutečnosti. Historie dokládá, jejich existenci, katolická církev některé z nich během svých dějin po dlouhém zkoumání tolerovala, ale ani dnes to není povinná část věrouky, věřící může být katolík, aniž by v podobné úkazy věřil, nejsou mu předkládány coby fakta. Tato část je ponechána k samostatné úvaze každého věřícího katolíka. Protože prvotní křesťanské církve vznikly v Římě, nesou si s sebou i část tohoto dědictví, leč velmi malou. http://www.katechismus.cz/ Pokud jde o Johanna Fichteho, shora uvedený citát se mi zatím nepodařilo dohledat, ale je třeba vzpomenout, že je tento německý filosof pokládán za jednoho ze zakladatelů německého nacionalismu namířeného už i v jeho originálním díle proti židovskému národu. ZDE. Jako zajímavost si dovolím uvést další z "vynikajících" Fichteho nápadů, který je citován na wikipedii, je to jeho pohled na ženy: "Active citizenship, civic freedom and even property rights should be withheld from women, whose calling was to subject themselves utterly to the authority of their fathers and husbands." (tamtéž) (Aktivní občanství, občanské svobody a dokonce i majetková práva by měla být ženám odmítána, protože jejich povoláním je naprostá podřízenost autoritě jejich otců a manželů.) Což nám pomůže zařadit tohoto filosofa do správného dobového rámce.

Dnešní obřady české katolické církve jsou výsledkem dvou tisíc let vývoje této církve, není to nic nového, není na tom vůbec nic objevného, takhle to jde v katolické církvi už po dlouhá staletí. Okázalostí se vyjadřuje úcta, mše svatá je oběť sloužená na památku poslední večeře Krista, přímo Ježíš určil, že jí jeho následovníci mají slavit a co při tom mají dělat. Srovnej: ZDE

Svatby a pohřby nejsou rituály samy o sobě, rituál je součástí slavnostního uzavření manželství, nebo rozloučení se zemřelým člověkem a doprovod jeho lidské schránky na místo posledního pozemského odpočinku. I laici a bezvěrci uzavírají sňatek za slavnostních okolností, i ti samí vyprovázejí své zemřelé s úctou a vážností. Průvody vždy byly součástí bohoslužeb, v českých poměrech zanedbatelně malé, během vlády komunistů zakázané, na jihu Evropy obrovské a slavnostní. Přece nebudou věřící slavit své svátky s menší okázalostí, než slaví své svátky lidé nevěřící? Proč by to dělali? Nic ze zmíněného ale není udílením svátostí, které církev zprostředkuje a co je hlavním posláním církve, kromě šíření slova Božího.

Náboženská víra je v srdci věřícího to nejposvátnější místo. Je nelogické chtít, aby tuto víru slavil člověk tím, že odhodí vše krásné a kvalitní, čím si zpestřuje i svůj občanský život. Kvalita bohoslužebného náčiní a staveb je úměrná úctě k Bohu, kterého věřící oslavují. Nejde o to chlubit se bohatstvím, vždyť je to jen dojem! Pan Grygar by měl srovnat "představení" církevních obřadů s výpravou kvalitního divadelního představení. Tam se výprava vyrobí pro krátkou, jednorázovou potřebu, kostýmy se již nikdy po tom jednom představení, které se hraje v nejlepším případě několik měsíců, třeba nepoužijí. Při natáčení filmů jdou tyto náklady ještě mnohem výše a další použití je nulové. Oblečení kněží katolické církve je bez výjimky šito téměř zdarma v klášterech. Okázalost je oslavou Boha, ne vychloubáním se bohatstvím. Vnější výzdoba a oblečení duchovních je výsledkem staletého vývoje. Je nelogické čekat, že pokud si jako občan koupím kvalitní oblečení a dbám na to, abych byl upravený, čistý a můj oděv odpovídal příležitosti, že tyhle zvyky zavrhnu zrovna ve chvíli, když jako kněz jdu sloužit mši, natáhnu špinavé děravé tepláky a bude. I pan Grygar musí vidět, že je to nesmysl. Ovšem to, že se čemusi podivovali církevní hodnostáři v patnáctém století (propána kde to jsme?) nic neříká o mších slavených ve volném prostoru dnes kdekoliv, nebo případně stíhanými katolickými kněžími v bytech svých přátel tajně, beze vší okázalosti, kdy byl oltářem kuchyňský stůl a bohoslužebným nářadím obyčejné kuchyňské nádobí, nebo ve věznicích pryčna a eucharistické nádobky vyrobené z chlebové střídky.

