Zeman mezi morálním kýčem a pokrytectvím. Povolební mediální hysterie a další politické surrealismy

2. 2. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

V normální demokracii jsou si pravice a levice rovny. V české ne. Osobně tuto skutečnost považuji za jeden z největších problémů českého politického prostředí, který z mého pohledu ukazuje na to, že předsudky prolezlá česká demokracie je v podstatě defektní.

Konec prezidentské volební kampaně se v Česku přelil do povolební kocoviny. Je skutečně s podivem, jaká vlna nenávisti a nevkusu se zvedla po tom, co Miloš Zeman vyhrál první přímé prezidentské volby v našich dějinách. Je ukázkou nejen špatného vkusu, ale také toho, že demokracie má v České republice svoje očividné limity.

Je pravda, že při prvním (a snad i druhém) zvolení Václava Klause se na veřejnosti objevily protestní placky s nápisem Václav Klaus není mým prezidentem. Ovšem tato názorová kampaň se tehdy objevovala, pokud mě paměť neklame, v jiném kontextu a za mnohem menšího zájmu ze strany veřejnosti a především médií. Nedoprovázela jí nevkusná post-kampaň médií, které chrlí nenávist vůči Zemanovi během několika posledních dní. Bulvár Aha! jí korunoval "analýzou" Zemanova zdravotního stavu, jejíž nevkusnost se pokoušel maskovat tím, že se jedná údajně o nadsázku. Jeho "analýza" byla doplněna obrázkem svlečeného Zemana v pozadí s Pražským hradem.

Jak se ale dlouhodobě ukazuje, bulvár je v českém prostředí jen radikálnější a nevkusnější verzí mainstreamových médií, takže tento způsob chování ke zvolenému prezidentovi bych viděla jen jako vulgárnější verzi toho, co nám předvádí "normální" média. Ukazuje se, že česká média začala propadat roli nikoliv strážců demokracie, ale spíše paternalistických vykladačů jedné pravdy. Vedle koncentrovaného nevkusu se v rámci povolební hysterie v médiích a na sociálních sítích projevují dva nebezpečné trendy.

Voliči Karla Schwarzenberga byli "kvalitnější"

Prvním je poměrně rozšířená představa o tom, že volič Karla Schwarzenberga byl jaksi morálně a sociálně nadřazen voliči Miloše Zemana. Jinými slovy, Schwarzenbergův volič ví, že Karel byl nejlepší volba, zatímco ten zbytek nerozumných "buranů", co slyší na "lži a demagogii" jsou morálně, ale i jinak horší bytosti či podle režiséra Hřebejka prostě "prasata".

Prototyp Karlova voliče radši nevidí a neslyší žádné argumenty kolem a není schopen pojmout to, že volit Zemana bylo pro mnohé kompromisem, který museli udělat, nikoliv projevem lásky a sympatií, či snad úplným souhlasem s M. Zemanem a politickým stylem, který reprezentuje.

Nechtějí vidět ani to, že tento kompromis byl přímo spojený s jejich "Karlem" a politikou, kterou představuje. Volit Zemana bylo pro dost lidí v mém okruhu racionální a promyšlenou volbou, která neproběhla bez reflexe. Bohužel u řady voličů Karla jsem takovou reflexi jejich kandidáta neviděla. O kulturně-symbolických příčinách a obecném kontextu této polarizace jsem psala v minulém článku.

Pravicová snaha o monopolizaci demokracie

Druhým trendem, kterého si předešlý článek nevšímá, ale který není méně významný, se ukazuje být typická pravicová snaha o monopolizaci demokracie. V naší zemi pravice po víc než dvacet let tvrdí, že má monopol na demokracii.

Pravý demokrat volí pravici, protože levice je vlastně totéž co komunismus a gulagy. Levice totiž není jenom plebejská (a pro socky), ale je také v zásadě nedemokratická.

Jejím skrytým cílem přece není nic jiného než se vrátit před rok 1989 a zavřít svoje oponenty do gulagů. Navíc komunismus a nacismus byly vlastně totéž, respektive nacismus byl levičácký a Hitler byl největší levičák-masový vrah historie.

Pravice se tak očišťuje svého spojení s politickým totalitarismem a potvrzuje svůj monopolistický nárok na demokracii.

Spojencem tohoto způsobu myšlení jsou na jedné straně (cíleně udržovaná) neznalost a neschopnost rozlišit komunistický totalitarismus od demokratické levice a moderní levice. Na druhé straně bohužel i politická negramotnost (tj. nepochopení a neznalost toho, co je to reprezentativní demokracie a jak vlastně funguje, co je pravice a levice atp.).

Ukázkou toho je i jihočeská kauza radní Baborové a politická angažovanost středoškolských studentů, jenž ilustruje úroveň výchovy k demokracii v českém školství.

V normální demokracii jsou si pravice a levice rovny. V české ne. Osobně tuto skutečnost považuji za jeden z největších problémů českého politického prostředí, který z mého pohledu ukazuje na to, že předsudky prolezlá česká demokracie je v podstatě defektní.

