Rituály a peníze

8. 3. 2013 / Mojmír Grygar

1. Uvažujeme-li o rozdílech náboženské víry, ať jde o křesťanství katolíků, o židovství nebo o víru muslimů, první věc, která nám přijde na mysl, jsou zvláštní ceremoniály, kultovní akce a zvyky, jimiž se náboženství od sebe odlišují. Rozdíly mezi kostely, synagogami a mešitami jsou právě tak nápadné jako obřady, které se v sakrálních prostorách provozují. V tomto kontextu se protestanté nejvíc osvobodili od dědictví římského impéria, kterému propadla katolická církev. Podle Johanna Fichteho katolická církev spojila orientální stránku prvotního křesťanství (zázračnost a přebujelou iracionalitu) s negativním dědictvím Římského impéria (přepych a okázalost moci).

Pozorujeme-li rituály katolické církve -- mše, svatby, pohřby, průvody a další náboženské slavnosti, do očí bije jejich okázalost, nevšednost, smyslnost projevující se ve všech složkách scénického vybavení. Díváme-li se na výzdobu kostelů, na kostýmy kněží a bohoslužebné nářadí, máme dojem, že jsme v království nadmíru bohatém, že se vracíme zpět do časů baroka nebo středověku, kdy právě toto hmotné vybavení mělo věřícím -- panstvu i negramotnému lidu -- vštípit posvátnou víru v to, co duchovní hlásají. Představme si, třeba jen na chvíli, jak by mše vypadala, kdyby se konala v prostém sále bez obrazů, soch, dekorací, kdyby kněží nebyli oblečeni do nákladných rouch, kdyby na hlavě neměli ozdobné tiáry, mitry či klobouky, kdyby se zpívalo bez varhan a bez vůně kadidla, kdyby kazatel nestál vysoko nad davem v ozdobném výklenku, ale hovořil by za pultíkem na stupínku. Myslím, že rázem by podstatná část dojmu z náboženské slavnosti zmizela. Přitom je samozřejmě nejdůležitější s l o v o , které kněz tlumočí, všechno ostatní, co patří k běžné výpravě katolických obřadů, hraje druhořadou roli. Ale každý kněz vám vysvětlí, že se hluboce mýlíte: všechny nápadné a vzácné atributy mše jsou tu proto, aby si věřící uvědomili, že jsou v domě Páně a že ty dekorace, brokáty, zlaté ozdoby, drahokamy, vzácná dřeva, varhany, obrazy, sochy, vonné směsi jsou tu na počest Boha a jeho věčné slávy. Když papež vyhlásil roku 1412 nad Husem klatbu a zakázal veškeré církevní obřady v místech, kde se pražský mistr právě nacházel (byl to jakýsi putovní interdikt), Hus odešel na venkov a tam kázal poddanému lidu ve volné přírodě. Takové pojetí mše ,pod lipou`, mimo posvěcený prostor chrámu, považovali církevní hodnostáři za hrubé porušení základních kanonických pravidel. Pobouřeně se ptali, jak je možné velebit Boha bez ornátů, zlatých monstrancí, kadidla a vzácných dekorací.

Pravidlo bohatého a působivého scénického zarámování slova božího platí dodnes. O tom se můžeme pravidelně přesvědčit z televizních záběrů z církevních obřadů. Z nedávné doby připomeňme oslavu sv. Václava ve Staré Boleslavi, beatifikaci 14 františkánů v kostele Marie Sněžné, mši na Karlštejně celebrovanou na památku Karla IV., který zesnul před 634 roky (nevzpomínám si, že by se toto datum pravidelně světilo a že by jí přítomnost prezidenta republiky dávala aktuální význam), nebo předání vzácné relikvie -- bohatě zdobené pozlacené ampulky s krví svatého Jana Pavla II. pražské katedrále. Zejména poslední televizní reportáž ve mně vzbudila mrazení v zádech; domníval jsem se, že kult ostatků dávno zesnulých světců církev udržuje spíš z piety k dávné tradici, ale mýlil jsem se -- tradice, která nemá žádné zakotvení v evangeliu, ale je spíš pokračováním pohanského uctívání předků -- se náhle stává aktuální současností. Přítomnost malých dětí v bílém při tomto starodávném obřadu svědčí o tom, že církev má zájem, aby si kult středověkých rituálů osvojily i děti školního a předškolního věku -- je přece třeba myslet na budoucnost, malý stromek roste, jak se sadaři zachce.

Kult církevních rituálních slavností zatím dosáhl kulminačního bodu při slavném několikadílném pohřbu Václava Havla. Zádušní mše v katedrále tehdy nikoho z občanů neponechávala v nejistotě, že nad korunami králů i nekorunovanými hlavami prezidentů stoí představitelé nejvyšší autority boží. K tomu patří vznešený a bohatě vybavený prostor. Nadřazený status kardinálů, biskupů, kanovníků, prelátů, děkanů se musí projevit i v oblečení.