Co se týká mše svaté za Karla IV., mohu autora ubezpečit, že se od smrti tohoto panovníka slouží na Karlštejně každoročně. Že nebylo v době vlády jedné strany povoleno z této mše dělat stejnou slavnost jako dnes, je jasné. Že se dnešní politici snaží si přihřát svou polívčičku i na podobných slavnostech, je jasné také.

Jan Pavel II. nebyl svatořečen, pouze beatifikován (prohlášen za blahoslaveného). ZDE.

Pokud jde o ampuli s jeho krví, církev schraňuje ostatky lidí, kteří jsou pokládáni za svaté a je pravděpodobné, že tento papež bude časem za svatého uznán, ovšem ten proces může trvat třeba několik set let. Také k tomu nemusí nakonec ani dojít, vše ukáže čas. Slavnost s předáním ampule s krví Jana Pavla II. mně osobně připadala také trochu zvláštní. Katolická církev se ve dvacátém století snažila přesněji určit své svaté a pro nedostatečnou historickou prokazatelnost některých lidmi uznávaných světců tyto dokonce "vyřadila z kalendáře" a nově ustanovila přísnější podmínky k uznávání a uctívání světců, z nichž jednou je důkaz jejich života v podobě jejich pozemských ostatků a kontinuity uctívání. V tomto momentě ale musím s panem Grygarem souhlasit. Pozlacená ampule s krví člověka, který před nedávnem zemřel je opravdu nechutná a dělat kolem toho takovýhle humbuk je ještě nechutnější. Takže i jako věřící cítím nepatřičnost celé slávy kolem toho pořádané, určitou nemístnost a notnou dávku nevkusu.

Komentář autora k pohřbu bývalého prezidenta Václava Havla zní, že "Zádušní mše v katedrále tehdy nikoho z občanů neponechávala v nejistotě, že nad korunami králů i nekorunovanými hlavami prezidentů stojí představitelé nejvyšší autority boží. K tomu patří vznešený a bohatě vybavený prostor. Nadřazený status kardinálů, biskupů, kanovníků, prelátů, děkanů se musí projevit i v oblečení."

Nu, co by autor doporučoval, jak by měl vypadat pohřeb státníka? Zahrabeme ho někde narychlo, u plotu, bez obřadu? Není úcta projevovaná zemřelému státníkovi také úctou k vlastnímu státu, k vlastní zemi? Nebo se autor snaží naznačit, že je třeba zbourat katedrálu? Aby nepřekážela? Naše kulturní dědictví zničit a vyhodit, aby nám nepřipomínalo že velká část téhož vznikla jako oslava Boha? Nebo neměli být kardinál, biskupové a ostatní církevní činitelé přítomni? Nebo měli být jinak oblečení, aby nerušili přítomné? Z čeho získal autor chybný dojem, že církevní otcové stojí nad obyčejnými lidmi? Vždyť se na ně vztahují stejné zákony země, vždyť jsou to stejní občané České republiky jako on sám? Co mu vadí? Že jsou to duchovní, nebo že jsou povolaní asistovat u podobných slavností? Nebo že slaví obřady stejně, jako je slavili už před tisícem let? Nakopat historii, odvrhnout vlastní dějiny, přepsat je, zničit všechno, co nám připomíná, že určitý počet (a nemalý) našich předků slavil Boha zrovna tímto způsobem? Nebo předepsat povinnost jak se smí a nesmí Bůh uctívat? Zahodit nádheru, opovrhnout vnějšími projevy katolické církve? Budou napříště věřícím spoluobčanům předepisovat obřady nevěřící?

