Jsem zklamaný z nekriticky individualistických přístupů k životu

5. 2. 2013

Jan Bím komentuje článek Věry Říhové, že je dosti monotematickou obžalobou mladých, moderního životního stylu a nezávislosti na autoritě stáří. Dovolil bych si polemizovat minimálně s dvěma třetinami tohoto hodnocení, píše Tomáš Karas.

Vyvaroval bych se použití slov mladý a starý. Jsou to subjektivní kategorie. Úplně stačilo napsat, že šlo o obžalobu "moderního" (nepoužil bych ani slovo "moderního", raději "specifického") životního stylu. Celý komentář pak jen tento životní postoj obhajuje.

Jak nikomu neupírám jiné názory, tak jsem vždycky zklamaný z nekritických postojů k životu typu "mám právo dělat si co chci a pokud mi někdo má práva upírá, má pro to neobjektivní důvod".

Právo a svoboda jedince by měla vždy končit tam, kde omezuje práva a svobody jedince dalšího. To, že to v praxi nefunguje ani teď (třeba nemožnost kontroly topenišť, i když z komína prokazatelně stoupá černý dým) neznamená, že tento stav máme přijímat. Či ho ještě blahořečit.

Podstatné by mělo být především to, že tzv. moderní životní styl je v naprostém rozporu s ideami trvale udržitelného rozvoje. Je možné polemizovat se zvolenými příklady, ale určitě ne s tím, že "moderní životní styl" korumpuje lidskou mysl a znásilňuje životní prostředí.

A pro představu, je mi 26 let, 24 let jsem žil z peněz svých rodičů a ostatních daňových poplatníků. Jsem ženatý, žiji v nájemním bytě a rád odvádím daně (to, na co jsou použity, je druhá věc). Těším se z toho, že přispívám na studium budoucích generací, které mi naopak jednou budou přispívat na důchod. Představa svobody žít "moderním životním stylem" mě ale upřímně děsí. I když pravda, s důchodem si pravděpodobně nemusím dělat starosti. Pokud ve společnosti převládne tento přístup k životu, důchodu se nedožiji.

0
Vytisknout
3945

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2013