Od dob středověku se však i v této oblasti leccos mění. Zatímco o papeži Janu XXIII., který se snažil prolomit ztuhlá církevní dogmata, je známo, že mu nezáleželo na přepychu a lesku ornátů, dnešní církevní otcové se snaží vnější stránku obřadů modernizovat, nechtějí v době nadvlády vizuálních médií, mody a reklam nic ponechat náhodě. Pro Vatikán dnes pracují ti nejprestižnější krejčí a obuvníci. Například ornát a mitru pro papeže Jana Pavla II. navrhl tvůrce špičkové ,haute couture` Jean-Charles de Castelbajac; on také v roce 1997 ošatil 5500 předních církevních otců, kteří se takto připravili na slavnostní světové dny mládeže v Římě. Také není žádným tajemstvím, že červené botičky pro Benedikta XVI. šije vybraný švec v Miláně a že každý nový kardinál si musí za purpurový oděv, klobouk a jiné náležitosti zaplatit 10 tisíc eur. Ano, Vatikán je drahý, potvrdil v rozhovoru kardinál Duka a dvojznačně se přitom pousmál: vyjádřil tím v nestejné míře hrdost i omluvu.

2. Taková nádhera, takový přepych musí samozřejmě něco stát. Kde na to vzít, když peníze v posledních letech unikají za platby obětem choutek perverzních kněží? Kolik miliard dolarů a eur musel Vatikán zaplatit, aby se zabránilo soudnímu postihu nehodných představitelů církve? A kolik milionů jen stojí opravy vzácných chrámů a budov Vatikánu! Postačí emise zvláštních poštovních známek, aby pokryla aspoň výdaje za ošetření poškozených sloupů na náměstí sv. Petra a Pavla? V této chvíli přijde historický dar českého státu dvojnásob vhod. Není důležité, že byl schválen skandálním způsobem pošlapávajícím principy demokratického rozhodování, důležité je, že se tak stalo ve výročí slavné bitvy na Bílé hoře. Vatikánská kurie dovede ocenit symboliku časových shod. Dnes ani kardinál Duka neví, kolik z toho bohatství půjde na konto Svaté stolice, ale i kdyby to věděl, musel by mlčet. Je velmi mnoho uší nevhodných pro sdělování tajemství, která se střeží podobně, jak je tomu s hříchy šeptanými přes mřížku zpovědnice.

V získávání peněz má církev tisícileté zkušenost. Jan Hus brojil proti svatokupectví, proti obchodu s církevními posty a duchovními hodnotami. Ve chvíli, kdy mezi věřícího a Boha vstupuje církev jako zprostředkovatel a žádá za to tučné odměny, počíná si jako velkoobchodník naruby, který u výrobce nakupuje za velké peníze, ale doprava zboží adresátovi ho nestojí ani groš. Před lety časopis Forbes přinesl zprávu o tom, kolik stojí písemné požehnání podepsané papežem, kolik je třeba zaplatit za audienci, a za jaké peníze je možné získat titul barona nebo knížete. Částky se pohybovaly od 5000 marek až k horentním statisícovým a milionovým sumám. Neměl jsem a nemám možnost si tuto zprávu ověřit. Jsou-li pravdivé, osvětlují příčiny, proč církev Jana Husa nebude a ani nemůže rehabilitovat.

3. Se získáváním majetků je to dnes obtížnější než v dobách, kdy měla katolická církev ve společnosti monopolní postavení. Svědčí o tom zpráva z poslední doby. salesiánský řád si již od roku 1990, kdy zemřel Alessandro Gerini, zvaný ,božský markýz`, činil nároky na jeho jmění čítající 658 milionů eur. Soudní dvůr, který řeší spor vnuků zesnulého miliardáře se salesiány, dospěl po letech k závěru, že mnichům patří jen 15 procent rozsáhlého majetku. Do sporu se vložil i státní sekretář kardinál Bertone; Vatikán rozvažuje protest. Lépe církev dopadla v případě staré nákladně zrenovované čtvrti v Lecce (Apulie), která patřila Antoniovi Lanzalongovi, travestitovi známému pod jménem "la Mara". Tato dáma honosící se zlatou kučeravou parukou a hrubým mužským hlasem odkázala svůj majetek benediktinům. Kardinál Bertono nedávno vysvětil opravené uličky připomínající dekorace Disneyových filmů -- v tomto případě o platnosti závěti zesnulého boháče nebyly žádné pochyby. (Nepochybuji, že pobožný pan Antonio získal svého času od příslušného vatikánského úřadu svolení, aby se mohl stát ženou.)

0
Vytisknout
6385

Diskuse

Obsah vydání | 11. 3. 2013