Je s tím trochu problém. Tím problémem je demokratické zřízení státu. Církve mají svobodu řešit své interní potřeby jak si myslí, že je nejvhodnější, v rámci zákonů země. Katolická církev v Čechách je součástí kulturních dějin státu, projevy víry obyvatelstva po staletí jsou dějinami země. Dějiny můžeme hodnotit, ale těžko je můžeme popírat. Není protizákonné obléci se do luxusního oblečení, na to má právo každý, kdo si to může dovolit, církevní činitele nevyjímaje. Luxusně chodí oblékaní pouze na církevní slavnosti, stejně jako ženich s nevěstou si ke své svatbě oblečou drahé, krásné šaty. Jejich luxusní oblečení zpravidla vydrží dlouhá léta. Je to jediný luxus v jejich životech, který duchovní pastýři žijí ve skromnosti a službě Bohu a potřebným. Tady autor ztrácí, nebo nemá pojem o duchovní podstatě církví, katolickou nevyjímaje. Každý si jistě vzpomene, jak hodnotné byly slavnosti organizované občansky, bez církevní přítomnosti v minulém režimu. Není vinou katolické církve, že je zvána k pořádání a účasti na podobných společenských akcích, jako je státní pohřeb. Je nesmyslné čekat, že se kněží obléknou do nejprostšího obleku v šatníku, když jdou pořádat podobnou slavnostní akci. Je na občanech, věřících i nevěřících aby našli konsensus a dohodli se, jak chtějí, nebo nechtějí aby vypadaly podobné státní záležitosti. Oddělení církví od státu znamená i to, že stát neuznává jediné oficiální náboženství a tak se honosnými obřady mohou cítit jinověrci i ateisté právem obtěžováni. Stejně jako ostatní občané mají svá práva a právem je bránit se takovémuto vnucování katolických obřadů horem dolem.

2. Nu za tento druhý odstavec by se nemusel stydět ani politruk z minulého režimu. Kolik miliard dolarů musel Vatikán zaplatit jako odškodnění za zneužívání dětí kněžími? Tak tedy, Vatikán neplatil nic. Pokud někdo platil, byly to diecéze, místní organizační jednotky katolické církve. Podle wikipedie se tato odškodnění pohybovala někde v rozmezí 1.1 miliardy dolarů. V USA, kde je počet vznesených obvinění neúměrně nejvyšší z celého světa. bylo ohlášeno zneužití mladistvých ve více než 10 tisících případech. Týkalo se 4,392 duchovních, což činí příbližně 4% z aktivně činných 109,694 duchovních za celé období od padesátých let do roku 2002. Z těchto obvinění se ukázalo jako opodstatněné a důvěryhodné v případech týkajících se 1.671 duchovních. Wikipedie neinformuje o způsobu potrestání těchto lidí. ZDE ZDE

Toto téma je pro katolickou církev a každého jejího člena velice bolestivé už z toho důvodu, že naprostá většina duchovních, tedy cca 96% se ničeho podobného nikdy nedopustila, ale má na ně být hleděno jako na zločince, k čemuž je na stránkách Britských listů opakovaně naváděno. Vzhledem k tomu, že křesťanské učení je možno považovat za spíše levicové a je tedy velmi pravděpodobné, že i velké množství vašich čtenářů se rekrutuje z řad katolických věřících, podobné úvahy a nabádání mi připadají velice nefér.

Kolik milionů stojí opravy vzácných chrámů a budouv Vatikánu? Vzneste dotaz na ministerstvo kultury italské republiky, protože myslím, že s tímhle má co do činění stejně jako katolická církev. Ten propletenec vlastnictví, které patří lidem a slouží církvi, protože byl za tím účelem zbudován, je to oříšek.

