Kritický bloc-notes III. 1. 2013

6. 3. 2013 / Josef Brož

Žaloba. Včera ráno mne náhodou na ulici zastavil štáb České, té Vaší (rozumějte veřejnoprávní) televize -- jak říkával svého času moderátor Ota Černý, aby se mne zeptal: "Co říkáte té žalobě za velezradu na prezidenta Klause?" Slečna vypadala smutně, dovedu si představit, že nikdo nemá v tomhle ranním čase náladu na nic, ale čeho je moc -- toho je příliš, že? "Měl z ní být obviněn již dávno," řekl jsem jí.

O jednu lež více, o jednu pravdu méně, kdo ví? Vím já? Jen si to myslím, promiňte... Stále jsou na náměstích vidět poslední špinavé hromádky sněhu. Kdy už bude konečně jaro? Ale, kdo se v tom má vlastně vyznat? Vždyť přece: Money is the anthem of success // So before we go out, what's your address?

Pozdě, ale přece (mohlo by se také napsat). Kdo by si to ale kdy býval myslel, že bude v těchto stále zimních dnech, v posledních dnech vlády toho jejich prezidenta, ve dnech politického bezčasu, ještě taková legrace, že? A že té legrace nikdy nebylo málo.

Ale přece:

I sing the National Anthem
While I'm standing,
Over your body
Hold you like a python
And you can't keep your hands off me
Or your pants on 
See what you've done to me
Lana Del Rey: National Anthem

Zdá se, že Klaus se jaksi po těch letech nemůže od těla společnosti, co vysával, už odtrhnout, musejí ho proto odříznout? Co já vím, oni přece vědí lépe, jsou to volení zástupci lidu, tak co? Lidu, jediného svrchovaného vládce -- z ústavy. A nemluvte už, prosím, nikdo o politické mrtvole. Už jenom dva dny, pane Pehe...

Koupím si na čtvrtek nějaké bublinky na to Václavském náměstí, kde se ta rozlučka odehraje.

Festival. Prestižní Festival spisovatelů Praha oznámil, že redukuje počet dní, na které uchystá svou pravidelnou literární hostinu -- na pouhé dva dny. Doba se mění, že? Kdo to tu kdysi mluvil o tom, že máme spisovatele prezidentem? Ne, to není ten, co píše ty veselé zápisky z cest...

Tisková konference, na které to prezident Michael March a výkonná ředitelka Vlasta Brtníková, za asistence spisovatelky Edy Kriseové ("Je to skandál!"), oznámili -- mi připomněla dobu, na kterou jsem si myslel, že už budu moci v klidu zapomenout. Na pražském magistrátu, kde vládne železná klika TOP 09 ("On už ten Novotný není v ODS?" podivila se jedna paní v auditoriu) to opravdu připomíná časy, kdy se kultura administrovala způsobem, hodným valašského koně.

Ne, to opravdu, ale opravdu nejsou komunisté, paní Müllerová...

Money is the anthem of success
So before we go out, what's your address?

A komunisté, proti kterým se tu tak pseudo-revolučně protestuje v různých časech výročí, to opravdu nejsou. Prezident March bohužel velmi přesně charakterizoval stav českého kulturního povědomí, když připomněl, jak mu ve Vídni pomáhal s festivalem Karel Schwarzenberg. "Tam by si nedovolil k literatuře takto chovat, protože tam je sofistikovanější společnost," řekl March.

Připomínka, že Karel Schwarzenberg stojí na čele TOP 09, nemůže být truchlivější. Festival od magistrátu obdržel o jednu nulu méně prostředků, než tomu bylo loni: ze 3 milionů korun se stalo velmi rychle 300 tisíc. Proč? Za vším ale není kníže, za vším hledej, tu - lišku podšitou. Tentokrát s velkým L. Předseda grantové komise Jiří Liška si na tiskové konferenci vysloužil označení likvidátora a výzvy k odstoupení.

A propos: "Kdo je vlastně Liška?" zeptal se March a s razantně velkou básnickou licencí dodal: "Zbavme se... toho pana Lišky!" A oči mu zasvítily malými ohníčky. Nedalo mi to, abych se nepodíval na stránky TOP 09.

Festival, který se bude konat ve dnech 17.-18. dubna, letos přiveze přesto, jaksi navzdory, zajímavé a podnětné autory: bude tu mimořádná Mary Heimannová i s kontroverzní knihou Československo. Stát, který selhal, o níž Britské listy rozsáhle psaly a o níž se zde také rozsáhle diskutovalo, egyptský "rebel z Heliopolisu" Sun‛alláh Ibráhím, alžírský spisovatel Yasmina Khadra, portugalský spisovatel Miguel Sousa Tavares a český Vladimír Körner.