Defektní demokracie

Současné útoky proti Zemanovi jsou přímo zasazeny do tohoto kontextu defektní demokracie. Na jednu stranu je tu polarizovaná a zcela dezorientovaná společnost, která v důsledku agresivní neoliberalizace vykazuje jasné známky faktické i symbolické fragmentace.

Kromě toho je tu ale i základní předsudek české společnosti, že levice je něco nedemokratického, špatného, nebezpečného a i něco, za co se máme stydět.

Je třeba si uvědomit, že Zeman je vůbec prvním prezidentem České republiky, který může být považován (zcela jistě symbolicky) za představitele levice. Je to nový precedent, situace, na kterou nebyla česká defektní demokracie zvyklá a která budí očividně velké rozhořčení. Zcela jistě se jedná o rozhořčení nesrovnatelně větší než to, které doprovázelo zvolení pravicového Klause za prezidenta v roce 2008, jež doprovázely nestandardní metody přesvědčování a politické přeběhlictví. Šok z toho, že prezident bude levičák, je zřejmě obrovský.

Skandalizace Zemanových spolupracovníků

Proto se nyní média zaměřila na Zemanovo spojování s lidmi z minulosti. Asociace mezi levicí a komunistickou minulostí je prvoplánová a odpovídá pravicové strategii k udržení a potvrzení monopolu na demokracii.

Nejfrekventovanějším nástrojem je tu lustrování Zemanova okolí. Příslušnost ke KSČ se tu zase automaticky a ideologicky považuje za morální skvrnu nejen konkrétního člověka, ale i Zemana, zkrátka proto, že se obklopuje takovými lidmi.

Pro tuto strategii je typické, že je účelová a selektivní, ale že ve svém důsledku v zásadě nemá jiný než stigmatizující efekt. Jejím základním rysem je ale to, že je licoměrná.

Nakonec jaký je rozdíl mezi touto lustrační strategii, a tím, jak se v rámci kampaně propírala Schwarzenbergova rodina?

Rozdíl je v tom, že u pravicového politika jde prý o špinavost a projev údajné xenofobie. U levicového politika je jeho propírání jaksi normální a říká se tomu "vyrovnávání se s minulostí".

Zdá se, že pravicová média se teď snaží na Hrad symbolicky instalovat Zemana-kryptokomunistu jako další mechanismus jak poškozovat levici a udržovat ji v nerovném postavení. Zároveň to může být i příprava na to, aby veškeré současné i budoucí chyby a problémy prezidenta Zemana mohly být obloukem přeneseny na levici jako takovou. Pravici a jejím médiím defektní demokracie vyhovuje.

Prezidentská volba měla legitimizovat politický systém. Nestalo se to

Volba a zvolení prezidenta by teoreticky měla být aktem, který legitimizuje celý politický systém a je potvrzením jeho základních principů. Jak se zdá, v Česku roku 2013 tomu tak rozhodně není. Naopak, kampaň a povolební hysterie ukazují na to, že dochází k určité formě rozpadu nebo alespoň naleptávání základních principů, na kterých byla naše republika vystavěna, a to jak prakticky, tak i symbolicky.

Zpochybňování/nerespektování výsledku voleb a útěky k vysvětlením, že zvolený prezident Zeman v podstatě vyhrál volby jenom díky lžím a demagogii, ukazují na to, že velká část společnosti propadla představě o politice jako o nějakém (v podstatě kýčovitém) boji dobra se zlem.

Levicový prezident je pro ní inkarnací zla, nebezpečím pro jejich v podstatě defektní pojetí demokracie jako pravicovosti. V rámci této logiky existuje přímá asociační a symbolická osa mezi zlem, totalitarismem a levicí, skrze kterou je Zeman portrétován.

Ti, kteří ho volili, jsou zařazeni nejenom do kategorie plebsu, ale i k těm, kdo volí zlo (zosobněné v pojmu lži). V rámci svojí morální a sociální nadřazenosti se tedy tato část společnosti řadí k těm, kdo nevolili lež (zlo) a cítí se logicky předurčeni být na té správné straně dobra a ostentativně pohrdat těmi druhými.

Zeman "lže", Kalousek a Schwarzenberg jen "mystifikují"

Zvláštní místo lži ve spojení se Zemanem v rámci povolební hysterie si zaslouží pozornost. Například zpravodajský server Lidových novin určil za milníky prezidentské kampaně "lži, sudetskou notu a strašení Kalouskem" (ZDE). Nechyběly ani titulky jako "Zeman se prolhal na Hrad" (ZDE a dále v jiném podání ZDE), nebo návrh známky, kde její autor proklamuje, že "Lež a nenávist zvítězila nad pravdou a láskou." (ZDE). Nic z toho ale nevysvětluje, proč Zeman nakonec vyhrál. Skutečně je to tak jednoduché, že vyhrál proto, že lhal? Nebo vyhrál spíš přesto, že lhal? Kolik různých alternativních vysvětlení může vlastně obsahovat ono přesto?A co když nelhal, jen se dopouštěl pod tlakem kampaně věcných chyb? Lež je vědomá nepravda a nikdo nepředložil důkazy, že se Zeman dopouštěl šíření vědomých nepravd. Zamlžení rozdílu mezi nepravdou a lží bylo neseriozně zneužito proti Zemanovi.