Myslíte si, že že je ve Vatikánu náměstí svatých Petra a Pavla? Mýlíte se, je tam jen Piazza San Pietro, o Pavlovi ani muk. Dar českého státu, patrně myslíte odškodnění za znárodněný majetek komunisty zůstane v České republice, opravdu, ale opravdu není možné kostely, fary a louky přestěhovat do Itálie, a čeští věřící budou mít hodně co dělat a tvrdě pracovat, aby navrácený majetek zase začal přinášet aspoň nějaký užitek. Užitek, který bude spotřebován ve společnosti, kde vznikne.

Souhlasím s autorem naprosto, i mne jako věřícího pobuřuje způsob, jakým byly restituce schváleny, celý postup mi připadá také absolutně nehorázný. Ovšem jakoukoliv podobu restitucí zablokovaly vlády posledního dvacetiletí, pravicové i levicové, vypořádání mělo být dotaženo do konce už před lety a není dnes obhajoba nechat vše uhnít a neřešit vůbec nic. Osobně čekám, že eventuelně přinesou tyto restituce lidem v České republice spíše pozitiva. Je tu velký prostor pro zaměstnanost, protože údržba tohoto majetku bude potřebovat značné pracovní síly. Pokud se jedná o strach, aby tímto majetkem nezískala katolická církev příliš velký vliv ve společnosti, obava je na místě s malou výhradou: pokud se bude církev chovat zodpovědně, její přínos bude pozitivní, stejně jako byl pozitivní její přínos pro lidskou společnost v Evropě za uplynulých tisíc let. Je na občanech státu udržovat celou situaci pod drobnohledem, a to i těch co k církvím nepřísluší. Zákony platí pro všechny.

Autorova tvrzení o informacích z časopisu Forbes jsou myslím lichá, katolická církev se nestaví jako prostředník mezi lidi a Boha a tím méně si za toto údajné zprostředkování nechává platit. Můžete být katolíkem kdekoliv na světě, aniž by vás to stálo halíř. Platit církvi není žádná povinnost, i příspěvky v kostelích vybírané jsou čistě dobrovolné. Není třeba platit ani za svatbu, křest nebo pohřeb, všechno je organizované jenom na dobrovolné bázi. Pokud vím, katolická církev se za smrt Jana Husa omluvila ústy Jana Pavla II. Jakkoliv je to bolestné, a jakkoliv si samozřejmě všichni myslíme, že jeho smrt byla mučednická a nespravedlivá, církev zřejmě trvá na faktu, že neuposlechl nadřízené církevní hodnostáře, čímž byl jako kněz povinen. Jakým způsobem se Němcům podařilo své reformátory uchránit podobného osudu je hodno důkladné historické studie a autor, jako historik by se tímto směrem mohl vydat. Pro ateisty v redakci i mezi čtenáři bych ráda uvedla, že nejen čeští protestanti, ale i současní čeští katolící se považují za národ husitů a je nefér tento fakt opomíjet.

3. Jistě můžete mít pravdu, pokud umírající odkáže svůj majetek církvi, přesto, že má dědice, je pravděpodobné, že dojde ke sporu. Je zcela jedno, jestli církvi odkázal majetek člověk skromných poměrů, nebo boháč, a jestli tím boháčem náhodou nebyl transvestita. Pan Grygar u postele umírajícícho nebyl a poslední útěchu mu neposkytl, někdo tyhle hrozně těžké poslední věci člověka řeší a často jsou to lidé věřící, nebo různí církevní činitelé. Kdo byl u postele umírajícího a sloužil mu v posledních okamžicích, mohl by vyprávět. Je dobré si ale vzpomenout, ze v té posteli jednou bude a to ještě v pozitivním případě, každý z nás. Plivat na církev se mi z tohoto pohledu nezdá moudré. Existuje opravdu reálná šance, že přítomnost kněze ve chvílích našeho dochodu ze světa budeme vyžadovat i my.

PS

Prosím redakci o uveřejnění, aby Britské listy nedělaly dojem, že jsou novinami komunistů a bezvěrců, protože protikatolických článků je u vás naprostá převaha.

0
Vytisknout
7559

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2013