Letošním tématem je Zrození národů. Když ale národ kulturně strádá, je třeba "nového obrození", nechal se slyšet na konferenci syrský nakladatel Charif Bahbouh. Má hořkou pravdu. Více naleznete na stránkách Festivalu spisovatelů Praha, který patří již přes dvacet let k mimořádným vrcholům roku. Je ostudné, jak se k němu nekulturní činovníci, jimž nechybí pouze kinderstube, ale i cosi navíc, v poslední době chovají.

Film. Jakou žalobu mohli sami vznést ti, co se stali obětí toho nejstrašnějšího konfliktu, co západní civilizace zažila? Jak mohli ještě vzdorovat životu: pro úzkost ze samotného faktu, že se to ještě musí dál přežít, i když je už po všem? Ale jak? Dokáže poté člověk ještě něco jiného, než se potácet od jednoho nálevního pultu k druhému? Čemu je možné po tom všem ještě věřit? Bůh zemřel, přece... Ale, ještě je tu Mistr, a jeho manipulativní sekta. Bez někoho, alespoň někoho, tu už nemá smysl vůbec nic.

Neurotický Joaquin Phoenix v postavě Freddieho ve filmu Thomase Andersona Mistr (The Master, 1212) vám vleze po 144 minutách až pod kůži. Válečný veterán, který se potácí v nervových nezvladatelných stavech, vás ohromí, aniž by ve filmu byl použitý jediný válečný záběr. Stačí jen ta písková panna, co se stále vrací v jakémsi psychotickém snu... Sugestivní herectví, které probublává jeho náturou, není pro každého. Není to hollywoodský krasavec, a možná budete mít trochu strach.

V roli vůdce sekty Příčina, jež se inspirovala volně vznikem scientologie, uvidíte v roli Lancaster Dodd podsaditého Philipa Thomase Seymoura, v roli jeho enigmatické ženy Peggy zase Amy Adamsovou. Je nakonec úplně jedno, jestli tenhle film dostal nějakého Oscara, jakože nedostal: byl ale nominován v těchto třech hereckých kategoriích. Dostal ovšem právě za ně ocenění na Filmovém festivalu v Benátkách.

V čem je tak dobrý? Především v celkové náladě. A v šokujících přechodech: nikoliv pouze v nečekané scéně masturbace. Film, protkaný překrásnou hudbou, z níž jsem si musel vzápětí hned přehrát několikrát po sobě No Other Love od Jo Staffordové - ano, Fréderic Chopin a jeho étude Op. 10, No. 3, zvaná také Tristesse, jež už posloužila tolika epigonům -- za všechny zmiňme například Tino Rossiho nebo třeba lehce incestního Serge Gainsbourga, nenabízí totiž překvapivě východisko.

I když se katarze paradoxně objeví ve chvíli, kdy se Lancaster loučí s Freddie -- ono přátelství, jež se objeví mezi dvěma muži, vyhřezne náhle nezadržitelně jako láva. Celé je to nasnímané v tónině, jež prohlubuje obraz a stírá místy sen s realitou. Fantastické! V hlavním městě běží v kinu Oko a Aero, sám jsem ho viděl ve Světozoru. Zatím se dá vidět i v jiných městech, nezdá se mi ale, že by to bylo úměrné jeho mimořádnosti.

Výstava. Vidět na místě fotografku Evu Fukovou, patří k mým největším osobním zážitkům poslední doby. Živoucí legenda, která nepotřebuje reklamu. Tak jako ji nikdy nepotřeboval Willy Ronis nebo Henri Cartier-Bresson. Její kavárenská "kapesní retrospektiva" s názvem Pábení na vás dýchne hned u vstupu vůni starých časů. V tomto světě čisté poezie můžete na chvíli zapomenout, kdo je nebo bude vládcem Pražského hradu (a kdo na koho za co žaluje), protože tady jste ve světě "průkopníků". Pražská Galerie Leica je místem, kam se vyplatí chodit -- třeba i -- prostě jen tak. Kurátor Aleš Kisil to ví velmi dobře, protože uvádět takovou výstavu, to je prostě krása.

Zajímavé jinak také je, jak magie časů, v nichž se na scéně sice děly hrůzy (ta odezva je tam stále cítit), a to o poznání jiné, se mimořádným způsobem podobala: ať už šlo o jednu nebo druhou stranu železné opony. Porovnejte si jen, prosím, jednu fotografii s podobným motivem. Dělí je od sebe jen několik let. Fukové Krok. A Ronisův snímek Place Vendôme.

Nevím, čím to: možná právě proto, že jde o dílo z černo-bílého světa?

0
Vytisknout
7151

Diskuse

Obsah vydání | 8. 3. 2013