Na strunu "lži" zahrál sám Zemanův protikandidát Schwarzenberg, když prohlásil, že volby vyhrála lež, čímž zase v duchu politického surrealismu odvedl pozornost od skutečných příčin své porážky a reality české politiky, ve které má lež, respektive "mystifikace", jak ji překřtil ministr Kalousek, svoje pevné a nezastupitelné místo.

Ostatně i tady se objevuje nerovnost a dvojí metr české společnosti a jejích médií. Pravicový politik M. Kalousek mystifikuje, zatímco levicový politik Zeman prostě lže.

To, že je mystifikující ministr ve vládě a rozhoduje o tom, jakým směrem se bude tato země ubírat, ale nikoho nepobuřuje. Sociální sítě a média tím nežijí. Nezajímá je samozřejmě ani výpovědní hodnota toho, že slušný Karel Schwarzenberg s takovým politikem ochotně spolupracuje. A i kdyby, tak by za to nakonec asi mohl zase Miloš Zeman, protože to on a jeho vláda údajně rozšířila politickou korupci a je to nejspíš i on, kdo začal v politice lhát.

Průhledná snaha o monopolizaci demokracie pravicí

Zemanova "lež a nenávist" je průhlednou snahou o další monopolizaci demokracie tentokrát s pomocí symbolu sametové revoluce Václava Havla. Pravice si mytologizovaného Havla samozřejmě dávno přivlastnila a nyní se ho snaží využít k difamaci a zpochybnění prvního levicového prezidenta České republiky. Na druhou stranu je určitá forma srovnání mezi Havlem a Zemanem pochopitelná i proto, že se jednalo o první přímou volbu prezidenta, se kterou se ale zřejmě spojovala jiná očekávání než ta, která může naplnit kariérní politik. Takové srovnání ale mohlo mít mnohem kultivovanější a informovanější podobu, než to, kterého jsme tu svědky.

Představa o "morální autoritě" prezidenta je monarchistická

Požadavek morální autority je v případě prezidenta republiky v jistém smyslu logický. Nicméně je v podstatě zase odtržený od politické reality, tedy od toho, jakým způsobem se politika dělá a do jaké míry v ní má morálka svoje místo. Většina těchto věrozvěstů morálky nechce nebo neumí pochopit, že prezident jako kariérní politik prostě nemůže odpovídat ideálnímu typu morální autority. Tomu mohl odpovídat snad jenom Václav Havel, který nepřišel do funkce jako následek praktické politiky, ale v důsledku změny režimu. Představa o morální autoritě prezidenta je v kontextu reálné politiky, a nyní i přímé volby, už spíše reliktem konstituční monarchie, ve které byl panovník oddělen od praktické politiky a měl jen symbolickou roli. Prezident Klaus i zvolený prezident Zeman jsou ale oba spolutvůrci a produkty politického prostředí, které v České republice existuje, tak jak bylo nastaveno po roce 1989. Ani jeden neexistuje mimo ně. Hodnocení obou dvou by mělo být také hodnocením celkového politického kontextu tzv. postkomunistické transformace, kterému se pořád vyhýbáme.

Zneužité kategorie "lež" a "zlo" nahrazují hodnotovou prázdnost české společnosti

Takto použité kategorie jako lež a zlo suplují hodnotovou prázdnost naší společnosti, která byla v posledních dvaceti letech převálcována importovanou kulturou konzumerismu a utopickou představou o tom, že trh nám zaručí nekonečný blahobyt. Ten se samozřejmě nekoná a výsledkem je nereflektovaná a potlačená frustrace kompenzovaná například v podobě této prezidentské kampaně a povolební mediální hysterie.

Defektně pojatá demokracie a paternalistická média teď dělají ze Zemana obětního beránka, ztělesnění všeho negativního, co v české politice existuje a na čem se v posledních dvaceti letech svorně podíleli politici levice stejně jako politici pravice, ale s čím si prostě a jednoduše nevíme rady.

Budu se opakovat, ale pochybuji o tom, že tato hysterická kampaň povede k nějaké konkrétní katarzi. Je jen dalším útěkem od reálných problémů, jako jsou korupce, pojetí politiky jako soukromého byznysu, nekompetentnost řady politiků, nedostatečná demokratická kontrola a faktická nezodpovědnost politiků vůči svým voličům, jednostranná a neprofesionální média, nejasný vztah k EU, neexistence koncepce směřování země atp. atp. Je ale zároveň útěkem, který prozrazuje, že česká demokracie je nemocná a že samoléčba pořád nezabírá.

0
Vytisknout
24621

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2013